Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (1)

05.04.2019 - Lukáš Visingr

Bitva o výběžek, jak se v amerických pramenech často označuje německá ofenziva v Ardenách, představovala pro spojenecké vojáky šok. Třetí říše totiž dokázala najít zdroje pro velkou útočnou operaci, jež podrobila kruté zkoušce také osádky tanků s bílými hvězdami a černými trámovými kříži

<p>Americké stíhače tanků M36 postupují vpřed během ardenské bitvy</p>

Americké stíhače tanků M36 postupují vpřed během ardenské bitvy


Reklama

Střetnutí v Ardenách představovalo zoufalý pokus nacistického Německa zvrátit situaci na západní frontě a přineslo také poslední velkou bitvu amerických a německých tanků. US Army v té době stále sázela na M4 Sherman, zatímco v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS bojovaly jak stárnoucí PzKpfw IV, tak novější Panthery a těžké obrněnce Tiger I a Tiger II. Nešlo ale jen o střetnutí techniky, neboť zuřivé obranné i útočné boje kladly obrovskou zátěž i na osádky. Jak si tedy tankisté obou stran vedli?

Krvavé lekce

Američtí tankisté, kteří v prosinci 1944 čelili překvapivému německému útoku, reprezentovali s trochou nadsázky relativně pestrou směs. Ve vyšších velitelských funkcích se vesměs nacházeli muži, kteří vstoupili do armády hlavně ve 30. letech, tedy v době hospodářské krize, kdy uniforma znamenala šanci na slušnou profesionální kariéru. Po zapojení Spojených států do druhé světové války začaly odvody, které do armády přivedly tisíce nováčků a znamenaly tak značnou zátěž pro výcvikový program.

Ten proto zpočátku neprodukoval zcela ideálně připravený personál. Američané dosti zaostávali v taktice, což se projevilo těžkými ztrátami v řadě prvních bitev v severní Africe. Ze svých chyb se ale dokázali rychle poučit a poznatky implementovali do výcvikového procesu, který pak více odpovídal válečné realitě. Mezi americkými tankisty v Ardenách tedy bylo zkušené jádro mužů, kteří prošli tvrdými boji v Normandii a dalších oblastech Francie, doplňovali je ale i vojáci s minimálními nebo žádnými zkušenostmi, byť s poměrně dlouhým výcvikem.

Výcvik ve Fort Knox

Ten obvykle pro budoucího tankistu začal na známé základně Fort Knox. Armáda preferovala mladíky, kteří již měli nějaké znalosti o strojní technice, tedy ponejvíce dělníky z měst či farmáře. Na základě prvních testů se pak nový voják dočkal svého zařazení k příslušné výcvikové jednotce jako řidič, střelec, mechanik a podobně.

Po dokončení této fáze směřoval buďto už přímo k cílové bojové jednotce, nebo si mohl (pokud tomu jeho výsledky odpovídaly) vybrat ještě pokračovací výcvik v takzvané Armored Forces School. Tam se zdokonalovali například střelci, radisté a zejména velitelé, jelikož tam probíhal též kurs pro důstojnické čekatele. I tak ale stále panoval nedostatek kvalitních velitelů, což často vedlo i k přesunům důstojníků z jiných armádních složek, které to většinou nesly s nelibostí. Tito muži navíc mnohdy postrádali způsob myšlení, jenž byl pro tankové vojsko, respektive pro efektivní řízení jeho operací, třeba. 

Reorganizace obrněných divizí 

Vycvičený tankista zpravidla zamířil k vybranému tankovému praporu, který představoval hlavní taktickou jednotku. Existovaly dva druhy praporů, a sice samostatné, jež byly přičleňovány jako podpora k pěším divizím, a prapory tvořící základní kameny obrněných divizí. Ty přitom v roce 1943 prošly zásadní reorganizaci, která z většiny z nich odstranila stupeň pluku. Původně totiž měla divize dva pluky po třech praporech, toto uspořádání však po roce 1944 zůstalo už pouze u 2. a 3. obrněné divize, jimž se poté říkalo „těžké“. Většina divizí naopak získala novou strukturu, ve které fungovalo devět praporů, a sice tři obrněné, tři mechanizované a tři dělostřelecké.

Každý obrněný prapor čítal čtyři roty, z nichž tři používaly střední vozidla M4 Sherman, zatímco v té čtvrté se nacházely lehké tanky M5 Stuart, případně novější M24 Chaffee. Každá rota měla 17 tanků, což spolu se dvěma vozidly na úrovni velení praporu znamenalo celkem 70 obrněnců. Dále měl prapor ještě šest vozidel M4 (105mm), tedy tanků Sherman nesoucích houfnice, užívané pro palebnou podporu. Bez ohledu na typ měly americké tanky pětičlenné osádky v tehdy standardním složení řidiče a jeho pomocníka v korbě a střelce, nabíječe a velitele ve věži. Klíčovou úlohu hrál poslední zmíněný, který mohl být současně také velitelem roty či čety.

Dokočení: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (2)

V takovém případě seděl ve velitelském tanku, jehož radiostanice fungovala jako vysílač i přijímač, zatímco obrněnce „řadových“ vozidel měly jenom přijímače. Velitel dával rozkazy střelci, avšak mohl také sám otáčet věží a obsluhoval 12,7mm, primárně protiletadlový kulomet. Střelec disponoval díky periskopu velmi dobrým rozhledem na okolí tanku. Pomocník řidiče se v praxi staral zejména o čelní kulomet a také pomáhal nabíječi podávat munici ze schránek v korbě. Jednalo se o nejméně potřebnou funkce, a tak v případě nedostatku mužstva nebylo výjimkou, že toto místo v tanku zůstalo neobsazené. 

Dokončení v úterý 9. dubna

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Wikipedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Z pohledu na Velký chrám se tají dech. Přesně s tímto cílem ho architekti před 3 300 lety vybudovali.

Zajímavosti
Vesmír

Václav IV. a Žofie Bavorská. Královna byla hluboce dotčena upálením Jana Husa a stala se ochránkyní husitských kněží.

Historie
Zajímavosti
Věda

Ultimátní srážka Jupitera s dávnou protoplanetou

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907