Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (2)

Před vypuknutím první světové války byla osmanské říše neutrální zemí a mohla se přiklonit na kteroukoli stranu. Neměla ovšem jednoznačného favorita. Velká Británie roku 1911 odmítla žádost Turecka o trvalé spojenectví, naopak Německo o tři roky později o spojenectví s ním velmi usilovalo – především kvůli jeho strategické poloze. Osmanská říše s podpisem smlouvy váhala, nakonec ji ale postrčila Anglie svým krátkozrakým rozhodnutím zabavit pro svou potřebu dvě bitevní lodě, které si v rámci modernizace svého loďstva Turci od Britů objednali.

Předchozí část: Tiše sedět a neválčit: Vojenská neutralita v dějinách (1)

Váhání na Bosporu

Po této potupě osmanská říše 3. října 1914 podepsala spojeneckou smlouvu s Německem. Zároveň ale nepodnikla nic, co by narušilo její neutralitu, a čekala, jak se situace dále vyvine. Německo se všemožně snažilo přimět Turecko, aby vyhlásilo válku Rusku, a nakonec k tomu využilo i své dvě bitevní lodi, Goeben a Breslau, které se nacházely ve Středozemním moři.

Jejich velitel admirál Wilhelm Souchon dostal rozkaz zamířit s nimi do Turecka. Po dramatické plavbě, během níž byl pronásledován britským loďstvem, se mu 10. srpna úspěšně podařilo dosáhnout ústí Dardanel. Turci váhali, jak dále postupovat, Souchon byl odhodlán si cestu Dardanelami vynutit silou. Nakonec příznivec Německa v turecké vládě ministr války Enver Paša udělil německým lodím souhlas s vjezdem do úžiny.

Německé, nebo turecké křižníky?

Jakmile se tato zpráva rozkřikla, Spojenci zahájili diplomatický tlak na Turky, aby – s ohledem na svou neutralitu – německé lodi odzbrojili, na což si ale Turci netroufli. V patové situaci nakonec jeden z tureckých ministrů dostal spásnou myšlenku: „Nemohli by nám ty lodě Němci prodat? Nebylo by možné považovat jejich příjezd za dodávku na základě smlouvy?“ Němci ochotně souhlasili, a tak došlo k zařazení Goebenu a Breslau (nově Yavuz Sultan Selim a Midili) do tureckého loďstva.

Souchon, povýšený na viceadmirála, se stal velitelem tureckého námořnictva, jeho muži vyměnili palubní čapky za turecké fezy. Turci tak zabili dvě mouchy jednou ranou – jednak zatím uhájili svoji neutralitu a jednak se pomstili Britům za konfiskaci svých lodí v Londýně. Jednoznačně se postavit na stranu Německa ale Turci nadále odmítali a zároveň začali od Spojenců za svou neutralitu požadovat stále více.

Po třech měsících vyjednávání došla Německu trpělivost – 28. října dřívější Goeben a Breslau, nyní pod tureckou vlajkou, vpluly do Černého moře a začaly ostřelovat Oděsu, Sevastopol a Feodosiji. Turecko tomu nedokázalo zabránit, a protože útok na ruské přístavy byl proveden jeho jménem, vyhlásilo mu na začátku listopadu válku Rusko, následováno Velkou Británií a Francií. Turecko tak dlouho licitovalo se svou neutralitou, až prohrálo.

Bezohledný soused

Lucembursko je dalším příkladem země, které byla neutralita předepsána. Po zániku Německého spolku se Francie a Prusko nedokázaly dohodnout, komu připadne území Lucemburska. Nakonec velmoci roku 1867 došly k závěru, že vznikne nový stát (v personální unii s Holandskem), jehož trvalá neutralita bude velmocensky garantována. Tato neutralita ovšem měla některé nestandardní rysy.

Především byla garantována kolektivně, což znamenalo, že každý z ručitelů byl povinen bránit lucemburskou neutralitu pouze tehdy, jestliže šlo o společnou akci všech ručitelů; poskytnutí individuální pomoci bylo dobrovolné (obvyklejší je individuální garance neutrality, kdy je povinen zasáhnout každý z ručitelů). Lucembursko také s výjimkou pořádkové policie nesmělo vlastnit ozbrojené síly, ačkoliv neutrální země obvykle mají (byť malou) armádu, kterou mohou svou neutralitu hájit.

Dokončení: Vojenská neutralita v dějinách Evropy (3)

K zániku lucemburské neutrality došlo na začátku 1. světové války poté, co zemi napadlo Německo pod záminkou potřeby zabezpečení německých železnic vůči útoku z Francie, právně byl její zánik vyjádřen ve Versailleské mírové smlouvě. Následně Lucembursko znovu deklarovalo svou neutralitu, ani podruhé ale tento právní stav Němce nezastavil a roku 1940 opět došlo k okupaci lucemburského území. Oficiálně Lucembursko vyhlásilo ukončení trvalé neutrality na konci roku 1944. O pět let později vstoupilo do NATO, což lucemburský ministerský předseda vysvětlil slovy: „Neutralita nás neochránila.“