Asie

Za jasného počasí je krásně vidět, jak blízko se Ararat tyčí. Není divu, že se stal symbolem celé země. (foto: Shutterstock)

Takhle nějak probíhá tygří komunikace na dálku. Tygr právě „čte“ značku na stromě, aby na ni vzápětí stejným způsobem odpověděl. (foto: © Vladimír Čech ml.)

Původně byly hůlky používány k vaření a míchání. Až za dynastie Chan začalo jejich používání k jídlu.

Dospělý strdimil karmínovoprsý (Aethopyga siparaja) dorůstá velikosti kolem 10 cm. (foto: Shutterstock)

Ruiny Mohendžodára staré zhruba 4 tisíce let – to jediné z města zůstalo. (foto: Shutterstock)

Zoborožec přilbový (Aceros cassidix) je sulaweský endemit, který se hojně vyskytuje v pralesích v Národního parku Tangkoko. Zoborožce do této oblasti láká vysoká koncentrace fíků, kterými se živí. (foto: Michaela Koschová)

„Opičí láska“ mezi rodiči a mláďaty.

Rod šácholan obsahuje kolem stovky, převážně tropických a subtropických druhů. Jedná se o stromy či keře s jednoduchými, střídavými, celokrajnými a poměrně velkými listy. Květy vyrůstají jednotlivě na koncích větví a jsou oboupohlavné s větším množstvím tyčinek. Prodloužené květní lůžko nese jednotlivé nesrostlé plodolisty. Z nich se vytvářejí zajímavé plody (souplodí) dužnatých či zdřevnatělých měchýřků, které připomíná šišky jehličnanů. Měchýřky v době zralosti praskají a uvolňují se z nich obvykle červená semena, která dlouho visí na bílých nitkách. (foto: Flickr, Katja Schulz, CC BY 2.0)

Lodě sehrály v rozvoji Malajsie klíčovou roli a dodnes nabízejí nejpříhodnější formu dopravy. (foto: Tomáš Kubuš)

Všemi barvami hrající kopce Aktau v NP Altyn-Emel jsou tvořeny měkkými sedimenty

Velmi mladý tapír indický, u nějž už pomalu začíná blednout „sedlová“ část, která později bude zcela bílá.

Japonští burakumin pracovali často jako koželuhové. Není divu – šlo o práci, která ostatním obyvatelům „smrděla“. Fotografie z roku 1873.

Makak chocholatý (Macaca nigra) patří mezi endemické druhy, které žijí pouze na ostrově Sulawesi. Jedná se o krásné a charismatické primáty s malou chocholkou na hlavě, která jim dává trochu rošťácký výraz.

Jako sardinky

Bangladéšští farmáři zvládají na motorové tříkolce přepravit ohromné množství jutového proutí, a to třeba i na vzdálenost 25 kilometrů. V místě určení pak přeskládají třímetrovou haldu na nákladní vozidla, jež směřují do továren na dřevotřísku. Za tunu materiálu dostanou farmáři v přepočtu 4 500 korun. Jutový průmysl patří k největším hospodářským odvětvím v zemi, a navíc má dlouhou tradici. Juta bývala dokonce hlavním vývozním artiklem, přestože ke konci minulého století její export poklesl. Bangladéš však stále pokrývá třetinu světové poptávky.