ESO

Galaxie NGC 7727 získala svůj současný vzhled při sloučení dvou menších galaxií, které započalo asi před miliardou let. Výsledkem kosmického tance dvojice galaxií je podivný, chaotický tvar NGC 7727. (foto: ESO, CC BY 4.0)

V cíli cesty na ESO Paranal. Zleva doprava: Ondřej Smékal, Jiří Malík, Jiří Dobrý.

Globule CG4: Ruka boží

Nádherný snímek tzv. kometární globule pořídil dalekohled Very Large Telescope alias VLT. Jedná se o slabý oblak plynu a prachu uvnitř naší Galaxie, přičemž poprvé se jej podařilo rozpoznat roku 1976 na fotografii z britského Schmidtova teleskopu, umístěného v Austrálii. Globule CG4, přezdívaná někdy také „ruka boží“, leží v souhvězdí Lodní zádě zhruba 1 300 světelných let (ly) od Země. Její průměr dosahuje 1,5 ly, délka ohonu asi 8 ly. Prachový oblak zahrnuje dostatek materiálu k utvoření osmi stálic o velikosti Slunce. Globule CG4 svítí slabou červenou září zřejmě excitovaného vodíku. (foto: ESO, CC0)

Vizualizace systému VFTS 243 - obří hvězdy 25× hmotnější než Slunce a „spící“ černé díry. Velikosti obou binárních složek nejsou v měřítku: ve skutečnosti je hvězda asi 200 000× větší než černá díra. (ilustrace: ESO, L. Calçada, CC BY-SA 4.0)

Složený záběr oblasti 30 Doradus v infračerveném a rádiovém záření. (foto: ESO, Tony Wong, CC BY 4.0)

Ilustrace zachycuje dvojhvězdný systém, ve kterém může dojít k explozi mikronovy. Jak materiál dopadá na horký povrch bílého trpaslíka, dojde v blízkosti jednoho z pólů k zažehnutí exploze mikronovy.

Vizualizace znázorňuje, jak by mohl vypadat hvězdný systém HR 6819: skládá se ze zploštělé hvězdy s akrečním diskem (hvězda typu Be odsávající hmotu) a hvězdy třídy B, která o svou atmosféru přišla (v pozadí).

Ilustrace zachycuje, jak by mohlo vypadat aktivní jádro galaxie M77. Podobně jako v případě jiných aktivních galaktických jader i centrální oblasti M77 dodává energii superhmotná černá díra s tenkým akrečním diskem, který je obalen hustým prstencem (nebo torem) plynu a prachu. Vědci se domnívají, že i toto aktivní galaktické jádro vytváří jety a prachové proudy, které vystupují z oblasti kolem černé díry kolmo na rovinu akrečního disku.

Vizualizace planetárního kandidáta Proxima-d, který byl objeven na oběžné dráze kolem červeného trpaslíka Proxima Centauri, Slunci nejbližší sousední hvězdy. 

Rádiový snímek mlhoviny Plamínek, získaný díky systémům APEX a VISTA Evropské jižní observatoře

Nová pozorování ukazují, že hmotnost supermasivní černé díry v centru Mléčné dráhy odpovídá zhruba 4,3 milionu Sluncí

Obrázek nabízí představu vzhledu toulavé planety (je zobrazena na pozadí oblasti komplexu prachoplynných oblaků Rho Ophiuchi). Pozorování přístroji ESO pomohla odhalit minimálně 70 objektů tohoto typu. 

Vizualizace zachycuje detailní pohled na planetu b Centauri (AB)b, která obíhá kolem binárního systému o hmotnosti minimálně šesti Sluncí. Planeta je 10× hmotnější než Jupiter a obíhá kolem dvojhvězdy ve 100× větší vzdálenosti než Jupiter kolem Slunce.

Vizualizace znázorňuje kompaktní černou díru o hmotnosti 11 Sluncí a hvězdu pětkrát hmotnější než Slunce, která kolem ní obíhá.

Vizualizace zachycuje galaxii NGP–190387 s probíhající tvorbou hvězd a vysokým obsahem prachu. Pozorování pomocí radioteleskopu ALMA odhalila přítomnost fluoru v oblacích plynu této galaxie.