Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (1)

19.01.2020 - Lukáš Visingr

Gigantická střetnutí mezi Wehrmachtem a Rudou armádou přinášela také masivní nasazení těžkého dělostřelectva. Obě velmoci tehdy nejvíce sázely na tažené houfnice kalibru přibližně 15 cm. Vítězila spíše sovětská zbraň ML-20, nebo německé dělo sFH 18?

<p>Dvojice houfnic ML-20, které jsou dnes součástí expozice v Petropavlovské pevnosti v Petrohradu</p>

Dvojice houfnic ML-20, které jsou dnes součástí expozice v Petropavlovské pevnosti v Petrohradu


Reklama

Některá pojednání o druhé světové válce budí klamný dojem, že šlo o konflikt takřka výhradně „mobilní“ a že o výsledcích bitev obvykle rozhodovaly tanky. Skutečnost ovšem byla podstatně složitější a v řadě střetnutí hrály rozhodující roli „tradiční“ druhy vojsk, zejména pak pěchota a těžké dělostřelectvo. Druhá zmíněná kategorie techniky měla obrovský význam díky své drtivé palebné síle, jež se nejvíce uplatňovala při přípravě ofenziv, během obléhání pevností nebo při umlčování děl protivníka. Sovětské houfnice ML-20 a německé zbraně sFH 18 se tak mnohdy dostávaly do přímých soubojů. 

Rozvoj francouzské konstrukce 

Kořeny zrodu proslulé sovětské houfnice sahají do Francie, což je překvapivé pouze na první pohled. Mezi důležité dodavatele zbraní pro carskou armádu totiž náležela i francouzská značka Schneider, jež před první světovou válkou vyvinula obléhací dělo vz. 1910 ráže 152,4 mm. Licenční výroba pak probíhala v Putilovských závodech, a ačkoli exempláře z této linky zpočátku trpěly závadami, celkově se jednalo o velice povedenou konstrukci těžké dělostřelecké zbraně.

Sloužila tedy i v rámci Rudé armády, kde v průběhu času absolvovala dvě stadia modernizace. Z prvního vzešlo dělo vz. 1910/30, které se vyznačovalo úsťovou brzdou a větší nábojovou komorou, zatímco výsledkem druhého byla zbraň vz. 1910/34, která zkombinovala hlaveň „třicítky“ s lafetou 122mm děla vz. 1931. Tím konstruktéři zamýšleli vyřešit snad nejvážnější slabinu původního vzoru v podobě omezené pohyblivosti. 

Houfnice i kanon

Zbraň však byla značně komplikovaná, a proto Hlavní dělostřelecká správa (GAU) vydala roku 1936 požadavky na nové 152mm dělo, jež by výhledově nahradilo všechny obměny francouzského modelu. Vývoj probíhal v konstrukční kanceláři Závodu č. 172 ve městě Motovilicha a v čele stál Fjodor Fjodorovič Petrov. Původní zadání GAU se odrazilo ve zrodu zbraně ML-15, ovšem Petrov kromě toho z vlastní iniciativy navrhl i alternativní konstrukci ML-20.

Ta sice byla o něco těžší, a tudíž i méně pohyblivá, ale oproti „patnáctce“ se vyznačovala výrazně jednodušším a levnějším designem. Důvod tkvěl ve skutečnosti, že využívala víc prvků z „rodiny“ vz. 1910, vedle hlavně a zákluzového systému (jež převzala také ML-15) také některé části lafety. A to při zkouškách, které začaly v roce 1936, nakonec rozhodlo v její prospěch. Oba typy totiž vykazovaly takřka stejné balistické parametry, nicméně zahájení sériové výroby ML-15 by trvalo déle a vyžádalo by si vyšší náklady. Dne 22. září 1937 tak byla ML-20 přijata do služby jako 152mm kanonová houfnice vz. 1937, což odráželo fakt, že šlo primárně o houfnici, která mohla omezeně zastat i roli kanonu.

Houfnice ML-20
  • PŘESNÁ RÁŽE: 152,4 mm
  • DÉLKA HLAVNĚ: 4,93 m
  • CELKOVÁ DÉLKA: 8,17 m
  • PŘEPRAVNÍ HMOTNOST: 8 070 kg
  • BOJOVÁ HMOTNOST: 7 270 kg
  • HMOTNOST GRANÁTU: 43,5 kg
  • MAX. DOSTŘEL: 17 230 m
  • OBSLUHA: 9 mužů

Široké spektrum střeliva 

Zbraň se tedy užívala zejména pro nepřímou střelbu, k čemuž napomáhal panoramatický zaměřovač a mechanické výpočetní zařízení, jež dovolovalo zohlednit meteorologické podmínky (vlastně šlo o speciální logaritmické pravítko). ML-20 ale měla i teleskopický zaměřovač, který sloužil pro vedení přímé palby. Vysoce univerzální použití podporovala i skutečnost, že se dodávalo celkem 13 typů prachových náplní a okolo 30 druhů granátů. Nejčastěji se uplatňovaly trhavé a tříštivo-trhavé, ovšem k dispozici byly také střely protipancéřové a protibetonové, dále protipěchotní šrapnely, osvětlovací granáty a také chemická munice, byť ta se naštěstí nasazení nedočkala.

Samotná houfnice poprvé promluvila do boje proti Japonsku na Chalchyn-Golu v roce 1939 a brzy poté její salvy zaduněly i v zimní válce proti Finům, kteří jistý počet těchto zbraní ukořistili. Nejrozsáhlejší použití ale přinesla válka s Německem, při jejímž vypuknutí se ML-20 nalézaly vesměs v sestavě dělostřeleckých pluků střeleckých sborů.

Konec střeleckých sborů

Šlo o jeden ze dvou hlavních typů takzvaného sborového duplexu (kdežto druhým bylo 122mm dělo A-19), jenže samotné střelecké sbory se neosvědčily a čekalo je rozpuštění. Teprve později během války se sborové dělostřelectvo dočkalo obnovení, ovšem ML-20 byly organizovány také jako součást dělostřeleckých pluků (a později i brigád) v armádách, navíc se nacházely i u Zálohy hlavního velení.

Dokončení: Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (2)

Nejvíce se osvědčily při ničení opevněných objektů či palbě proti postavením německé pěchoty, ale ničivá síla 152mm granátů dokázala vyřazovat i obrněnou techniku, což vedlo ke vzniku úpravy ML-20S určené pro montáž do samohybného děla SU-152. Vzniklo i několik dalších pokusných variant, žádná se ale do služby nedostala a ML-20 se v podstatě beze změn vyráběla až do roku 1946. V sovětské armádě ji následně nahradil typ D-20, avšak v několika armádách třetího světa se zbraně ML-20 užívají dodnes.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Státy většinou neposkytují příliš informací o zvláštních jednotkách

Válka

Praha v 19. století. V roce 1869 už měla 158 tisíc obyvatel, tedy asi dvakrát více než Brno.

Historie
Věda

Sonda Al Amal je 2,37 metru široká, na délku měří 2,9 metru a váží zhruba 1 500 kilogramů. Její základ tvoří trojice vědeckých přístrojů: multispektrální kameroa EXI (Emirates eXploration Imager), infračervený spektrograf EMIRS (Emirates Mars Infrared Spectrometer) a ultrafialový spektrograf EMUS (Emirates Mars Ultraviolet Spectrometer).

Vesmír

Enzymatická výbava trávicí soustavy zavíječe voskového (Galleria mellonella) umožňuje jeho housenkám trávení včelího vosku – po chemické stránce komplikované a těžko odbouratelné struktury.

Zajímavosti

Monumentální křesťanský chrám, v němž byli korunováni byzantští císařové, se změnil v mešitu po dobytí Konstantinopole (dnešního Istanbulu) osmanskými vojsky v roce 1453. Nyní patří k nejnavštěvovanějším památkám Turecka. 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907