Pancéřovaný trpaslík Jeho Veličenstva: Téměř zapomenutý britský obrněný automobil Standard Beaverette

Evakuace expedičních vojsk z Dunkerku sice zachránila živou sílu britské armády, ovšem na kontinentě zůstalo velké množství výzbroje. Obrněná vozidla, jimiž královská armáda disponovala na ostrovech, postačovala sotva pro jedinou tankovou divizi, takže pokud by se Němcům podařilo úspěšně vylodit, byl by průběh dalších bojů celkem jasný. Britská vláda tudíž ihned začala podnikat kroky k nápravě této neutěšené situace, byť výsledky byly někdy hodně rozpačité, jak ukazuje příklad malých provizorních obrněnců řady Beaverette.

Na civilním podvozku

Toto pojmenování bylo ve skutečnosti žertovnou přezdívkou, která vycházela z faktu, že nápad stavět maličké obrněné automobily předložil ministr leteckého průmyslu lord Beaverbrook. Oficiální název programu zněl Standard Light Armoured Car 4×2, ačkoli zřejmě příliš nepřekvapuje, že vozidlům takhle nikdo neříkal a všichni užívali přezdívku Beaverette, která se pak dostala i do některých oficiálních dokumentů. 

Bez ohledu na jméno šlo o malé obrněné automobily, jež se vyráběly v podniku Standard Motor Company na jeho běžných komerčních podvozcích. Na ty se montovala jednoduchá karoserie z pancéřové oceli, která byla u první varianty Mk.I zezadu a shora otevřená. U verze Mk.II přibylo pancéřování zádě, ovšem karoserie zůstávala otevřená shora.

Zásadní změnu tak přineslo až provedení Mk.III, které obdrželo hodně přepracovanou a kompletně uzavřenou karoserii na zkráceném podvozku, jež nahoře nesla střeliště pro výzbroj. To bylo shora otevřené a nacházel se v něm 7,7mm lehký kulomet BREN, později ovšem vznikla obměna s dvojicí leteckých kulometů Vickers K stejné ráže. Některé obrněnce Beaverette nesly také 14mm protitankové pušky Boys.

Proti focke-wulfům

Poslední varianta Mk.IV zachovávala konstrukci „trojky“, změnilo se však řešení pancéřování čela, a to v zájmu zlepšení výhledu řidiče. Právě špatný rozhled z provizorní obrněné karoserie představoval jednu z velkých slabin předchozích variant, jenže seznam nedostatků byl podstatně delší.

Těžká pancéřová karoserie značně zatěžovala podvozek, jenž původně vznikl pro běžný osobní automobil, takže vozy řady Beaverette dosahovaly malé rychlosti, špatně se ovládaly a mohly jezdit jen po silnici, zatímco v terénu hned zapadaly. Kvůli omezenému výhledu musel řidič spoléhat na pomoc od pozorovatele venku, aby mohl bezpečně zatáčet, zejména při jízdě v zástavbě. 

Většinu z přibližně 2 800 zhotovených vozů Beaverette dostala domobrana (Home Guard) a vedle ní i některé útvary pozemních vojsk a také RAF, v jehož službách malé obrněnce zajišťovaly ostrahu letišť.

Díky tomu v dubnu 1943 proběhl groteskní incident s několika Fw 190, které omylem přistály na letišti West Malling. Britské obrněnce jim pak zablokováním i palbou znemožnily opětovný vzlet a zrodil se tak nejspíše jediný zaznamenaný případ, kdy si vozy Beaverette doopravdy vystřelily na nepřítele.

Nikdo příčetný patrně nevěřil, že v případě německé invaze by improvizované obrněnce mohly vzdorovat moderní technice Wehrmachtu, ovšem Britové v té době zkrátka nic lepšího neměli.