Pompeius a Lucullus: Nejmocnější římští orli na sklonku republiky

Ačkoliv republikánský Řím spravovali dva konzulové, na sklonku republiky drželi skutečnou moc v rukou římští generálové. Ze Spartakovy doby známe několik význačných hybatelů římských dějin. Představme si dva z nich

06.08.2023 - Dorry Majzner



Silný vojevůdce na straně Sully

  • Gnaeus Pompeius (106 př. n. l. – 48 př. n. l.)

PompeiusNelze začít jinak než u Gnaea Pompeia zvaného Veliký. Narodil se v roce 106 př. n. l. do bohaté rodiny v italském regionu Picenum u Jaderského moře. Jeho otec Pompeius Strabo byl vojevůdce, který se nemálo zasloužil o porážku Italiků ve spojenecké válce. Závěrečných bojů se pod otcovým velením účastnil i Gnaeus, jenž však byl po skončení války obviněn ze zpronevěry. Jen díky výhodnému sňatku s Antistií, dcerou významného soudce, se mladý voják vyhnul trestu. 

Když vypukla občanská válka a moci v Římě se chopili mariovci, sympatizoval skrytě se Sullou. V roce 83 př. n. l. poskytl Pompeius Sullovi tři kompletní legie. Později se dal dokonce rozvést se svou první ženou a oženil se se Sullovou nevlastní dcerou Aemilii, ačkoli byla vdaná a čekala rodinu. Nový politický svazek však netrval dlouho, protože Aemilia brzy po porodu zemřela.

Po úspěšných bojích proti mariovcům na Sicílii a na severu Afriky se Pompeius vrátil do Říma jako vítěz a Sulla ho oslovil jako Pompeia Magna (Velikého). Po Sullově smrti se moc ve státě pokusil převzít Marcus Lepidus, ale Pompeius pověřený senátem jeho vojsko u Martova pole porazil.

Spojení v triumvirátu

Po vítězství nad Lepidem se Pompeius zdráhal rozpustit armádu, třebaže mu to senát nařizoval. Pod různými záminkami zůstával ve zbrani v blízkosti Říma, dokud mu na návrh Lucia Philippa nedali velení ve válce proti mariovci Quintu Sertoriovi v Hispánii. Pompeius bojoval se Sertoriem pět let, než se mu podařilo rozdrtit zbytky Mariových sil. Když pak Pompeius v roce 71 př. n. l. odváděl vojsko do Itálie, dostal se tam náhodou právě ve chvíli, kdy vrcholila válka se Spartakem. Pět tisíc otroků prchajících z prohrané bitvy s Markem Crassem narazilo na Pompeia, který je dorazil.

Pompeius nebyl úspěšný jen na souši. V roce 67 př. n. l. byl jmenován velitelem námořních sil a vyčistil Středozemní moře od pirátů, kteří ohrožovali celý region. Po návratu z vítězného východního tažení proti Mithridatovi uzavřel spolek, tzv. první triumvirát, se dvěma politiky podobných cílů, Gaiem Iuliem CaesaremMarkem Liciniem Crassem. A přišla další politická svatba. Pompeius si tentokrát vzal Caesarovu dceru Julii. Caesarovi byla jako jeho působiště přidělena Gallie. 

Pompeius zůstával v Římě a rostoucí Caesarův vliv ho vedl k novému spojenectví senátem. Senát přikázal Caesarovi vracejícímu se z Galie, aby rozpustil vojsko, ten však neuposlechl. Překročil řeku Rubikon oddělující Itálii od Předalpské Galie, čímž porušil římské právo, a zahájil tak občanskou válku s Pompeiem. Pompeius se ocitl v defenzivě, byl nucen stáhnout se do Řecka, kde byla jeho vojska v roce 48 př. n. l. poražena Caesarovými legiemi v bitvě u Farsalu. Pompeius pak uprchl do Egypta, kde si ho ještě v témže roce našla smrt. Zemřel na příkaz rádců mladého egyptského krále Ptolemaia XIII.

Soupeř velkého Pompeia

  • Lucius Licinius Lucullus (asi 118–57 př. n. l.)

LucullusMéně známým římským vojevůdcem je Lucius Licinius Lucullus. Narodil se kolem roku 118 př. n. l. do starobylé šlechtické rodiny a jeho kariéra začala také v době Spojenecké války, kdy sloužil pod Sullou jako vojenský tribun v Kampánii. V zimě 88 př. n. l. se stal kvestorem, úředníkem s pravomocí soudní, finanční a administrativní, a jako jediný z kvestorů podpořil Sullův pochod na Řím. Na podzim toho roku Sulla poslal Luculla do Řecka, aby převzal jeho jménem velení ve válce proti Mithridatovi. A Lucullus se osvědčil jako schopný stratég. Dal dohromady flotilu složenou z římských spojenců ve Středozemním moři a postaral se o oslabení Mithridatových námořních sil. 

V roce 80 př. n. l. se však vrátil do Říma, kde pět let zastával různé politické funkce. Poté vše podřídil svému klíčovému cíli, porážce krále Mithridata. Věděl, že pokud se z Hispánie z války se Sertoriem vrátí Pompeius, dostane velení proti Mithridatovi právě Pompeius. V Lucullově zájmu proto bylo, aby Pompeius zůstal v Hispánii co nejdéle. Staral se ochotně o to, aby byly Pompeiovi posílány peníze na vedení války, protože jinak by se kvůli nedostatku financí mohl do Itálie vrátit předčasně

Když v roce 74 př. n. l. zemřel prokonzul Kilíkie Octavius, usiloval Lucullus o jeho post. Nestál ani tak o samotnou Kilíkii ležící na jihu Malé Asie. Počítal však s tím, že kdyby se stal správcem této východní provincie, bylo by mu svěřeno i velení ve válce proti Mithridatovi.

V době, kdy roku 73 př. n. l. vypuklo Spartakovo povstání, Lucullus skutečně získal velení a přešel s vojskem do Asie. Obsadil Bithýnii, pronikl až do Mithridatova království. V bitvě u města Kabeiry pak podle římského historika Eutropia rozdrtilo pět tisíc římských vojáků třicetitisícovou Mithridatovu armádu. Mithridates utekl do Arménie, kde našel útočiště u svého zetě, arménského krále Tigrana. I toho však Lucullus porazil a válku na východě by dovedl k úspěšnému konci, kdyby mu v roce 66 př. n. l. nebylo odňato velení a svěřeno Pompeiovi.

Z vojevůdce mecenášem

Porážka Arménů vynesla Lucullovi obrovskou kořist, která se zároveň stala jednou z příčin jeho odvolání z postu velitele východní armády. Římané mu vyčítali, že se válkou a jejím protahováním neúměrně obohacuje. Po návratu do Říma trvalo tři roky, než mu byl povolen triumf. Poté se stáhl z politiky a věnoval se podpoře umění. Nechal postavit mnoho nákladných budov včetně lázní a zadal ještě víc soch a obrazů. Vlastnil velkou řeckou knihovnu a zřídil jednu z nejkrásnějších zahrad Říma.

TIP: Muž, který dostal Spartaka: Jak porazil Crassus největšího rebela římských dějin?

Na konci života se oddal požitkářství a rozhazování peněz. Slavné se staly velkolepé hostiny pořádané Lucullem. Dodnes se pro nákladné a luxusní stolování používá označení lukulské hody. Poslední měsíce jeho života byly poznamenány duševní chorobou. Podle řeckého historika Plutarcha však bylo šílenství možná jen předstíranou ochranou proti převratným změnám na sklonku republiky. 


Další články v sekci