ESO

Vnitřní prstenec v systému GW Orionis: model (vlevo) a pozorování přístrojem SPHERE.

Obrázek ilustruje objev těžkých kovů – železa (Fe) a niklu (Ni) – v atmosféře (komě) komety C/2016 R2 (PANSTARRS). Každý vrchol křivky ve spektru patří jinému prvku, čáry železa a niklu jsou označeny modrými respektive oranžovými značkami. 

Černý tubus dalekohledu TBT2 vyčnívá z otevřené kopule. Dalekohled je umístěn na Observatoři La Silla, která se nachází v nadmořské výšce 2400 metrů v chilské poušti Atacama. V pozadí jsou vidět kopule dalekohledů ESO 0.5 m Telescope a Danish 0.5 m Telescope.

Vizualizace znázorňuje proudění větru ve stratosféře planety Jupiter v blízkosti jižního pólu – modré úsečky představují rychlost větru.

Vizualizace zobrazuje možný vzhled vzdáleného kvasaru P172+18 a jeho výtrysků. V současnosti se jedná o nejvzdálenější známý kvasar s radiovými jety. (zdroj: ESO/M. Kornmesser (CC BY 4.0)

Vizualizace galaxie ID2299, která vznikla kosmickou kolizí a značná část jejího plynu byla následkem srážky vyvržena v podobě „slapového ohonu“.

Strašidelná planetární mlhovina NGC 246 s přiléhavým jménem „Lebka“ je na tomto novém záběru zachycena v působivých barvách a neobyčejných detailech prostřednictvím dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope). Jedná o první objekt tohoto typu, u něhož je známo, že souvisí s párem těsně vázaných hvězd, kolem kterého obíhá třetí stálice.

Ilustrace zobrazuje hvězdu (v popředí) procházející ‚špagetifikací‘ během slapového roztrhání a postupného pohlcování superhmotnou černou dírou (v pozadí). 

Vizualizace zachycuje centrální černou díru a galaxie zachycené v její ‚síti‘. Černá díra, která je společně se svým diskem známá jako kvasar SDSS J103027.09+052455.0, jasně září, jelikož pohlcuje hmotu ze svého okolí.

Vizualizace vnitřních oblastí disku systému GW Orionis, včetně prstence, která je založena na 3D rekonstrukci tvaru.

Snímek zachycuje hvězdu TYC 8998-760-1, kterou doprovází dvojice obřích exoplanet. Planety jsou patrné na snímku jako jasné body (označeny šipkami) – uprostřed TYC 8998-760-1b, vpravo dole TYC 8998-760-1c. Další jasné body jsou hvězdy v pozadí.

Extrémně velký

Název: Extrémně velký dalekohled (Extremely Large Telescope, ELT)
Průměr: 39,3 m
V provozu od roku: 2025

Čím je průměr objektivu větší, tím víc světla může teleskop soustředit a tím víc podrobnějších informací získat… Evropští astronomové se rozhodli postavit dalekohled, který hned tak něco nepřekoná. Původní představy dokonce počítaly s průměrem 100 m, což se však ukázalo být nad současné technické i finanční možnosti. Vedení Evropské jižní observatoře (ESO) dalo zelenou konstrukci menšího, ale přesto mimořádně velkého dalekohledu ELT – Extremely Large Telescope.

Projekt počítá s přístrojem o průměru 39,3 m. Primární zrcadlo se bude skládat ze 798 šestiúhelníkových segmentů o průměru 1,4 m a tloušťce pouhých 50 mm. Do optické soustavy se začlení zrcadla systému adaptivní optiky, kvůli kompenzaci neostrosti snímků způsobené neklidem atmosféry. Jedno z nich bude podepřeno soustavou šesti tisíc aktivních členů, tzv. aktuátorů, s úkolem „zakřivovat“ zrcadlo v závislosti na stavu ovzduší 1 000krát za sekundu, čímž se dosáhne mimořádně kvalitního obrazu.

V roce 2010 vybrala ESO pro budoucí umístění observatoře horu Cerro Armazones v chilské oblasti Antofagasta, v nadmořské výšce přes 3 000 m. Teleskop má chránit otáčivá kopule o průměru 86 m. Stavební úpravy terénu započaly v červnu 2014 a o tři roky později, 29. května 2017, byl slavnostně položen základní kámen obřího teleskopu.

Německá firma SCHOTT ve své továrně v Mainzu loni v lednu úspěšně odlila prvních šest segmentů primárního zrcadla, které po procesu pomalého chladnutí čeká ještě řada tepelných úprav. Následně budou vybroušena do správného tvaru a pokovena s přesností 15 nm na celé optické ploše. Obojí zajistí francouzská společnost Safran Reosc, jež se ujme rovněž testování zrcadel.

ELT se stane největším okem lidstva, jaké kdy vzhlíželo k obloze, a může revolučně změnit naše vnímání vesmíru. Jeho úkolem bude řešit celou řadu vědeckých záhad, jež mohou pomoct osvětlit naše vlastní kořeny, včetně pátrání po známkách života na planetách podobných Zemi, studia povahy temné energie a temné hmoty nebo sledování raných stadií vývoje vesmíru. Zároveň zcela jistě přinese řadu nových otázek, které dnes nedokážeme ani odhadnout. První pozorování by se mělo uskutečnit v roce 2025.

Vizualizace hvězdy s obří magnetickou skvrnou - Skvrna je jasná, zabírá až čtvrtinu povrchu hvězdy a je způsobena magnetickým polem hvězdy. Při rotaci hvězdy se skvrnu objevuje a mizí na polokouli přivrácené k Zemi, což způsobuje pozorovatelné změny jasnosti hvězdy.

Vizualizace znázorňuje oběžné dráhy trojice objektů v systému HR 6819. Soustavu tvoří vnitřní pár složený z hvězdy (modrá dráha) a nově objevené černé díry (červená dráha). Třetí těleso – opět hvězda – obíhá kolem páru ve větší vzdálenosti (dráha znovu modře).