Energický muž v Bílém domě: Prezident Harry S. Truman vedl Spojené státy v posledních dnech druhé světové války

Nečekané pozvání do Bílého domu zastihlo rodáka z Missouri odpoledne 12. dubna 1945, právě když odpočíval po náročném jednání v Senátu. Poté, co dorazil na místo, oznámila mu Eleanor Rooseveltová zdrcující novinu: Franklin zemřel a hlavou nejmocnějšího státu na planetě se stal nyní on.

Nový prezident později vzpomínal, jak se s ním zatočil svět. Po chvíli ticha se nešťastné vdovy zeptal: „Co pro vás mohu udělat?“ Dáma však odvětila: „Co my můžeme udělat pro vás, Harry? V potížích jste teď vy…“

Z armády do politiky

Budoucí lodivod USA se narodil 8. května 1884 v Lamaru v Missouri do chudých poměrů. Jeho otec John Truman představoval zástupce americké nižší třídy, který si vydělával na živobytí farmařením, obchodem, spekulacemi a různými příležitostnými melouchy. Malý Harry vychodil základní školu a poté plánoval jít na vojenskou akademii ve West Pointu, ale nepřijali ho kvůli oční vadě. Proto již od mládí následoval svého otce a živil se, jak se dalo. Nějaký čas působil jako železniční dělník, následně pracoval jako bankovní úředník a později převzal rodinnou farmu.

Již od mládí hodně četl a vzdělával se po vlastní ose. Vždy měl také blízko k armádě, proto se přihlásil k Národní gardě, s níž absolvoval pravidelná cvičení. 

Jakmile vypukla první světová válka, přihlásil se v řadách gardy do akce a na jaře 1918 jako důstojník dělostřelectva vyplul do Evropy. Jeho jednotka se pak zúčastnila bojů v pohoří Vogézy a meuse-argonské ofenzivy. Po skončení konfliktu a návratu do vlasti se Truman vrhl na politiku a stejně jako otec se stal zapáleným demokratem. V roce 1922 se mu podařilo zvítězit v obecních volbách a dostal se na místo okresního soudce pro východní obvod Jackson County v Missouri. Tento úřad zastával dva roky. Poté postupoval v komunální politice stále výše, až v roce 1934 získal křeslo senátora za Missouri. 

Nepravděpodobný viceprezident

Truman dlouho zůstával provinčním senátorem stojícím poněkud na okraji federální politiky. Naprosto zásadní zvrat v jeho politické kariéře přišel s vypuknutím druhého celosvětového konfliktu. Budoucí prezident stanul roku 1940 v čele rady pro vyšetřování válečných výdajů, kterému se později začalo přímo říkat „Trumanův výbor“. Tato instituce prověřovala fungování průmyslových podniků spojených s vojenským úsilím země a snažila se najít a napravit problémy související s plýtváním, neefektivitou a prospěchářstvím. 

V tomto ohledu se Trumanův výbor stal významným nástrojem Rooseveltovy vlády, a nejen hlava státu ale i veřejnost si brzy všimly agilního muže v jeho čele. Na jednání Senátu 15. ledna 1942 požadoval rodák z Missouri zásadní přestavbu automobilového průmyslu podle potřeb armády. Dále urychlené budování oceláren a mnohonásobné rozšíření programu vývoje a výroby strojů a zařízení.

Silně kritizoval kartelismus a monopolní dohody průmyslových podniků: „Jestliže jsou jejich vnitřní úmluvy škodlivé v době míru, pak v době války mají přímo katastrofální důsledky.“ Dnes se odhaduje, že činnost výboru mohla Spojeným státům ušetřit až 15 miliard dolarů.

Tato aktivita vynesla ambiciózního muže blíže Roosveltovi a zajistila mu také podporu části špiček demokratické strany. Když se potom v roce 1944 hovořilo o kandidátovi na viceprezidenta, padlo i Trumanovo jméno. A skutečně to byl nakonec právě on, kdo po vítězných volbách stanul v lednu 1945 po boku oblíbeného prezidenta. V nové funkci však vydržel jen tři a půl měsíce.

Složité dědictví

Krátká doba, v níž se pohyboval na samé špici americké politiky i Franklinův horšící se zdravotní stav, vedly k tomu, že dubnové události zastihly rodáka z Missouri žalostně nepřipraveného. Budoucí prezident například nedostal od svého předchůdce žádné zvláštní informace o průběhu jednání na Jaltě, nevěděl o projektu Manhattan ani o dalších aspektech zahraniční politiky USA. Roosevelt mu dokonce nedovoloval ani navštěvovat „Map Room“ – zvláštní operační místnost v Bílém domě, ve které hlava státu diskutovala situaci na frontě, a nacházely se tam aktuální plány všech bojišť. 

Zdědil tak rozehranou vojenskou i zahraničněpolitickou partii, v níž se dostatečně neorientoval, což si on sám palčivě uvědomoval. „Cítil jsem se, jako by na mne právě spadl Měsíc, hvězdy i všechny planety. Jestli se, pánové, někdy modlíte, modlete se za mne,“ řekl shromážděným novinářům po Rooseveltově smrti.

Jeden z jeho prvních úkolů bylo uklidnění spojenců i domácí veřejnosti. Ještě v den prezidentovy smrti proto Truman svolal jednání vlády, na němž vyjasnil hlavní cíle příštích měsíců: především dovést válku do vítězného konce. Večer vydal oficiální komuniké, v němž stálo: „Svět si může být jistý, že budeme v této válce pokračovat, jak v Evropě, tak v Pacifiku, se vší vervou, jakou máme, a to až do vítězného konce.“ 

Nové koště...

Jakmile se prezident trochu rozkoukal, provedl zásadní personální změny v kabinetu – během dvou měsíců vyměnil čtyři ministry, státního tajemníka i generálního prokurátora a nahradil je přáteli z doby svého senátorství. Tlaky z okolí donutily Trumana k některým nepopulárním krokům, jako například zrušení cenové kontroly nebo zákroky proti stávkujícím dělníkům. Velmi záhy se také začala měnit zahraniční politika Spojených států. 

Prezident nesdílel idealismus svého předchůdce a jak vůči Sovětům, tak i Britům choval výrazně méně sympatií. „Musím do toho jít – zvítězit, prohrát nebo remizovat – jenže my musíme vyhrát. Konám jen v zájmu Spojených států. Nevzdám se ničeho!“ svěřil svému deníku.

Jako první měl naturel nového nejvyššího představitele USA poznat lidový komisař zahraničních věcí SSSR Vjačeslav Molotov, který 23. dubna 1945 navštívil Washington. Během společné schůzky Truman sovětského ministra tvrdě konfrontoval kvůli postupu Moskvy ve střední a východní Evropě a opakovanému porušování dohod. Překvapený Molotov se ohradil, že není zvyklý, aby s ním někdo takto jednal. „Tak začněte dodržovat dohody a nikdo s vámi takto jednat nebude,“ odvětil tvrdě Američan.

Tisíc sluncí nad Hirošimou

Na konferenci v německé Postupimi se potom prezident USA setkal i s vrcholnými zástupci spojeneckých zemí s Wistonem Churchillem (a později Clementem Attleem) a Josifem Stalinem. V té době již Spojené státy disponovaly atomovou bombou, což dávalo Trumanovi větší sebevědomí a silnější vyjednávací pozici.

Mezinárodní situace se také změnila, když Churchill v létě 1945 prohrál volby v Británii a jeho místo zaujal nevýrazný labourista Attlee. Rodákovi z Missouri brzy došlo, že s odchodem „Buldoka“ spočívá hlavní tíže odporu vůči rozpínavosti Sovětského svazu na jeho bedrech. 

Prezident měl však před sebou ještě jeden nelehký úkol – dovést do vítězného konce válku v Asii. Zatímco Německo bylo na kolenou, japonskou říši nezlomila ani ničivá série leteckých náletů z jara a léta 1945. Zdálo se, že císařští vojáci jsou skutečně odhodláni bojovat do posledního dechu, bez ohledu na to, že jejich města i průmyslová výroba leží v troskách.

Z tohoto důvodu se Američanům zdálo značně riskantní provádět plánované vylodění na samotných ostrovech. A ještě jedna věc tlačila Washington k co nejrychlejšímu ukončení konfliktu s Japonskem. 

Někdejší příslib Stalina, že SSSR vstoupí do války, jakmile Berlín kapituluje, se spolu se zkušenostmi z východní Evropy stále více jevil jako hrozba. Truman si dobře uvědomoval, že Sověti se jednou dobytého území jen velmi neradi vzdávají – to ostatně potvrdil i poválečný osud Korejského poloostrova. 

Pokud tedy prezident nechtěl, aby zásadní části Asie padly do Stalinových rukou, musel jednat rychle. Právě v téhle konstelaci se zrodilo rozhodnutí svrhnout na nepřítele atomovou bombu – v takzvané Postupimské deklaraci vyzvaly Spojené státy Japonce, aby kapitulovali, jinak budou čelit „rychlému a úplnému zničení“. Když odpověď nepřišla, rozzářil se 6. srpna 1945 nad Hirošimu výbuch „jasný jako tisíc sluncí“. 

Konec smířlivého kursu

Sám Truman přitom dobře věděl o morální problematičnosti tohoto činu: „Jsem tu, abych dělal rozhodnutí, a ať se ukážou jako správná nebo špatná, udělám je.“ Odhodlání zlomit Japonsko za jakoukoliv cenu přitom předznamenalo jeho další politický kurs, výrazně tvrdší a nesmlouvavější, než razil Roosevelt.

Mezinárodní situace se pak v průběhu roku 1945 začala opět povážlivě zhoršovat, což jen dokázala prosincová konference v Moskvě. Sny o přátelském a mírovém soužití USA se SSSR se ukázaly jako nesmyslné.

Když ministr zahraničních věcí James Byrnes předložit prezidentovi další balík rádoby kompromisních návrhů, které porušovaly staré dohody, Truman se jimi odmítl zabývat „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou věc a pod tíhou okolností donuceni souhlasit jak s ruskou okupací Východního Pruska, tak s polskou okupací části Německa na východ od řeky Odry. (...) Vůbec nepochybuji o tom, že Sověti zamýšlejí vpadnout do Turecka a zmocnit se průlivu z Černého do Středozemního moře. Dokud Rusko nenarazí na železnou pěst, bude nazrávat nová válka. Nebudeme už uzavírat žádné kompromisy. (...) Přestal jsem se mazlit se Sověty,“ okomentoval situaci. Studená válka začala.