ESO

Ilustrace zachycuje, jak by mohlo vypadat těsné přiblížení hvězdy k černé díře, kde dochází k protahování hvězdy v silném gravitačním poli černé díry. Část hmoty je přitažena a sestupuje po spirále k černé díře, kde vytváří disk. Ve vzácných případech vzniká výtrysk (jet), který vystřeluje hmotu a záření v obou směrech podél rotační osy černé díry. (ilustrace: ESO, M.Kornmesser, CC BY-SA 4.0)

Mlhovina Konus je součástí oblasti s probíhající tvorbou hvězd NGC 2264, která leží asi 2500 světelných let od nás. Pilíř připomínající kužel je dokonalým příkladem útvarů, které mohou vznikat v obřích oblacích chladného molekulárního plynu a prachu známých díky tvorbě nových hvězd. (foto: ESO, CC BY-SA 4.0)

Pozůstatky po explozi supernovy v souhvězdí Plachet – působivý útvar se nachází jen asi 800 světelných let od Země a patří k nejbližším svého druhu, které známe. (foto: ESO, CC BY 4.0)

Ilustrace zachycuje extrémně horkou exoplanetu – planetu obíhající kolem jiné hvězdy než Slunce – při přechodu přes disk mateřské hvězdy. (ilustrace: ESO, M. Kornmesser, CC BY-SA 4.0)

První snímek objektu Sgr A* – superhmotné černé díry ležící v centru naší Galaxie. (foto: ESO, EHT Collaboration, CC BY 4.0)

Galaxie NGC 7727 získala svůj současný vzhled při sloučení dvou menších galaxií, které započalo asi před miliardou let. Výsledkem kosmického tance dvojice galaxií je podivný, chaotický tvar NGC 7727. (foto: ESO, CC BY 4.0)

V cíli cesty na ESO Paranal. Zleva doprava: Ondřej Smékal, Jiří Malík, Jiří Dobrý.

Globule CG4: Ruka boží

Nádherný snímek tzv. kometární globule pořídil dalekohled Very Large Telescope alias VLT. Jedná se o slabý oblak plynu a prachu uvnitř naší Galaxie, přičemž poprvé se jej podařilo rozpoznat roku 1976 na fotografii z britského Schmidtova teleskopu, umístěného v Austrálii. Globule CG4, přezdívaná někdy také „ruka boží“, leží v souhvězdí Lodní zádě zhruba 1 300 světelných let (ly) od Země. Její průměr dosahuje 1,5 ly, délka ohonu asi 8 ly. Prachový oblak zahrnuje dostatek materiálu k utvoření osmi stálic o velikosti Slunce. Globule CG4 svítí slabou červenou září zřejmě excitovaného vodíku. (foto: ESO, CC0)

Vizualizace systému VFTS 243 - obří hvězdy 25× hmotnější než Slunce a „spící“ černé díry. Velikosti obou binárních složek nejsou v měřítku: ve skutečnosti je hvězda asi 200 000× větší než černá díra. (ilustrace: ESO, L. Calçada, CC BY-SA 4.0)

Složený záběr oblasti 30 Doradus v infračerveném a rádiovém záření. (foto: ESO, Tony Wong, CC BY 4.0)

Ilustrace zachycuje dvojhvězdný systém, ve kterém může dojít k explozi mikronovy. Jak materiál dopadá na horký povrch bílého trpaslíka, dojde v blízkosti jednoho z pólů k zažehnutí exploze mikronovy.

Vizualizace znázorňuje, jak by mohl vypadat hvězdný systém HR 6819: skládá se ze zploštělé hvězdy s akrečním diskem (hvězda typu Be odsávající hmotu) a hvězdy třídy B, která o svou atmosféru přišla (v pozadí).

Ilustrace zachycuje, jak by mohlo vypadat aktivní jádro galaxie M77. Podobně jako v případě jiných aktivních galaktických jader i centrální oblasti M77 dodává energii superhmotná černá díra s tenkým akrečním diskem, který je obalen hustým prstencem (nebo torem) plynu a prachu. Vědci se domnívají, že i toto aktivní galaktické jádro vytváří jety a prachové proudy, které vystupují z oblasti kolem černé díry kolmo na rovinu akrečního disku.

Vizualizace planetárního kandidáta Proxima-d, který byl objeven na oběžné dráze kolem červeného trpaslíka Proxima Centauri, Slunci nejbližší sousední hvězdy. 

Rádiový snímek mlhoviny Plamínek, získaný díky systémům APEX a VISTA Evropské jižní observatoře