Asie

„Opičí láska“ mezi rodiči a mláďaty.

Rod šácholan obsahuje kolem stovky, převážně tropických a subtropických druhů. Jedná se o stromy či keře s jednoduchými, střídavými, celokrajnými a poměrně velkými listy. Květy vyrůstají jednotlivě na koncích větví a jsou oboupohlavné s větším množstvím tyčinek. Prodloužené květní lůžko nese jednotlivé nesrostlé plodolisty. Z nich se vytvářejí zajímavé plody (souplodí) dužnatých či zdřevnatělých měchýřků, které připomíná šišky jehličnanů. Měchýřky v době zralosti praskají a uvolňují se z nich obvykle červená semena, která dlouho visí na bílých nitkách. (foto: Flickr, Katja Schulz, CC BY 2.0)

Lodě sehrály v rozvoji Malajsie klíčovou roli a dodnes nabízejí nejpříhodnější formu dopravy. (foto: Tomáš Kubuš)

Všemi barvami hrající kopce Aktau v NP Altyn-Emel jsou tvořeny měkkými sedimenty

Velmi mladý tapír indický, u nějž už pomalu začíná blednout „sedlová“ část, která později bude zcela bílá.

Japonští burakumin pracovali často jako koželuhové. Není divu – šlo o práci, která ostatním obyvatelům „smrděla“. Fotografie z roku 1873.

Makak chocholatý (Macaca nigra) patří mezi endemické druhy, které žijí pouze na ostrově Sulawesi. Jedná se o krásné a charismatické primáty s malou chocholkou na hlavě, která jim dává trochu rošťácký výraz.

Jako sardinky

Bangladéšští farmáři zvládají na motorové tříkolce přepravit ohromné množství jutového proutí, a to třeba i na vzdálenost 25 kilometrů. V místě určení pak přeskládají třímetrovou haldu na nákladní vozidla, jež směřují do továren na dřevotřísku. Za tunu materiálu dostanou farmáři v přepočtu 4 500 korun. Jutový průmysl patří k největším hospodářským odvětvím v zemi, a navíc má dlouhou tradici. Juta bývala dokonce hlavním vývozním artiklem, přestože ke konci minulého století její export poklesl. Bangladéš však stále pokrývá třetinu světové poptávky.

V éře Mao Ce-tunga se museli mongolští kočovníci svého života vzdát a přesunout se do trvalých sídel.

Šestnáctimetrová torii představuje jednu z nejvyšších svatých bran v Japonsku.

Zabarikádován v noře

Luskoun tlustoocasý (Manis crassicaudata) může dorůstat 45–75cm. Jeho ocas přitom představuje dalších 33–45 cm. Samci jsou obvykle větší než samice, ale jinak jsou si obě pohlaví velmi podobná. Malá hlava má trojúhelníkovitý tvar a tělo luskouna na ni navazuje velmi kompaktně, jakoby zvíře ani nemělo krk. Dlouhé a poměrně štíhlé tělo je velmi dobře uzpůsobené k pronikání do podzemí. Pro tento účel jsou luskouni také vybavení silnými drápy. Drápů je na každé končetině pět, ale z toho tři jsou zvlášť uzpůsobené k hrabání. Luskoun si vyhrabává nory v půdě, které to umožňuje. Pokud je dostatečně měkká, může být nora až šest metrů hluboká. Naproti tomu v kamenité půdě nebývá hlubší než dva metry. Vchod do podzemí obvykle luskoun ucpe uvolněnou půdou, aby se tak chránil před predátory. (foto: Shutterstock)

Výrazy obličeje jsou pro medvědy malajské důležitým komunikačním nástrojem. I přesto, že jsou to samotářská zvířata.

Cibetka asijská dorůstá asi 5–11 kilogramů a tělo dospělých jedinců je v průměru zhruba 80 cm dlouhé, přičemž samci jsou o něco větší než samice. Kožich těchto zvířat je probarvený šedou nebo hnědou s výraznými černými skvrnami, které připomínají kresbu kočkovitých šelem.

Panda sní kolem 15 kilogramů bambusu denně. Zdá se, že konzumace velkého množství potravy je jednou z mála adaptací v trávicích vzorcích této někdejší šelmy. Ještě asi před sedmi miliony let byly pandy velké predátory.