Měsíc

Pilot lunárního modulu mise Apolla 11 – astronaut Edwin Aldrin během výstupu na povrch Měsíce.

Utkání dvou černých děr

Tento snímek vznikl kombinací dat v oboru rentgenového záření z družice Chandra X-ray Observatory a fotografie ve vizuálním oboru, pořízené pomocí HST. Představuje galaxii NGC 6240, která je od Země vzdálena 400 milionů světelných roků a promítá se do souhvězdí Hadonoše.

Uprostřed snímku jsou dvě černé díry, které od sebe dělí vzdálenost 3 000 světelných let. Jsou viditelné jako jasné bodové zdroje rentgenového záření. Nakonec se pravděpodobně přiblíží k sobě a splynou v jednu velkou černou díru.

Co se stane, když se tyto exotické objekty začnou navzájem ovlivňovat, zůstává pro astronomy zatím hádankou. Jedno je však jisté: uvolní se při tom obrovské množství energie a do prostoru budou vyslány gravitační vlny. (NASA/CXC/MIT/C.Canizares, M.Nowak, CC0)

Design orbitální stanice Voyager Space Station společnosti Orbital Assembly Corporation.

Éta Aquaridy jsou meteorický roj asociovaný s Halleyovou kometou. Roj je viditelný každý rok s vrcholem aktivity kolem 6. května. (foto: Getty Images)

Venuše není zrovna příjemným místem pro život. Burácejí tam extrémní vichry, u povrchu planety panuje drtivý tlak 90 atmosfér a teploty tam dosahují pekelných 460 °C. 

Hopsající John Young na Měsíci během mise Apollo 16. 

Přivrácená a odvrácená strana Měsíce jsou jako den a noc. Může za jejich odlišný vzhled dávná srážka? 

Astronaut Harrison Schmitt z posádky mise Apollo 17 odebírá vzorky hornin na Měsíci.

Mozaiku patnácti snímků Měsíce se zvýrazněnými barvami pořídila sonda Galileo v prosinci 1992, ze vzdálenosti 425 000 km od našeho souseda. (foto: NASA/JPL, CC0)

Pozvolná změna odstínů vycházejícího Měsíce.

Díra do nebe

To, co jejich předchůdci kdysi považovali za díru v obloze, znají dnešní astronomové jako molekulární mrak: Vysoká koncentrace plynu a prachu absorbuje prakticky veškeré viditelné světlo vydávané hvězdami v pozadí. Temné okolí činí vnitřek molekulárních mračen jedním z nejchladnějších a nej­izolovanějších míst ve vesmíru. K nejpozoruhodnějším tmavým absorpčním mlhovinám patří mračno v souhvězdí Hadonoše, nesoucí označení Barnard 68. Od Země jej dělí asi jen 500 světelných let a měří 1,5 světelného roku. Odborníci dosud přesně nevědí, jak podobná molekulární mračna vznikají, zřejmě se v nich však rodí nové hvězdy. A také mlhovina Barnard 68 nejspíš kolabuje za vzniku hvězdného systému. Mračno si můžeme prohlédnout prostřednictvím infračerveného světla.