Úžasný vesmír: Pekelné planety, strašidelné mlhoviny, démonické stálice či zombie supernovy (1.)

26.05.2019 - Stanislav Mihulka

Vesmír od pradávna podněcuje naši představivost, ať už jej pozorujeme jen očima, nebo moderními přístroji. Ve Sluneční soustavě i v hlubokém kosmu však nenacházíme pouze objekty, které uchvacují svou krásou, ale i takové, z nichž jde strach

<p>Planeta Kepler-78b se velikostí i složením podobá Zemi, na jejím povrchu však tečou řeky lávy. Svou hvězdu oběhne za osm hodin</p>

Planeta Kepler-78b se velikostí i složením podobá Zemi, na jejím povrchu však tečou řeky lávy. Svou hvězdu oběhne za osm hodin


Reklama

1. Pekelné planety

Ve vesmíru jsme už objevili stovky rozmanitých cizích planet, přičemž mnohé z nich krouží velmi blízko u své mateřské stálice: dokonce blíž než Merkur kolem Slunce. Víme přitom, že na první planetě našeho solárního systému – na straně přivrácené k naší centrální hvězdě – dosahuje teplota téměř 430 °C. Podmínky na tělesech obíhajících ještě blíž ke stálicím podobným Slunci se tak vymykají naší představivosti.

Planeta COROT-7b ze souhvězdí Jednorožce se v roce 2009 stala první známou kamennou exoplanetou. Má průměr odpovídající 1,5násobku Země, dělí ji od nás 489 světelných let a obíhá hvězdu, která je jen o málo menší a chladnější než ta naše. Zatímco však Merkur obkrouží Slunce za 88 dní, COROT-7b trvá cesta kolem její stálice pouhých 20 hodin. Její oběžná dráha tedy prochází velmi blízko povrchu hvězdy: jen 1/23 vzdálenosti Merkuru od Slunce. 

„Pekelné“ prostředí takové planety si můžeme stěží přestavit, její povrchová teplota dosahuje asi 1 800–2 600 °C. COROT-7b jistě pokrývá oceán rozžhavené lávy, a odborníci proto podobné planety označují jako lávové. Pokud se oběžná dráha zmíněného objektu jen mírně odchyluje od kružnice, působí na jeho nitro nesmírné slapové síly, jež vyvolávají ohromující sopečnou činnost. (Podobné podmínky panují na Jupiterovu měsíci Io, který je vulkanicky nejaktivnějším tělesem Sluneční soustavy.)

Ještě extrémnější svět představuje planeta Kepler-78b, již objevil teleskop Kepler v roce 2013: Je pouze o 20 % větší než Země, svoji hvězdu však oběhne za pouhých osm hodin, a to čtyřicetkrát blíž, než krouží Merkur kolem Slunce. Teplota na jejím povrchu by mohla dosahovat 2 000–2 800 °C. Není divu, že Kepler-78b dostal přezdívku Hell planet neboli „pekelná planeta“. Těleso je tak žhavé, že nemůže mít žádnou atmosféru. 

2. Strašidelné mlhoviny

Mezihvězdný prach a plyn tvořící vesmírné mlhoviny dokážou vykouzlit fantaskní tvary. Ve Velkém Magellanově oblaku – blízké nepravidelné trpasličí galaxii, jež patří ke klenotům jižní oblohy – se vyjímá rozlehlá, nesmírně jasná a pouhým okem viditelná mlhovina Tarantule. Bouřlivou porodnici plnou horkých a mladých stálic, včetně opravdových gigantů, pozorujeme v souhvězdí Mečouna. Jak už jméno napovídá, tento ohromný mrak ionizovaného vodíku nápadně připomíná velkého pavouka, číhajícího v černi oblohy na šťavnatou kořist.

Jen kousek směrem na jih, stále ještě v souhvězdí Mečouna, se ve Velkém Magellanově oblaku nachází o poznání menší, ale výrazně strašidelnější mlhovina Hlava ducha. Skutečně připomíná ducha, který pozoruje vesmír z temného závoje, vykresleného do zelena ionizovanými atomy kyslíku a rovněž do červena ionizovaným vodíkem. I Hlava ducha představuje hvězdnou porodnici, kde se rodí oslnivě zářící stálice, dodávající mlhovině démonické vzezření.

Komu by pak nestačila pouhá hlava, ten najde v souhvězdí Kefea mlhovinu Duch. Leží k nám o hodně blíž než Tarantule a Hlava ducha: Pozorujeme ji přímo v Mléčné dráze a dělí ji od nás necelých 1 500 světelných let. Měří „jen“ dva světelné roky, obsahuje však několik mladých hvězd, které ji přízračně nasvěcují. 

3. Zombie supernovy

Jakmile stálice podobné našemu Slunci vyčerpají většinu svého paliva, nafouknou se do ohromné velikosti jako červení obři, odhodí převážnou část své hmoty v podobě planetární mlhoviny a nakonec z nich zůstanou bílí trpaslíci, tedy postupně chladnoucí jádra někdejších hvězd. Pokud se však bílý trpaslík nachází ve dvojhvězdě či vícečlenné soustavě, může být jeho další osud velice napínavý.

Může totiž krást hmotu – nejčastěji vodík – svému hvězdnému partnerovi. Jakmile pak nahromaděný materiál přesáhne určitou hranici, dojde k ohromující termonukleární explozi. Bílý trpaslík se odpálí jako tzv. supernova typu Ia a obvykle z něj nic nezůstane. 

Nedávno však zazněl názor, že za určitých okolností může bílý trpaslík partnerovi krást místo vodíku helium. Pokud by pak vybuchl jako supernova, nešlo by zdaleka o tak mohutnou explozi jako u supernovy Ia a část bývalého bílého trpaslíka by mohla zůstat vcelku – načež by se opět „oživil“ z okolního prachu a plynu, tak jako se zombie vracejí do světa živých.

4. Démonické stálice

Nejznámější stálicí souhvězdí Persea je Algol. Její jméno pochází z arabského Rás al-Gúl, což znamená „hlava démona“, a ve starých astronomických mapách bývá zobrazena jako hlava Medúzy v ruce hrdiny Persea. V celé řadě kultur má špatnou pověst a astrologové ji považují za jednu z nejméně šťastných stálic na obloze. Proslula také svým blikáním: Její jasnost se mění poměrně nápadně a zcela pravidelně v periodě 2 dnů, 20 hodin a 49 minut.

Vědci se Algolu nebojí a řadí jej k nejznámějším zákrytovým proměnným hvězdám. Ve skutečnosti jde o trojhvězdu, jejíž členové se při pohledu ze Země navzájem zakrývají, což způsobuje změny jasnosti. Stálice označované jako Algol Aa1 a Algol Aa2 tvoří velice těsný dvojčlenný systém, přičemž se oběhnou za necelé tři dny. Algol Ab pak zmíněnou dvojici obkrouží jednou za 1,8 pozemského roku.

5. Krvavý Měsíc

Jednou za čas máme měli unikátní příležitost pozorovat nádherné úplné zatmění Měsíce. Kdo má štěstí na dobré počasí, ten se může stát svědkem, jak se náš souputník postupně zatmívá, rudne a opět rozjasňuje. Úplná měsíční zatmění bývají velmi nápadná a lidé je opředli mnoha mytologickými příběhy. „Ďábelsky krvavé“ zbarvení vyvolává spíš děsivá očekávání, konce světa nevyjímaje.

TIP: Horké jupitery, ledoví obři, plynní trpaslíci či superzemě: Jak dělíme exoplanety?

Tento jev přitom není nijak komplikovaný. Měsíc se dostane do stínu Země, který pak na nějaký čas utlumí jeho záři. Dochází k tomu během lunárního úplňku, když se Slunce, Země a Měsíc ocitnou v postavení blízkém přímce. Ve srovnání se zatměním naší denní hvězdy jde o úkaz výrazně delší a také mnohem častější – může nastat několikrát ročně. Měsíc se pohybuje ve stínu Země rychlostí asi kilometr za sekundu a zatmění může trvat téměř dvě hodiny. I během této doby však zůstává náš přirozený satelit pro pozemské pozorovatele viditelný, a to díky ohybu slunečních paprsků v atmosféře naší planety, které jej následně ozařují. A právě zmíněný ohyb také vysvětluje, proč je Měsíc při úplném zatmění narudlý.

Pokračování příště

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 

  • Zdroj fotografií: NASA, ESA, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Krásná císařovna Barbora

Historie

Saturn a jeho polární záře

Tři fotografie Saturnu pořízené pomocí spektrografu STIS na palubě Hubbleova teleskopu odhalují dynamickou povahu polárních září na planetě. Série představuje pohled na jižní polokouli tělesa v rozpětí pěti dnů. Polární záře na Saturnu mají podobu prstence zářících plynů v okolí pólů a vznikají při kolizi nabitých částic s magnetickým polem planety. Částice jsou urychlovány na vysoké energie a vnikají do horních vrstev atmosféry. Srážky s přítomnými plyny pak vedou k vyzáření energie ve viditelné části spektra a také v ultrafialovém a infračerveném oboru.

Vesmír

Kdysi aktivní vulkány se dnes mohou skrývat pod zemí

Věda

Ani náročný výšlap vám nezaručí, že si koncert vychutnáte – počasí se totiž může kdykoliv změnit.

Zajímavosti

Frostovi muži ukazují svoji kořist – německou přilbu – jednomu z pilotů whitleyů, který je přišel přivítat do přístavu.

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907