Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (2)

23.01.2020 - Lukáš Visingr

Gigantická střetnutí mezi Wehrmachtem a Rudou armádou přinášela také masivní nasazení těžkého dělostřelectva. Obě velmoci tehdy nejvíce sázely na tažené houfnice kalibru přibližně 15 cm. Vítězila spíše sovětská zbraň ML-20, nebo německé dělo sFH 18?

<p>Německá houfnice 150 mm sFH18 na kanadské vojenské základně CFB Borden.</p>

Německá houfnice 150 mm sFH18 na kanadské vojenské základně CFB Borden.


Reklama

Německé společnosti Krupp a Rheinmetall tradičně náležely mezi nejvýznamnější producenty dělostřeleckých zbraní v Evropě. Jejich výrobky se osvědčily za první světové války, po níž však přišla demilitarizace Německa, ztráta trhů a velká hospodářská krize.

Předchozí část: Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (1)

Obě značky ale přežívaly a nepřestávaly se věnovat utajenému (a někdy do zahraničí přenesenému) vývoji. Jejich chvíle pak přišla v roce 1933, kdy se vlády ujali nacisté a podstatně urychlili proces přezbrojení, jenž se sice odehrával již za předchozích vlád, ovšem daleko pomaleji a v tajnosti.

Tajný projekt dvou zbrojovek 

Hitler měl sice v plánu vypovědět versailleskou smlouvu, ale zpočátku se ještě snažil o klamání inspekcí vítězných velmocí. Tomu koneckonců odpovídalo též oficiální označení nové zbraně, jež vznikla podle specifikací, které Reichswehr sestavil už roku 1926. Požadoval novou těžkou polní houfnici, jež by ve všech ohledech překonávala typ sFH 13 z éry Velké války. Lukrativní zakázka vzbudila zájem obou hlavních německých zbrojovek, které dodaly prototypy skutečně povedených zbraní. Rozhodovací komise tedy měla nelehkou práci a nakonec sáhla k důvtipnému kompromisu, když nevybrala ani jeden návrh a doporučila, aby výsledné dělo vzniklo jako hlaveň značky Rheinmetall na lafetě firmy Krupp.

Obě společnosti tak byly uspokojeny a roku 1933 se mohla rozběhnout výroba zbraně, jež dostala název 15cm těžká polní houfnice 18 (15-cm schwere Feldhaubitze 18, zkráceně sFH 18). Právě číslo 18 se použilo ve snaze oklamat inspektory Dohody, jelikož budilo dojem, že jde o zbraň vyvinutou ještě během první světové války, a nikoli o produkt poválečného a tím pádem zakázaného vývoje. První sériové kusy se daly rozložit na dva díly, které tahali koně, ale záhy se přešlo na produkci varianty, jež byla uzpůsobena pro motorovou trakci, respektive pro přesun pomocí polopásového tahače, což se ukázalo jako velmi pokrokové řešení. Navzdory propagandě však platilo, že i v posledních dnech války se mnoho houfnic sFH 18 muselo spoléhat na koňská spřežení. 

Houfnice sFH 18
  • PŘESNÁ RÁŽE: 149 mm
  • DÉLKA HLAVNĚ: 4,44 m
  • CELKOVÁ DÉLKA: 7,85 m
  • PŘEPRAVNÍ HMOTNOST: 6 304 kg
  • BOJOVÁ HMOTNOST: 5 512 kg
  • HMOTNOST GRANÁTU: 43,5 kg
  • MAX. DOSTŘEL: 13 325 m
  • OBSLUHA: 7 mužů

V čínských službách

Bez ohledu na způsob transportu každopádně platilo, že se sFH 18 (spolu se 105mm kanonem sK 18, který užíval shodnou lafetu) stala páteřním typem těžkého dělostřelectva Wehrmachtu. Prvního bojového nasazení se ale dočkala v cizích službách, jelikož Číňané použili zbraně objednané z Německa proti Japoncům, jejichž dělostřelectvo tak zcela deklasovali. Pro Čínu vznikla speciální verze s delší hlavní, která měla dostřel 15 km, tedy zhruba o 1,5 km více než standardní model Wehrmachtu.

Tomu se jeho houfnice značně osvědčily v bojích v Polsku, západní Evropě a severní Africe, ale po vpádu do SSSR se ukázalo, že sFH 18 nemá dostatečně velký dostřel na to, aby dokázala překonat zbraně sovětského „sborového duplexu“ (neboli typy ML-20 a A-19). Němci přebírali ukořistěná sovětská děla do své výzbroje, ovšem jednalo se jen o improvizaci a zbrojovky třetí říše dostaly za úkol vyvinout silnější houfnici.

Snaha zvětšit dostřel

Zrodila se sFH 18M, do jejíž nábojové komory se dalo vložit hned sedm dílů prachové náplně (kdežto původní maximum bylo šest). Dostřel se zvýšil na víc než 15 km, ale zbraň musela dostat úsťovou brzdu (odtud ono M, Mündungsbremse), která způsobovala problémy. Posléze se tedy od tohoto řešení upustilo a dělostřelci dostávali nové granáty, jež se vyznačovaly pomocným raketovým motorem, který výrazně zvyšoval dostřel. Toto střelivo ale zase nikdy nebylo dostupné v potřebných počtech.

V menším počtu se vyráběla odlehčená varianta sFH 36, jež využívala slitiny lehkých kovů. Vznikla též verze sFH 40 s prodlouženou hlavní a novou lafetou, ale v praxi se nakonec využily jen nové hlavně na starých lafetách pod jménem sFH 18/40. Německá děla po válce sloužila v řadě zemí, mezi něž patřilo též Československo, kde se zrodila houfnice vz. 18/47. Ta užívala masivní úsťovou brzdu na zkrácené hlavni, jež byla ovšem převrtána na „sovětský“ kalibr 152 mm. 

Měření sil

Při porovnávání dělostřeleckých zbraní je jedním z klíčových parametrů maximální dostřel, protože strana vybavená děly s vyšším dostřelem dokáže „kontrolovat“ daleko větší teritorium a může z bezpečné vzdálenosti zneškodňovat zbraně protivníka. Z tohoto pohledu měla jasnou výhodu Rudá armáda, jelikož houfnice ML-20 disponovaly o téměř čtyři kilometry větším maximálním dostřelem než německé sFH 18, což se v bitvách zákonitě projevilo.

Němci zaváděli kořistní sovětské zbraně do své výzbroje pod oficiálním názvem 15,2-cm K 433/1(r) a rozběhli vývoj zdokonalených variant svého děla, avšak s dost rozpačitými výsledky. Dostřel houfnice sFH 18M sice vzrostl, pořád však zaostával za ML-20, nehledě na fakt, že úsťová brzda působila různé potíže a větší prachové náplně výrazně zvyšovaly opotřebení některých částí zbraně. Alternativní řešení přinesly střely s pomocným raketovým motorem, které se však vyznačovaly složitostí a vysokou výrobní cenou, takže je dělostřelci nikdy nedostávali v dostatečném počtu.

TIP: Německá houfnice 10,5-cm leFH 18: Polní dělostřelectvo nové generace

Německé těžké dělostřelectvo se proto zpravidla nacházelo v nevýhodné pozici, ačkoliv sFH 18 sama o sobě představovala povedenou zbraň moderní konstrukce, zatímco ML-20 v podstatě pořád vycházela ze Schneiderova vzoru z počátku století. Německé dělo bylo lehčí, pohyblivější a méně náročné na obsluhu. Základní podoba bez úsťové brzdy také netrpěla nectností, jež se objevila u sFH 18M a kterou se vyznačovala i ML-20, a sice faktem, že kvůli úsťové brzdě se po každém výstřelu zvedl ohromný oblak prachu, který mohl prozradit pozici baterie. Dá se říci, že Sověti i Němci zkonstruovali velice kvalitní houfnice, avšak vzájemné srovnání ukazuje, že ML-20 byla lepší zbraní.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kvůli nádoru nemohou tasmánští čerti žrát, a brzy tak hynou hlady. Vědci ale nedávno zjistili, že u některých ďáblů již tělo na rakovinu reaguje tvorbou protilátek.

Zajímavosti
Věda

Podle dat sondy InSight se Mars se třese více než Měsíc a o něco méně než Země.

Vesmír

Takarkori, jihozápadní Libye

Věda

Řada vojáků odmítla bojovat za císaře pána a místo nejisté budoucnosti na frontě raději dezertovala.

Historie

Hnízda hýlů mexických (Haemorhous mexicanus) přivedla zoology k závěru, že nikotin je v dlouhodobém horizontu škodlivý i ptákům

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907