Václav Vranický: Pražský rodák, který skončil ve vyhnanství na Sibiři
V prosinci 1825 se carští důstojníci, z nichž mnozí získali během napoleonských válek zkušenosti s životem v západní Evropě, pokusili svrhnout nového cara Mikuláše I. s cílem liberalizovat despotické Rusko. Do utajovaného, ale špatně zorganizovaného spiknutí děkabristů byl zasvěcen i Václav Vranický, carský plukovník původem z Prahy.
Václav Vranický se narodil v Praze roku 1782 jako syn sládka Jana Vranického a pozdějšího majitele pivovarského domu v dnešní Vodičkově ulici. Studoval piaristické gymnázium na Novém Městě, ale už v roce 1797 se rozhodl pro vojenskou kariéru v císařské armádě. V letech 1803–1804 absolvoval školu pro dělostřelecké důstojníky, ale hned roku 1806 opustil řady rakouského vojska a vstoupil v hodnosti praporčíka do ruské armády.
Skvělá ruská kariéra
Vranický spojil s carským vojskem natrvalo svůj život a byl v ruských dokumentech nadále veden jako Vasilij Ivanovič Vranickij. Bojoval v napoleonských válkách a během let postupoval po žebříčku vojenských hodností. Mimo jiné se v lednu 1807 zúčastnil velké bitvy u Jílového ve východním Prusku, kde byl raněn šavlí na hlavě a na ruce. V následujícím roce válčil ve Finsku proti Švédům a byl povýšen na poručíka.
V roce 1812 ho v hodnosti štábního kapitána převeleli od bojových jednotek do ubytovatelského oddělení, stal se z něj „kvartirmajstěr“. V době, kdy v carské armádě ještě neexistoval generální štáb, plnilo ubytovatelské oddělení vedle dislokačních a ubytovacích povinností do jisté míry také funkci štábu.
Vranický se se svými odbornými znalostmi těšil uznání nadřízených a v ubytovatelské službě působil během dalších tažení proti Napoleonovi. Zůstal zde i v poválečných letech, dosáhl hodnosti plukovníka a zastával funkci hlavního ubytovatele u 3. pěšího armádního sboru se sídlem v Žitomiru na severozápadě Ukrajiny. Právě tady byl vtažen do spiknutí, označovaného později jako hnutí děkabristů. Porážka děkabristů v prosinci 1825 (rusky se prosinec řekne „děkabr“) tak zpečetila i osud plukovníka Vranického.
Pryč se samoděržavím
Nezdařené povstání děkabristů z prosince 1825 je v Rusku považováno za první organizovanou politickou opozici v této zemi ovládané po tři staletí despotismem dynastie Romanovců. V carském Rusku sice po generace propukaly živelné vzpoury venkovských nevolníků, ale málokdo očekával revoluční aktivity vzešlé z vyšších vrstev ruské společnosti. Jenže krátce po napoleonských válkách se zrodilo opoziční hnutí, jehož centrem se stal důstojnický sbor armády, který prošel válkami proti Napoleonovi. Během tažení poznávali důstojníci život na západě, tolik odlišný od toho ve vlasti. Podvakrát pochodovali vítězně Evropou až do Paříže a řadu měsíců strávili v posádkách a v leženích na půdě Německa i Francie.
Tato zkušenost a fakt, že z Ruska vyhnali Napoleona, posilovaly jejich sebevědomí, ale doma naráželi na zaostalost a krutovládu. Důstojníci se začali sdružovat v tajných spolcích, kde probírali otázky občanských práv a příčiny zaostalosti Ruska viděli v tuhém absolutismu a nevolnictví. Plánovali vojenský převrat, který by liberalizoval ruskou společnost a postavil by ji na konstituční základy. Většina spiklenců počítala s tím, že nejvhodnější bude moment, kdy s úmrtím cara dojde k výměně na trůnu.
Velitel povstání nepřišel
Car Alexandr I. zemřel nečekaně 19. listopadu 1825 během inspekční cesty na jihu Ruska. Protože po sobě nezanechal dědice trůnu, o nástupci se mělo rozhodnout mezi jeho dvěma mladšími bratry Konstantinem a Mikulášem. Zmatků se rozhodli využít spiklenci, vše ale probíhalo ve velkém chvatu a bez vzájemné koordinace.
Novým carem se stal Mikuláš I. (vládl 1825–1855) a vojenské jednotky soustředěné v Petrohradě měly 14. prosince (25. prosince podle našeho gregoriánského kalendáře) nastoupit k slavnostní přísaze novému panovníkovi. Výzva k povstání vyšla v noci před přísahou z tajné schůzky vůdců Severního spolku. Velitelé petrohradských jednotek zapojených do vzpoury dali své mužstvo vypochodovat na Senátní náměstí. Nastoupené pluky měly odmítnout přísahu Mikulášovi a vůdci povstání se chystali předat senátu manifest, kterým vyzývali k svržení cara, k likvidaci nevolnictví a zavedení základních občanských svobod. Jednotky měly obsadit Zimní palác a Petropavlovskou pevnost.
Jenže manifest nebylo komu předat a navíc se vzbouřené útvary scházely liknavě. K dovršení všeho se nedostavil velitel povstání kníže Trubeckoj. Vojáci stáli na místě, podupávali v mrazu a vyčkávali. Za této situace se podařilo využít bezradnosti povstalců a zmobilizovat část carovi loajálních útvarů. Povstalce obklíčili a dělostřelectvo je v odpoledních hodinách rozprášilo kartáčovou palbou. Na místě zůstaly asi tři stovky mrtvých a raněných, vojáků i civilistů. Vzpoura tak skončila během krátkého zimního dne a vůdcové spiknutí byli pozatýkání. K Jižnímu spolku dorazila zpráva o dění v Petrohradě až za 11 dní a také zde pokus o povstání skončil neslavně, když 3. ledna 1826 loajální jednotky porazily rebely nedaleko Žitomiru.
Stín carovy tyranie
Zúčtování bylo velmi tvrdé. Mikuláš I. jmenoval ihned vyšetřovací komisi, v Petropavlovské pevnosti zasedal vojenský Nejvyšší tribunál a do kobek pevnosti bylo uvrženo celkem 579 mužů, mnozí byli biti knutou a mučeni. Pět rozsudků smrti padlo na hlavy těch, kdo se nejvíce provinili proti carskému majestátu. Dne 13. července 1826 skončili v Petropavlovské pevnosti na šibenici Pavel Pestěl, Sergej Muravjov-Apostol, Michail Bestužev-Rjumin, Kondratij Rylejev a Petr Kachovskij. Stovky dalších byly odsouzeny k těžkému žaláři a k dlouholetému vyhnanství na Sibiři. Mnozí z nich na doživotí.
Mezi zatčenými figuroval také plukovník Václav Vranický. Jeho jméno uvedl poprvé ve své výpovědi před vyšetřovací komisí 4. ledna 1826 sám vůdce Jižního spolku Pavel Pestěl. Vranický byl zatčen 10. ledna v Žitomiru u štábu 3. armádního sboru, načež ho převezli do Petrohradu. Účast na spiknutí popíral až do 2. dubna, kdy byl konfrontován se svým přítelem plukovníkem Povalo-Švejkovským, který ho v listopadu 1824 získal za člena Jižního spolku.
Vyšetřování a vyhnanství
Vězněný Vranický se ovšem snažil umenšit své provinění tvrzením, že spolku šlo podle něj jen o odstranění zlořádů ve státní správě. V organizaci prý bylo zapojeno mnoho významných a důvěryhodných mužů, kterých si vážil a nevěřil, že by byli schopni zločinu. Patřil ostatně jen k druhořadým členům a nebýval ani přizváván k tajným poradám vedení. O skutečných cílech hnutí nic nevěděl. Povalo-Švejkovský ho informoval o spolku jen povšechně a on byl prý vždy věrný panovníkovi.
Dále tvrdil, že se někdy děsil radikálních názorů některých členů organizace. Protokoly vyšetřovací komise uzavřely Vranického vyšetřování koncem dubna. Konfrontace v něm vyvolala duševní otřes, ze kterého se už nevzpamatoval. Výslechy už nepřinesly mnoho nového. Za zmínku snad jen stojí, že na několika místech jeho výpovědí v ruštině se objevují výrazy, které prozrazují jeho český jazykový původ.
Rozsudek nad Václavem Vranickým byl vynesen 10. června 1826. Byl odsouzen ke ztrátě šlechtictví a hodnosti a k doživotnímu vyhnanství. Z rozhodnutí Mikuláše I. mu byl trest zkrácen na dvacet let vyhnanství, které začalo v městečku Pelym na západní Sibiři, známé trestanecké kolonii. Ocitl se zde bez prostředků a poznamenán duševní chorobou spojenou s těžkou apatií. Ubývalo mu fyzických sil, a tak na jaře 1830 došlo z popudu tobolského gubernátora k jeho přemístění do města Jalutorovsk na jihozápadě Sibiře, kde panovaly lepší klimatické podmínky. Přesto zde Vranický zemřel již 2. prosince 1832. Ve vzpomínkách svých několika současníků platil za vzdělaného odborníka i „dobrého a čestného muže“.
