historie

Svoboda z oceli a kůže

Společnost: Harley-Davidson
Založena: 1903, USA, Milwaukee
Ikony: modely JH „Two-Cam“ (1928), Hydra-Glide (1952), Electra Glide (1965), FX Super Glide (1971)

Motorky Harley-Davidson, které dnes více než co jiného představují synonymum svobodného životního stylu, vznikly vlastně opravdu pro zábavu. Jejich „otcové“ – ve skutečnosti dvacetiletí mladíci a potomci anglických emigrantů Arthur Davidson a William Harley – si prostě chtěli urychlit časté cesty k jezeru. A tak je napadlo přišroubovat k obyčejnému jízdnímu kolu benzinový motor. Svou myšlenku ovšem dále rozpracovávali a již v roce 1903 spatřil světlo světa jejich „stroj číslo jedna“. Dokázal vyvinout rychlost až 60 km/h a jezdil i do kopce. Podnikaví mladíci motorku prodávali za 200 dolarů (asi 112 tisíc korun v dnešních cenách) a zakázky se jen hrnuly. Není divu – ceny automobilů se tehdy pohybovaly v řádech tisíců dolarů. Ocelový orel, symbol jejich nově založené firmy Harley-Davidson (H-D), mohl hrdě vzlétnout. 

Bezstarostná jízda

S trochou nadsázky lze říct, že jejich společnost v následujících desetiletích přežila vše: velkou hospodářskou krizi, období špatné kontroly kvality, finanční propad i konkurenci levnějších a zpočátku dynamičtějších japonských výrobců. Stačila si však přitom připsat hned několik legendárních kousků. Jeden takový vznikl roku 1952 pod označením Hydra Glide: na jeho slávě se pak velkou měrou podílel i film Divoch s Marlonem Brandem v hlavní roli, v němž se záporný hrdina proháněl právě na této „těžké mašině“. V 60. letech se harleye staly doslova reklamou na svobodu, poté co se objevily v kultovním snímku Easy Rider (Bezstarostná jízda). Model FLH Electra Glide (1965) dodnes tvoří zlatý standard amerických motorkářů.  

Ačkoliv firma prošla mnohými krizemi a její motorky byly svého času spojovány s temným podsvětím, nakonec si dokázala místo na trhu udržet. Stále platí, že pro většinu lidí je jakýkoliv „svalnatý“ motocykl prostě „hárlej“ a stejně tak slavná značka evokuje představu chopperu – v obou kategoriích má přitom H-D na všech kontinentech už dlouho silnou konkurenci. Každoročně pak vyjede na silnice na 300 tisíc nových modelů, jejichž základní pořizovací cena se pohybuje v přepočtu kolem čtvrt milionu korun. (foto: Unsplash, CC0)

Dobře fungující stroj

Ludvík XVI. (1754–1793) | Francie

Byť je dnes Ludvík XVI. považován za osvíceného panovníka, jeho reformy neměly šanci na úspěch. Přispěl k tomu i tím, že se stále považoval za absolutistického mocnáře, jenže tenhle model vlády už měl svůj zenit za sebou. Navíc: Francie byla tehdy sice ohromně zadlužená, ale daně tu přitom platili jen obyčejní lidé. Šlechta si dál žila v přepychu a navíc se neustále pokoušela uzurpovat moc. Podmínky pro revoluci tak byly rozdané dřív, než s nimi mohl v rozhodování dost omezený panovník něco udělat. Ne že by se nesnažil. Například očesal výdaje marnotratného a zastaralého námořnictva a uspořený peníz vložil do likvidace daně na chleba pro chudé. Jenže to už nestačilo.

Čím se tedy Ludvík ve volných chvílích baví? Uspokojení a relaxaci nachází v „systémech, kde všechno dokonale funguje“. Jedno zubaté kolečko sem, druhé tady, pružinka – a hodinový strojek se točí! Ano, v takové prosté mechanice měl zalíbení. Ozubená kolečka vahadel totiž běžela bezchybně podle jeho zadání, nekradla z poloprázdné královské pokladnice, nešidila na daních a nežádala si svolání stavů a větších práv. Tiše tikající hodinky a lehce cvakající zámky, to bylo prostě jeho. Lid tuhle ušlechtilou zálibu krále nedocenil a strhal ji v pomlouvačných pamfletech. Na konci téhle hodinářské pohádky se bohužel tyčila naostřená gilotina. (foto: Wikimedia Commons, Joseph-Siffred Duplessis, CC0)

Hudebnice a písař z dílny Pierra Jaquet-Droze.

Dům Černých hlav na Radničním náměstí patří k nejvýraznějším stavbám Rigy a představuje ikonu města, vlevo se tyčí věž kostela sv. Petra. (foto: Shutterstock)

Válkou proti Osmanské říši Josef II. svou vnitropolitickou situaci ke konci své vlády ještě podstatně zhoršil. Situaci Rakouska nakonec zachránil generál Laudon, který v říjnu roku 1789 dobyl Bělehrad.

Fridrich Falcký se svou manželkou Alžbětou Stuartovnou na lovu.

Admirál de Winter si roli poraženého zopakoval znovu, když se musel sklonit před Angličany po bitvě u Camperdown o dva roky později.

Že neuměla tančit? Přesto konkurovala i slavné Isadoře Duncanové! Dobový kritik napsal: „Mata Hari nepůsobí jenom hrou svých nohou, paží, úst a karmínově červených nehtů. Neomezovaná žádným oblečením působí hrou celého svého těla.“

Britská karikatura nazvaná Konec irské invaze z roku 1797.

Fragment římského předjuliánského kalendáře, vpravo latinský kalendář z 9. století: Kruhový diagram znázorňuje rozdělení na týdny o sedmi dnech.

Jaroslav Marvan, Josef Bláha a Josef Vinklář v seriálu České televize Hříšní lidé města pražského.