Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (2)

09.04.2019 - Lukáš Visingr

Bitva o výběžek, jak se v amerických pramenech často označuje německá ofenziva v Ardenách, představovala pro spojenecké vojáky šok. Třetí říše totiž dokázala najít zdroje pro velkou útočnou operaci, jež podrobila kruté zkoušce také osádky tanků s bílými hvězdami a černými trámovými kříži

<p>Německé tankové síly nasadily také několik těžkých tanků Tiger II</p>

Německé tankové síly nasadily také několik těžkých tanků Tiger II


Reklama

Také německé obrněné jednotky sázely na vysoce zkušený kádr tankistů, kteří se do této výběrové složky většinou dostali ještě před propuknutím války a pak sbírali zkušenosti v Polsku, západní Evropě, Africe a Sovětském svazu. Výcvik tankistů byl u Wehrmachtu velmi propracovaný a odpovídal vysoké důležitosti této zbraně v rámci německých ozbrojených sil. Jeho fungování usnadňovala militarizace společnosti ve třetí říši, protože i úplný nováček již disponoval základními návyky a disciplínou z Hitlerjugend a Říšské pracovní služby. Přesto ale musel nejprve prodělat počáteční vojenský výcvik, jenž byl stejný pro všechny zbraně.

Důkladný výcvik u Panzerwaffe 

Teprve pak voják nastoupil do jedné z takzvaných Panzerschule, jak se nazývala střediska, kde probíhala hlavní fáze strukturovaného tréninku německých tankistů. Z nováčků se tedy stávali vyškolení řidiči, střelci či nabíječi, kromě toho získávali poddůstojnické hodnosti a někteří zamířili mezi kandidáty na důstojníky. Velitelé tanků byli zpravidla vybíráni z nejlepších střelců, občas také z řidičů, kdežto pouze málo velitelů začínalo na pozici nabíječů (mezi takové výjimky patřil jeden z nejúspěšnějších německých tankistů Otto Carius).

Předchozí část: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944 (1)

Při výcviku se však vždy dbalo i na to, aby každý muž zběžně znal úkoly ostatních funkcí, neboť to hodně zvyšovalo efektivitu bojové činnosti a navíc to umožňovalo, aby v případě nouze nahradil zabitého nebo zraněného kolegu. Velký význam se přikládal též taktické přípravě, tedy spolupráci tanků v jednotce a působení s dalšími složkami vojsk, zejména s tankovými granátníky, respektive motorizovanou pěchotou. Průběh války ale postupně vedl k velkým změnám ve výcviku. Nové tanky Panther, Tiger I a Tiger II byly složitější a vyžadovaly náročnější školení osádek, zcela odlišně však působila zhoršující se pozice Německa, kvůli které se musel důkladný výcvik zjednodušovat a zkracovat, aby dokázal uspokojovat požadavky z fronty. 

Příliš málo sil 

V německých tankových divizích, které v prosinci 1944 vyrazily do překvapivého útoku, se tedy nacházeli jak muži s původním propracovaným výcvikem a bohatými bojovými zkušenostmi, tak vojáci vyškolení ve zkrácené době na nezbytné minimum a někdy bez jediné minuty v reálném boji. Šlo ostatně i o důsledek krutých bojů ve Francii, kde německá Panzerwaffe utrpěla těžké ztráty, které musely být za každou cenu nahrazeny. Z tohoto důvodu byli k tankovým silám přesouváni i vojáci od letectva a námořnictva, kteří měli stále méně šancí se u své původní zbraně uplatnit v boji. Disponovali ale základním vojenským výcvikem, takže se přeškolovali na tankisty.

Údajně nejlépe to šlo bývalým členům posádek ponorek, neboť již byli zvyklí na činnost v uzavřeném stísněném prostoru. Přesto však žádná ze standardních divizí Panzerwaffe v Ardenách nedisponovala ani zdaleka tabulkovým stavem mužů ani techniky. Předpisy říkaly, že takovou formaci má tvořit především tankový pluk, dva pluky tankových granátníků a průzkumný prapor. Tankový pluk měl mít po jednom praporu tanků PzKpfw IV a PzKpfw V Panther, každý se 76 vozidly ve čtyřech četách, dalšími osmi obrněnci disponovaly velitelské složky. Wehrmacht ale ve skutečnosti neměl dostatek vozidel na naplnění těchto stavů a už vůbec ne na to, aby další obrněnce přiděloval jako podporu jiným jednotkám, takže se pěšáci zpravidla museli spokojit s útočnými děly StuG III.

Tigery vytvářely speciální těžké prapory mimo systém divizí. Všechny typy měly ale standardní osádky pěti vojáků, tedy řidiče, radistu, velitele, střelce a nabíječe. Rozdíl oproti americké armádě ale spočíval mimo jiné v tom, že v každém obrněnci se nacházela obousměrná radiostanice; velitel ji navíc neobsluhoval sám, nýbrž k tomu dával povely radistovi. Navzdory zkracování výcviku také trval důraz na přesnost palby, jelikož Panzerwaffe na obou frontách čelila ohromné početní přesile. Německý tankista byl tudíž veden k tomu, že nemusí být nezbytně první, kdo v bitvě vypálí, ale musí být prvním, kdo vystřelí účinně a vyřadí protivníka. 

Dva systémy nahrazování ztrát

Skutečnost, že se německá Panzerwaffe na konci roku 1944 potýkala s kritickým nedostatkem mužstva i techniky, je známá. Poněkud méně se však ví, že také Američané měli v té době nedostatek tankistů. Na obou stranách se jednalo o důsledky bitev ve Francii, kde obě armády pozbyly obrovské množství obrněnců i jejich osádek. Pro Němce však šlo vzhledem k jejich strategické situaci o ztráty daleko fatálnější. Každá z armád se ale s takovou situací vyrovnávala zcela odlišným způsobem.

Velení US Army nechávalo své jednotky na frontové linii permanentně, kdežto z týlu směřoval proud nových vojáků a zbraní, který dle potřeby doplňoval ztráty, a útvary tak měly (přinejmenším na papíře) stále stejnou sílu. Němci naopak posílali náhrady omezeně, a proto se divize zmenšovala, až se zpravidla změnila na Kampfgruppe neboli bojovou skupinu. Takto zdecimované torzo se pak stáhlo do týlu, kde proběhlo doplnění sil a obnovovací výcvik, tedy integrace nováčků mezi ostřílené veterány, kteří jim mohli předat své zkušenosti.

TIP: Válka matkou plastového pokroku: Nové materiály a technologie zrozené válkou

Americký systém se nakonec projevil jako dlouhodobě efektivnější, protože zpočátku nezkušená jednotka sice na začátku bojového nasazení utrpěla vysoké ztráty, poté si ale vedla stále lépe a lépe a její výkony až na výjimky nekolísaly. US Army však zároveň významně těžila také z logistické převahy, protože si takové ztráty prostě mohla dovolit, kdežto Wehrmacht ne. Němci však až do konce věřili v kvalitativní převahu a snažili se cvičit tankové osádky tak, aby fungovaly jako sehraný tým, což platilo i v Ardenách. Německá ofenziva představovala vysoce riskantní podnik, který měl jen malé šance uspět (a také nakonec neuspěl), avšak němečtí tankisté při ní znovu prokázali, že i v tak nevýhodné situaci pořád patřili na absolutní špičku.

  • Zdroj textu:

    II. světová

  • Zdroj fotografií: Pinterest

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Portrét Zodiaka sestavený policejním kreslířem z výpovědi svědků.

Zajímavosti
Věda
Revue

Rocket Lab se dostávají na špici v technologiích malých nosných raket pro vynášení miniaturních satelitů.

Vesmír

Hrdina Iáson přemohl nepřátele, získal zlaté rouno i nehynoucí slávu, ale svou lásku zradil!

Historie

Terejové bílí (Morus bassanus) hnízdí na skalních útesech a zároveň jsou výbornými letci. Který z těchto faktů ovlivňuje tvar jejich vajíček?

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907