Záhadné menhiry: Vznikly slavné megalitické kamenné aleje lidskou rukou?

08.11.2020 - David Bimka a Jana Martínková

Na severozápadě Francie leží oblast, která nemá obdoby nejen v Evropě, ale ani na celém světě. Na malém území se tam nachází přes sto kamenných alejí, menhirů, mohyl a pohřebních komor, připomínajících minulost, o níž prakticky nic nevíme

<p>Lidé věřili, že stojící kameny pomohou k plodnosti. Otírání břicha o menhir mělo zajistit zdravé potomstvo. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Lidé věřili, že stojící kameny pomohou k plodnosti. Otírání břicha o menhir mělo zajistit zdravé potomstvo. (foto: Shutterstock)


Reklama

Vesnička Carnac v bretaňském departementu Morbihan doslova vrostla do historie. Nejenže je oblast díky příjemnému podnebí a blízkosti moře kontinuálně obydlena tisíce let, ale také její památky se navzájem fyzicky proplétají napříč milénii. Středověké a raně novověké domy, které tvoří jádro obce, vyrostly v těsné blízkosti řad menhirů a jejich zdi často vznikaly z kamenů vyrvaných z prastarých hrobek. V některých případech dokonce vztyčení obři posloužili jako dobrý základ, takže stěny příbytků „obalují“ kdysi posvátné kameny. 

Lidská víra tam dokonale zamrzla v čase: Pomníky náboženství, které se ztratilo v dávnověku, si nejprve přivlastnili Keltové a jejich druidi, kteří mnohé kameny sestavili do podoby soustředných kruhů. Římané v místě později vzdali hold svým bohům vlastními rytinami a vše dovršili křesťané, když vrcholky některých menhirů otesali do podob křížů a nad pohřebními mohylami vztyčili kostely. Propletenec idejí a vzpomínek na dávno minulé doby je jen málokde v Evropě tak silný jako tady. 

Kamenné aleje

Carnac si většina turistů neodmyslitelně spojuje s ohromnou alejí vztyčených balvanů. Nejpůsobivější lokality představují zejména tři pole osazená kameny pojmenovaná podle vesniček, jimiž procházejí: Le Ménec, Kermario a Kerlescan. Nejlépe dochovanou část prvního z nich ušetřila historie mizerného osudu coby základu pro stavbu domů, a jasně tam proto můžeme pozorovat záměr stavitelů. 

Skupina začíná kamenným kruhem s překlady, tzv. kromlechem, a směrem na severovýchod z ní vychází 11 megalitických alejí. Kameny jsou uspořádány na pásu širokém 100 metrů a dlouhém téměř kilometr, a to podle výšky: od čtyřmetrových obrů k trpaslíkům měřícím necelý metr. Ohromné „sousoší“ 1 099 balvanů opět zakončuje dnes už nerozeznatelný kromlech na východě. 

Kermario neboli „místo mrtvých“ je o něco menší: V deseti řadách s podobnými rozměry jako pole v Le Ménecu se tyčí 1 029 kamenů. A Kerlescan jich má ve 13 řadách celkem 555, s výškou do 4 metrů. Nedaleko se také nachází velká mohyla Le Manio nebo kruhová hrobka Cairn de Kerkado, na jejíž vchod o zimním slunovratu dopadají paprsky vycházejícího Slunce. Vznikla přitom už okolo roku 4 700 př. n. l.

Daleko za světem

Návštěvník může celým ohromným komplexem procházet a v němém úžasu upínat zrak k obzoru. Lze se pouze dohadovat, jaké rituály se před šesti tisíci lety v lokalitě odehrávaly. Archeologové se však shodují, že ať už šlo o jakékoliv náboženské obřady, měly co dělat s uctíváním duchů předků. Kamenné řady – a v Bretani jich v různém stupni zachovalosti najdeme desítky – obvykle slouží jako „ulice“ vedoucí živé k příbytkům zesnulých. Počítačová studie badatelů z University of Cambridge prokázala, že aleje obvykle směřovaly k vyvýšenému horizontu a symbolicky člověka odváděly za jeho svět, kam už oči nedohlédnou. 

TIP: Magická síla kamenů: Jaký příběh nám vyprávějí tajemné menhiry?

Místní kromlechy nejspíš představují svatyně, ale jistota nám opět chybí. Stojí převážně v níže položených bodech, zatímco ohromné kamenné „stoly“, tzv. dolmeny, zřejmě sloužily jako otevřené hrobky. S ostatky mrtvých si pak bezpečně poradily přírodní živly či zuby predátorů. Hrobky se často nacházejí na sousedících pahorcích, aby bylo od jedné vidět na druhou. A podle některých vědců se možná po staletí dědily mezi rodinnými klany, jež tvořily jeden kmen. 

Pamětník v krajině

Carnac každoročně přiláká na 600 tisíc návštěvníků, a především v létě se tedy vrátka v plotech okolo kamenných alejí zavírají, aby davy kameny nepoškodily. Na většinu ostatních pamětníků zašlých časů si však můžete sáhnout. K nejoblíbenějším místům, která lze navštívit a netísnit se přitom s dalšími turisty, patří obrovitý menhir Keorlac. Než do něj v 19. století udeřil blesk, tyčil se do výšky 12 metrů, ale i dnes představuje s 9,5 metru největší stojící kámen ve Francii. 

Dávní stavitelé vztyčili kolos o hmotnosti několika stovek tun na kopci vysokém 132 metrů, takže byl vidět na vzdálenost víc než 30 km. Dostat ho do vertikální polohy si nejspíš vyžádalo spolupráci několika kmenů nebo jediného mocného etnika, takže dával příchozím jasně najevo, kdo krajině vládne a jaké přízni bohů či duchů se těší. Ještě počátkem 20. století k menhiru přicházeli novomanželé, aby si o něj otřeli břicho, a zajistili si tak početné a zdravé potomstvo. 

Záhadní stavitelé

Otázkou zůstává, kdo byli tajemní stavitelé, kteří balvany vztyčili. Náboženství, jež se opíralo o kamenné obry, bylo rozšířené v Asii i v Africe. Nejlépe se však dochovalo na západě Evropy – snad právě proto, že nové vlny dobyvatelů a jejich kněží kameny nevyvrátily, ale naopak je začlenily do vlastní kultury. K nejzdatnějším architektům patřili nejspíš příslušníci tzv. kultury zvoncovitých pohárů, jež se před pěti tisíci lety rozšířila prakticky po celé Evropě i na sever Afriky. Nápad na vztyčování balvanů si však tito lidé pravděpodobně vypůjčili od mnohem starší civilizace, kterou asimilovali. 

Zmínění stavitelé si nebudovali trvalá sídla (přinejmenším se žádná nedochovala) a nejspíš se jednalo pouze o částečně usazené zemědělce. Je možné, že svá pole osívali a sklízeli, ale neobdělávali, a většinu letních měsíců raději se svými stády procházeli krajinou. Zjevně si však dobře uvědomovali pomíjivost života a věřili v moc předků, která ho mohla alespoň zčásti zlepšit. 

„Na trvalo“ stavěli jen hrobky s přilehlými pomníky, a to zjevně za cenu obrovských obětí a dřiny mnoha generací. Kameny těžili lokálně, ale přepravovat je na kopce a vztyčovat pomocí lan a náspů si jistě žádalo stovky rukou a dobrou organizaci – což je obdivuhodné už proto, že civilizační centrum se tehdy nacházelo ve Středomoří a západní Evropa stále představovala jakýsi „zapadákov“ s chladným podnebím a nejspíš jen s desítkami tisíc obyvatel. 

Merlinova kouzla

Gigantické kameny čnící k nebi budily pozornost za všech časů a jejich původ i účel se staly předmětem bádání bezpočtu učenců. Středověk je pokládal za dílo obrů či nadpřirozených sil, novověcí badatelé zas přemýšleli o náhodném zásahu přírody. Diskuse se vedla také o jejich stáří: Jedni je přisuzovali Římanům, jiní Galům. Podle nejznámějších bretaňských legend jsou megalitické řady v okolí Carnacu římskými legiemi, které nechal zkamenět čaroděj Merlin, případně hordy pohanů zakleté svatým Corneliem

Ženám, jimž se nedařilo otěhotnět, se doporučovalo sklouznout po některém z kamenů, namazat se medem, olejem a voskem a přespat mezi řadami, případně se balvanů dotýkat klínem. Děti nabité jejich magickou silou měly být zdravé a silné. Megalitům se ovšem připisují i jiné zázračné schopnosti: Například tak jako se o Kamenném pastýři u českých Klobuk tvrdí, že se pomalu blíží k místnímu kostelu, carnacké řady se prý zas o vánoční půlnoci chodí koupat do moře.

Fantazie na dosah

Zdaleka nejvíc příběhů však kameny provází díky artušovským legendám, jež se ohromně rozvinuly v pozdním středověku a ovlivnily celou rytířskou kulturu západní Evropy. Tehdy bylo příhodné mít po ruce záhadné objekty, jež se jaksi neurčitě pojily s pohanskou minulostí. 

Nedaleko Carnacu tak můžete navštívit například hrobku čaroděje Merlina. Pokud však čekáte masivní stavbu ukrytou v mlžném hvozdu, budete zklamáni. Mohyla se nachází v turisticky populární oblasti Paimpontu, jenž má být oním legendárním lesem Brocéliande, kde se mytická dobrodružství odehrávala. V zemědělském regionu, asi 40 km od bretaňské metropole Rennes, však narazíte pouze na menší prosvětlený lesík, jakých je v českých údolích nespočet. 

TIP: Záhada rozluštěna: Archeologové vystopovali původ balvanů ze Stonehenge

O něco víc vaši fantazii možná zjitří „údolí bez návratu“, kde vyvěrá pramen obložený kameny: Právě u něj prý víla Viviane Merlina okouzlila a uvěznila ho v „devíti kruzích vzduchu“. Objevit zřídlo je mnohem těžší než v případě hrobky, a setkáte se tak s podobně naladěnými hledači snů a příběhů, jimž jsou místa plná turistů cizí. Zakletého mága nejspíš nenajdete, ale přinejmenším si můžete sáhnout na jeho trůn – zlatě natřený strom u malého vodopádu, osazený v roce 1991 výtvarníkem Françoisem Davinem. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Během své vlády v Západofranské říši dlouhý čas Karel II. bojoval s Vikingy, kteří obsazovali nebo pustošili pobřeží říše.

Věda

Jindřich prchající z Polska na obraze polského romantického malíře Artura Grottgera.

Historie

Několik nezávislých studií poukázalo na zjevný fakt, že dvojhvězdy ve vesmíru převažují. V případě Slunce je ale téměř vyloučeno, aby mělo svého hvězdného průvodce.

Vesmír

Výrůstek na nose má u samic více či méně šiškovitý tvar, samci jej mají dlouhý a špičatý. Samicím druhu Langaha alluaudi navíc vyrůstají nad očima jakási „tykadélka“.

Příroda
Zajímavosti

K doporučovaným jednodenním výletům pro lepší aklimatizaci patří také cesta do základního tábora Manáslu.

Cestování

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907