Tonka s kulometem: Popravčí Rudé armády, která se skrývala třicet let
Antonina Makarovová, příslušnice Rudé armády, která uprchla z německého zajetí, se souhrou náhod stala kolaborantkou a popravčí. Po válce pod falešnou identitou začala nový život a před soudem stanula až po více než 30 letech.
V září 1978 do bytu Viktora Ginzburga, pracovníka textilní továrny v běloruském Lepelu, vstoupila skupina agentů KGB. Ginzburg, veterán Velké vlastenecké války, který ztratil celou rodinu během holokaustu, se dozvěděl šokující zprávu: jeho manželku Antonii, s níž strávil 33 let, tajná služba identifikovala jako hledanou nacistickou kolaborantku a vražedkyni, obviněnou ze smrti nejméně 168 lidí.
Vyšetřovatel Leonid Savoskin později vzpomínal, že Ginzburgová přijala své zatčení klidně a bez emocí. Oproti tomu její manžel zůstal v šoku. V následujících týdnech sepsal několik žádostí a stížností v přesvědčení, že došlo k omylu. Když mu KGB později předložila neklamné důkazy, psychicky se zhroutil. Jeho žena dokázala přes tři dekády úspěšně tajit tragickou minulost i před nejbližšími.
Dobrovolně na frontu
Antonina Makarovna Panfilová se narodila počátkem března 1920 (různé zdroje uvádějí datum 1. nebo 4.) ve vsi Malaja Volkovka ve Smolenské gubernii jako nejmladší ze sedmi dětí. Od mládí z nejasných příčin používala příjmení Makarovová. Podle tradované verze k tomu došlo proto, že jako dítě zapomněla své příjmení a v první den školy se nahlásila pouze jako Antonina Makarovna. Během jejího dospívání se rodina přestěhovala do Moskvy, kde Antonina vychodila střední školu a následně začala navštěvovat lékařskou fakultu. V roce 1941 se po německém útoku na SSSR dobrovolně přihlásila do armády jako ošetřovatelka. Po jistou dobu pracovala mimo jiné i jako obsluha v kantýně. Naučila se také obsluhovat kulomet. Během vjazemské operace na podzim téhož roku se při chaotickém ústupu vzdálila od jednotky, údajně se dokonce na čas ocitla v zajetí.
V příštích týdnech se seznámila a následně intimně sblížila se zbloudilým vojákem Nikolajem Fedčukem. S ním pak v lednu 1942 doputovala do jeho domovské vsi Krasnyj Koloděc. Fedčuk se však vrátil k rodině a Antoninu opustil. Ta se pak, v neznámém prostředí a bez prostředků, začala živit prostitucí. Nová „profese“ ji zavedla do města Lokoť. Tam v té době úřadovala kolaborantská samospráva takzvané Národněsocialistické strany Ruska „Viking“ vedené Bronislavem Kaminským. Způsob života mladé dívky přirozeně neunikl pozornosti německých okupačních orgánů a místní policie. Při jednom z výslechů Makarovová uvedla, že zastává kritický postoj ke komunismu a Stalinovi. Díky tomu dostala nabídku pracovat pro lokoťskou policii.
Po 27 lidech
Vzhledem ke schopnosti ovládat kulomet Makarovová dostala úkol vykonávat popravy vězňů a zajatců. V případě zadržených místních partyzánů byly obvykle zabíjeny celé rodiny. Sám Kaminski mladé dobrovolnici daroval kulomet značky Maxim. Makarovová později u výslechu uvedla, že tuto „práci“ přijala s vidinou zajištění stabilní obživy. Za každou exekuci totiž získala 30 marek, navíc si mohla ponechat některé osobní věci zastřelených.
Při první „službě“ podle vlastních slov zaváhala a k provedení popravy se odhodlala až po několika sklenkách alkoholu. Další exekuce už vykonávala bez skrupulí. Po zatčení připustila, že necítila výčitky, jelikož své oběti neznala. Obvykle střílela dávkami do skupin po 27 lidech, což byl maximální počet osob, které dokázala pojmout místní věznice. Raněné dobíjela střelou z pistole.
Ve volném čase se Makarovová pohybovala především mezi německými vojáky a lokoťskými policisty. Běžní civilisté se jí přirozeně vyhýbali. Navazovala náhodné milostné známosti, což nakonec vedlo k jejímu nakažení syfilidou. Její zdravotní stav si v létě 1943 vynutil hospitalizaci. Převoz do nemocnice v týlu Makarovovou paradoxně zachránil. Když Lokoť 5. září 1943 obsadila Rudá armáda, místní odbojáři vojákům „kulometčici Tonku“ popsali a vylíčili její jednání. Na místě se také našly ostatky zhruba 1 500 popravených. Sovětské bezpečnostní orgány po Makarovové ihned začaly pátrat. Dotyčná mezitím v nemocnici potkala německého poddůstojníka, s nímž pak tajně odcestovala na území dnešního Polska. Tam ji jako cizinku bez dokladů zadržela německá policie a mladá žena putovala do internačního tábora v Königsbergu, dnešním Kaliningradě. Tam ji také zastihl konec války.
Nový život
V chaotických poměrech se Makarovové podařilo odcizit průkaz sovětské zdravotnice. Sžít se s novou falešnou identitou jí nečinilo potíže, sama ostatně na začátku války působila u zdravotní služby. V dobytém Königsbergu se poznala s poddůstojníkem Rudé armády židovského původu Viktorem Ginzburgem, za něhož se následně provdala. Pár se později usadil v běloruském Lepelu, kde Ginzburg žil před válkou. Manželům se narodily dvě dcery a celá rodina postupně získala práci v místní textilní továrně. Ginzburgovi se jako váleční veteráni těšili společenskému respektu, Antonina dokonce chodila přednášet o svých (vymyšlených) zážitcích z fronty. Kolegové ze zaměstnání ji vnímali jako spolehlivou, málomluvnou a umírněnou v pití alkoholu.
Zatímco Ginzburgovi žili poklidným životem, NKVD a později KGB usilovně pátraly po někdejší lokoťské popravčí. Od zatčených nacistů a kolaborantů vyšetřovatelé získali jméno Antonina Makarovová, nedokázali ji však ztotožnit. Případ byl v průběhu tří desetiletí několikrát odložen a znovu otevřen. Kriminalisté prověřili přes 250 osob odpovídajícího jména a věku, nenalezli však shodu. Pachatelka totiž v předválečných úředních dokumentech figurovala pod původním příjmením Panfilová. K odhalení „Tonky“ nakonec náhodně přispěl jeden z jejích bratrů, zaměstnanec ministerstva obrany. Ten v polovině 70. let v dotazníku k žádosti o schválení zahraniční cesty uvedl, že má sestru, která používala příjmení Makarovová.
Odhalení a zatčení
Následně se KGB zaměřila na Antoninu Ginzburgovou. Brzy se ukázalo, že v jejím válečném životopise existují rozpory. Vyšetřovatelé nechali podezřelou pod falešnou záminkou předvolat na úřad. Tam jí bylo řečeno, že má převzít vyznamenání za službu v Rudé armádě, jen ještě musí odpovědět na pár doplňujících otázek. Ukázalo se, že si „nepamatuje“ jména svých údajných spolubojovníků a dostává se do rozporů. To vyšetřovatele utvrdilo, že jsou na správné stopě. Několik svědků, kteří za války žili v Lokoti, ji následně identifikovalo na fotkách. Další svědci podle instrukcí KGB podezřelou sledovali na ulici nebo během návštěvy úřadu, kam ji nechali předvolat.
V září 1978 následovalo zatčení a převoz do věznice v Brjansku. Viktor Ginzburg z počátku nepochyboval, že došlo k omylu, a obrátil se na Organizaci spojených národů. Zároveň napsal osobní dopis Leonidu Brežněvovi. Využil také svých kontaktů mezi židovskou emigrací, takže sovětské úřady začaly dostávat řadu podnětů ze zahraničí. Ačkoliv KGB původně hodlala detaily případu až do soudního přelíčení držet v tajnosti, nakonec z obav před další medializací poskytla manželovi zatčené k nahlédnutí důkazní materiály. Teprve nyní Ginzburg pochopil, že mu manželka celou dobu lhala.
Bez výčitek
Zatčená mezitím absolvovala řadu výslechů. Vinu nepopírala, ale nepřipouštěla si závažnost svých zločinů. Věřila, že vyšetřovatelé pochopí, že jednala pod vlivem mimořádných válečných událostí. Očekávala, že vzhledem k časovému odstupu odejde od soudu jen s mírným trestem. Litovala pouze toho, že by se po propuštění z vězení zřejmě musela s rodinou přestěhovat mimo Lepel. Podle kriminálních psychologů si plně neuvědomovala zločinnou povahu svého jednání. Jeden z expertů se dokonce domníval, že by Makarovová neměla být souzena, jelikož jednala ve snaze o přežití a její duševní stav jí neumožňoval pochopit amorálnost vlastních skutků.
Přelíčení proběhlo před Oblastním soudem v Brjansku 20. listopadu 1978, tribunálu předsedal Ivan Bobrakov. Ačkoliv se „Tonce“ přičítalo zhruba 1 500 obětí, soud ji nakonec uznal vinnou „pouze“ v případě 168 vražd lidí, jež se podařilo spolehlivě identifikovat. Bobrakovův verdikt zněl: trest smrti zastřelením. V případě ženy šlo v sovětských poměrech o takřka bezprecedentní rozsudek. Tím spíše, že nadcházející rok 1979 vládnoucí režim prohlásil „Rokem ženy“.
Odsouzená rozhodnutí tribunálu přijala klidně, byť si následně podala žádost o zmírnění rozsudku. Tu projednal ústřední stranický výbor, který návrh zamítl. Poprava proběhla v Brjansku ráno 11. srpna 1979. Šlo o první ze tří veřejně přiznaných případů od smrti Stalina, kdy v SSSR došlo k popravě ženy. Kauza se později stala námětem několika dokumentárních filmů a také hraného seriálu Vjačeslava Nikiforova Kat z roku 2014. Ten se však historických událostí držel jen velmi volně. Viktor Ginzburg po smrti manželky dále žil s dcerami v Lepelu, kde zemřel v roce 1993.
