pravěk

Vydáte-li se do národního parku Inthanon v severním Thajsku, zastavte se ve vesnici Ban Khun Klang. U ní najdete botanickou zahradu věnovanou stromovým kapradinám. (foto: © Topi Pigula - se souhlasem k publikování)

Šamana si veřejnost bude moci společně s originály venuší nalezených na území Moravy (i té nejslavnější Věstonické) na vlastní oči prohlédnout na výstavě Nejstarší šperky a ozdoby těla v Pavilonu Anthropos od 19. srpna 2022. (foto: Moravské zemské muzeum, Jan Cága, CC BY 4.0)

Přesličky jsou vytrvalé byliny s plazivými oddenky, které můžou výjimečně na bázi dřevnatět. Podzemní oddenky jsou článkované, postranní někdy tloustnou a vytvářejí hlízky s bohatstvím zásobních látek. Mykorhizní (funkčně spojené s houbami) kořeny vyrůstají z uzlin. Lodyhy mají poměrně složitou stavbu se systémem vzdušných a vodovodných dutin. U některých druhů se lodyhy i několikanásobně větví, mohou být stálezelené či opadavé. Zároveň přebírají asimilační funkci za zakrnělé šupinovité listy, které rostou v přeslenech v uzlinách, srůstají a vytvářejí pochvu. 

Některé druhy přesliček mají dvojí lodyhy: Jednak jarní nezelené, které mají na koncích výtrusné klasy a potom letní, jež jsou zelené, ale neplodné. Jiné druhy mají jediný typ lodyhy – zelený s výtrusnými klasy. Výtrusy přesliček mají na povrchu čtyři dlouhá úzce páskovitá ramena, tzv. mrštníky, která se ve vlhku svinují a za sucha roztahují. Udržují tak vždy několik výtrusů u sebe. Ačkoli jsou výtrusy tvarově shodné, fyziologicky se rozlišují na samčí a samičí.

Přesličky dokážou hromadit oxid křemičitý, který zpevňuje stonky. Proto se stonky dříve využívaly k leštění dřeva nebo k drhnutí nádobí. Zároveň tyto rostliny obsahují flavonoidy a jiné polyfenoly, dále pak saponiny. Zajímavý je obsah thiaminasy, enzymu, jenž rozkládá vitamín B1. U některých druhů byly prokázány piperidinové alkaloidy, zejména nikotin. Proto jsou tyto druhy považovány za jedovaté. Výluh ze stonků přesličky největší (Equisetum telmateia) se používá jako alternativní fungicid, který účinkuje například na černou skvrnitost listů růží. (foto: Shutterstock)

Willendorfská venuše je nejznámějším archeologickým nálezem z území Rakouska. 

Nález zhruba 25 tisíc let staré sošky se stal vědeckou senzací, která k moravským vykopávkám přitáhla zraky světových odborníků. Do Věstonic dorazil obdivovat poklady historie i velikán francouzské archeologie Henri Begouën.

U několika objevených jeskynních obrazů je zřejmé, že je někdo namaloval v době, kdy do příchodu prvních lidí Homo sapiens do Evropy chybělo 20 tisíc let! Kdo mohl být jejich autorem?

Kojenecké láhve neolitu měly i propracovanější tvary a ozdoby ve tvaru zvířecích hlaviček. (foto: University Of Bristol)

S domestikací lišek experimentovali ruští vědci v roce 1959 v Novosibirsku – krotké exempláře se jim podařilo ochočit – dalším generacím se následně změnila barva srsti a zkrátil se jim čenich.

Ostatky brutálně ubitého muže (vlevo) pohřbila laguna, která dříve tlupě skýtala obživu. Ženě (vpravo), která měla přelámané obě nohy, útočníci před smrtí patrně spoutali ruce. Pod jejím tělem se našla kostra ryby.

Bohatství v kopcích nad solným jezerem objevili už neolitičtí zemědělci

Zhruba padesátiletá žena žijící před třemi a půl tisíci lety na území dnešního Švýcarska operaci přežila – kosti jeví znaky hojení.

Ilustrátor přisoudil kryodrakonovi pěkně „kanadské“ vzezření

Rekonstrukce pravěkých kůlových staveb na Bodamském jezeře v Bádensko-Württembersku.

Svatyně na Bacíně mohla být českou obdobou starořeckých Delf.