Reklama


Tajemství muže z ledu: Kdo byl a jak zemřel pravěký horal Ötzi

13.04.2018 - Kateřina Helán Vašků

Ötziho mumie, nalezená v roce 1991 v jihotyrolských Alpách, nepřestává vydávat nová tajemství. Díky nejmodernějším technologiím dnes už víme, jakou měl pravěký horal DNA či odkud pocházeli jeho předkové. V posledních letech se podařilo odhalit i příčiny jeho záhadné smrti vysoko v horách

<p>Ve snímku Der Mann aus dem Eis z roku 2017 ztvárnil hlavní roli německý herec Jürgen Vogel.</p>

Ve snímku Der Mann aus dem Eis z roku 2017 ztvárnil hlavní roli německý herec Jürgen Vogel.


Reklama

Koncem minulého roku se v německých kinech objevil pozoruhodný snímek, jenž se v mnoha ohledech vymyká klasické filmové produkci. Mluví se v něm ranou rétštinou – jazykem někdejších obyvatel východních Alp, který dávno zanikl. Titulky však chybějí: Podle autorů je děj natolik srozumitelný, že ho diváci pochopí i bez nich. 

Největším tahákem snímku Muž z ledu (Der Mann aus dem Eis), natočeného podle „skutečných událostí“, se však stala jeho zápletka. Hlavní hrdina Kelab, v podání německé hvězdy Jürgena Vogela, totiž není nikým jiným než proslulým Ötzim – pravěkým mužem, který se toulal vysoko v horách už před více než pěti tisíci lety. Proč a jak tam však musel zemřít? Příběh se snaží rekonstruovat jeho poslední dny, kdy bojoval o život, a divácký úspěch tak znovu vyvolal vlnu zájmu o jeden z nejpozoruhodnějších archeologických nálezů historie. 

Starší, a ještě starší 

Třiadvacátého září 1991 se v Ústavu soudního lékařství v Innsbrucku ocitla na pitevním stole pod číslem 619 velice zvláštní mrtvola. Byla nalezena o čtyři dny dřív v nadmořské výšce 3 210 metrů, na východním hřebeni hory Fineilspitze v jihotyrolských Ötztalských Alpách. 

Vyšetřující soudce nechal zhotovit její zevrubný popis: Kromě částečně mumifikovaného těla jej zaujalo zvláštní tetování a především pozůstatky obuvi, která vypadala jako vyrobená ze slámy. Rovněž objevené předměty – zejména sekyrka s měděnou čepelí, označená jedním z nálezců za „podivný cepín“ – naznačovaly, že nepůjde o pohřešovaného profesora hudby, který se měl v Alpách ztratit. Přivolaný soudní lékař nad nebožtíkem jen kroutil hlavou: Podle něj mohlo jít o mumii starou několik set let. 

Ostatky byly převezeny do místní chladírny a následujícího dne dorazil do ústavu archeolog Konrad Spindler z innsbrucké univerzity. Po krátkém ohledání těla i předmětů konstatoval „předběžné stáří minimálně čtyři tisíce let“, načež se v místnosti rozhostilo nevěřícné ticho. Definitivní datace ovšem Spindlerův odhad ještě umocnila: Mumie je totiž stará neuvěřitelných 5 100–5 350 roků.

Série náhod rovná zázraku

Archeologové i veřejnost hleděli na Ötziho, jak se mumii začalo říkat, v němém úžasu. Jednalo se o zcela výjimečný objev, který nemá v dějinách obdoby. Muž z ledu se procházel po alpských vrcholcích už dva tisíce let před vládou Tutanchamona a zhruba o tisíc let dřív, než byly vztyčeny kamenné bloky Stonehenge. Nešlo o nejstarší nález svého druhu (viz Podstatně starší kolegové). Nicméně takto zachovalou mumii, včetně kostí, vnitřních orgánů a navíc se zbytky oblečení a nástrojů z pozdní doby kamenné, vědci ještě nikdy k dispozici neměli.  

K jejímu nalezení přitom vedlo takové množství náhod, že jde téměř o zázrak. V roce 1991 panovalo v Alpách výjimečné počasí: Bouře zavály nad tamní vrcholky jemný písek ze Sahary, který spolu s letním sluncem způsobil masivní tání. Jen v Tyrolsku tak hory vydaly šest těl, která už dlouho odpočívala pod ledem. Ötzi byl jedním z nich a podle badatelů „vykoukl“ nad svou ledovou rakev za posledních pět tisíc let vůbec poprvé. Turisté Erika a Helmut Simonovi navíc mumii našli v době, kdy na ni ještě sluneční paprsky nedopadaly příliš dlouho, takže zůstala v příhodném stavu pro vědecké zkoumání. 

Drobný svalovec 

Již záhy po objevu si mohli badatelé udělat o Ötzim základní obrázek. Jednalo se o muže starého asi 45 let, ve své době tedy skutečného kmeta. Mumie sice měřila 154 cm, za života byl ovšem náš dávný předchůdce asi 160 cm vysoký, což odpovídalo průměru u dospělého muže. 

Hmotnost ostatků činila pouhých 13 kg, ve skutečnosti ovšem mohl Ötzi vážit přibližně 50 kg. Měl velmi svalnaté tělo s minimem podkožního tuku, uvyklé zřejmě dlouhým horským pochodům. Ačkoliv mumie působením vnějších vlivů postrádala ochlupení, v jejím okolí se našly chomáčky vlasů. Vědci mimo jiné usoudili, že měl Ötzi tmavou „hřívu“ na ramena i tmavé, poněkud zapadlé oči. Jeho vlasy přitom obsahovaly stopy mědi a arzénu, takže se nejspíš pohyboval v místech, kde lidé tavili měď. 

Výbava pravěkého horala 

Ötzi žil v pravěku, na konci doby kamenné. Používal tedy kamenné nástroje, ale vlastnil i na svou dobu zřejmě velmi cennou technologickou novinku – měděnou sekyrku s topůrkem z tisu. Měl rovněž tisový luk měřící 182 cm, jímž dokázal zabít zvíře i člověka na vzdálenost 50 m. Našla se u něj rovněž kamenná dýka, několik pazourků k opracovávání různých materiálů a sada k rozdělávání ohně: křesací kamínek, pyrit pro vytvoření jisker a hromádka rostlin sloužících zřejmě jako troud. 

Rekonstrukce jeho oděvů naznačuje, že nosil propracované šaty z kůže a kožešin minimálně ze sedmi zvířat, včetně čepice a bot vyrobených částečně z medvědí kůže. Oděv byl dokonale uzpůsoben pobytu v horách a několikrát vyspraven. Zjištěné skutečnosti však ještě víc podnítily zvědavost a vynořila se řada dalších otázek: Vypadal takto běžný osadník pozdní doby kamenné, nebo šlo o příslušníka vyšších vrstev? Kým vlastně Ötzi byl? Co dělal v horách víc než tři tisíce metrů nad mořem? A jak nakonec zemřel? 

Příběhy vyčtené z břicha 

V roli Sherlocka Holmese se tentokrát ocitli vědci s nejmodernějšími technologiemi, z nichž některé byly Ötzimu „ušity“ přímo na míru. Světlo světa tak spatřily extrémně přesné tenké ocelové sondy, jež badatelé vsunuli drobnými zářezy mumii do zad. Pomocí počítače je pak zavedli do předem určených míst, odebrali vzorky a pořídili snímky orgánů. Vznikla tím velmi podrobná „mapa“ celého hrudníku a břicha.

Zbytky ve střevech naznačují, že těsně před smrtí pobýval Ötzi ve vesnici nedaleko dnešního italského Merana v provincii Bolzano. Podle paleobotanika Klause Oeggla z univerzity v Innsbrucku vypadaly poslední dva dny jeho života následovně: „Nejprve se pohyboval těsně podél okraje lesa. Poté se o devět až dvanáct hodin později ocitl dole v údolí a následně se vrátil do kopců, kde zhruba dvě až pět hodin před smrtí pojedl své poslední jídlo [kozorožce a chlebovou placku]. Urazil přitom poměrně velké vzdálenosti, a to v relativně krátkém čase.“ 

Jelikož Ötzi ještě někdy tou dobou vdechl pylová zrna čerstvě kvetoucího habru, můžeme říct, že zemřel koncem jara či na počátku léta. Další metody – především analýza kostí a zubů – ukázaly, že jeho rodištěm bylo Jižní Tyrolsko, pocházel asi z údolí Valle Isarco (Eisacktal) a později se přesunul jen o pár desítek kilometrů dál, do údolí řeky Adiže.

Zkažené zuby, bolavá záda

V „případu Ötzi“ předložili vědci hned několik teorií o úmrtí pravěkého muže. Mimo nehodu a vraždu přicházelo v úvahu i vyčerpání nebo následky dlouhodobé choroby – šlo totiž o velmi nemocného jedince. Ötzi posmrtně podstoupil celou sadu testů, včetně rentgenu, počítačové tomografie, magnetické rezonance či odběru DNA. A škála jeho neduhů byla skutečně pestrá. 

Sužovaly jej bolesti zad či kloubů, a to pánve, kotníků i kolen, za což zřejmě mohly časté výšlapy do hor. Musel mít ovšem velké problémy i s běžným jídlem. Trápily ho totiž rozsáhlé zubní kazy či nemocné dásně a kvůli intoleranci na laktózu se musel zcela vyhýbat mléčným výrobkům. V jeho žaludku navíc řádila patogenní bakterie Helicobacter pylori způsobující vředy a střeva obýval parazit tenkohlavec lidský, který u něj vyvolával úporné průjmy. 

Vědce velmi překvapila také přítomnost bakterie Borrelia burgdorferi, která z Ötziho nejspíš dělá nejstaršího známého pacienta trpícího lymskou boreliózou. Analýza jednoho ze dvou dochovaných nehtů navíc ukázala, že ke konci života opakovaně prodělal vážné choroby, a to šestnáct, třináct a osm týdnů před smrtí

Nejstarší akupunktura? 

Především však badatele udivilo zvláštní tetování, pokrývající mnohé části Ötziho těla. Dávný tatér vytvořil celkem 61 „značek“ z lineárních čar a křížků, a to tak, že řezné rány zaplnil směsí uhlíků a bylin. Značky se nacházejí v místech, kde pravěkého muže zřejmě trápily chronické bolesti, takže je nejspíš měly magickým působením mírnit.

Byly však zmíněné zdravotní neduhy příčinou Ötziho úmrtí? Zásadní obrat v pátrání přišel v roce 2005: Mumie tehdy podstoupila vyšetření počítačovou tomografií (CT), jež pod levou lopatkou odhalilo uvízlý hrot šípu. Analýza ukázala, že na něj někdo vystřelil zezadu, šíp mu patrně přeťal podklíčkovou tepnu a Ötzi během několika minut vykrvácel. Podle CT navíc krátce před smrtí silně krvácel do mozku, zřejmě následkem poranění hlavy. Vědci dospěli k několika scénářům, jak mohly probíhat poslední hodiny jeho života: Indicie jim poskytla nezhojená řezná rána na pravé ruce, žebro zlomené nedlouho před skonem, stejně jako stopy krve hned čtyř různých lidí na jeho oblečení. 

Smrt přišla zezadu 

Podle odborníka Eduarda Egartera Vigla se den před smrtí pohyboval Ötzi v údolí, došlo tam však ke krvavé hádce. Náš předek při ní utrpěl zlomeninu pravého žebra a řeznou ránu na ruce, nicméně útočníka (či útočníky) přemohl, a snad i zabil. Svědčí o tom také cizí, krátce zaschlá krev na jeho šípech a oblečení. Poté utekl do hor, jen s nejnutnějšími zásobami, a vyšplhal se až k průsmyku. Někdo z agresorů ho ovšem dostihl a zezadu střelil šípem. Podle jiné teorie Ötzi do hor neutekl, nýbrž beze spěchu odešel: Ve výšce 3 500 metrů nad mořem si v sedle udělal provizorní tábor a v klidu si vychutnával jídlo – maso kozorožce a chlebovou placku. Krátce nato jej někdo zabil

Útočník, který ho v horách možná překvapil, způsobil Ötzimu smrtelná zranění. Poté se k němu vyšplhal, ulomil šíp čnící ze zad a „dorazil“ oběť ránou kamenem do hlavy. Potom pravěkého kmeta shodil do žlabu i s jeho věcmi, aby jej pod ledovou pokrývkou už nikdy nikdo nenašel. Úplnou pravdu se s jistotou nedozvíme. Film Muž z ledu však alespoň nabízí svou vlastní verzi. 

Podstatně starší kolegové

Ačkoliv se Ötzi pyšní úctyhodným stářím, vůbec nejstarší známé mumie mají ještě o dva tisíce let víc. Přes sto nabalzamovaných těl, nalezených na pomezí dnešního Chile a Peru, pochází již z roku 5050 př. n. l. a pro další generace je uchovala kultura Chinchorro. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Profimedia, iceman.it, Beta Cinema

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti
Věda

Výjev z egyptské Knihy mrtvých

Historie

Dnes se bizoni opět spokojeně popásají v národních parcích i na soukromých rančích. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 000.

Příroda
Zajímavosti

Mlhovina kolem pulzaru Kes 75

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907