Skákající generál James Maurice Gavin: Americký výsadkář se zapojil do bojů na Sicílii, v Normandii i u Arnhemu

Generálská hodnost většinou znamenala velitelskou funkci v zázemí, daleko od přímého ohrožení života. Někteří důstojníci v této vysoké pozici ale přemýšleli jinak a chtěli se svými muži sdílet nebezpečí. U parašutistů v kritické fázi akce velel stejně ten, kdo se nacházel v centru dění, a takto uvažoval i americký výsadkář James Gavin, nazývaný Jumping Jim nebo Jumping general, tedy skákající generál. 

Narodil se v Brooklynu 22. března 1907 do nuzných poměrů irských imigrantů a dětství strávil v sirotčinci. Od adoptivních rodičů utekl v 17 letech a kvůli nemožnosti jiné obživy narukoval do armády.

Základní pěchotní výcvik absolvoval u pobřežního dělostřelectva ve Fort Sherman a brzy na sebe upozornil houževnatostí a touhou vyniknout. Proto ho jeho nadřízení doporučili ke studiu na prestižní vojenské akademii West Point, kam dorazil v létě 1925. Gavin ji úspěšně absolvoval a pak rychle stoupal po kariérním žebříčku. Zajímal se o všechny moderní trendy a velmi ho zaujaly zprávy o německých výsadcích na začátku války.

Poprvé na padáku

V srpnu 1941 zahájil výcvik v nové parašutistické škole ve Fort Benningu a 16. října získal hodnost majora. Následně napsal příručku Taktika a technika výsadkových jednotek, to už ale USA vstoupily do války. V srpnu 1942 se stal velícím důstojníkem 505. výsadkového pluku, který se připravoval na přesun do severní Afriky. Tam dorazil v květnu příštího roku a dozvěděl se, že s ním počítá pro výsadek na Sicílii.

Tehdy prohlásil: „Je vzrušující, že první parašutistickou operaci v historii naší armády provede 505. pluk. Bude velmi těžké uspět, ale pokud selžeme, nebude to kvůli nedostatku úsilí. Vím, že pluk bude bojovat do posledního muže. Budou bojovat tak, jak americké jednotky nikdy předtím nebojovaly.“

Výsadkáři během invaze na Sicílii, ke které došlo 10. července, hráli naprosto klíčovou roli. Měli přistát v týlu nepřítele, obsadit důležité mosty a křižovatky a blokovat tak přísun posil protivníka, dokud nedorazí útvary s těžkou výzbrojí, které se vylodí na plážích. 

Nic ale nešlo podle plánu. Nezkušené piloty transportních letounů z jejich trasy odklonil vítr, a když přišel rozkaz k seskoku, Gavin si nebyl vůbec jistý, zda ostrov pod nimi je opravdu Sicílie. Dopadli dost daleko od plánovaného cíle a sám Gavin si kvůli prudkému větru při přistání vymkl kotník. Jeho muži se téměř  okamžitě zapojili do boje. 

Když narazili na Němce s několika těžkými tanky, americký velitel později uvedl: „K mému zděšení mi několik vojáků, kteří se vyškrábali zpět do relativního bezpečí hřebene, oznámilo, že jejich náboje z bazuky jednoduše sklouzly po pancíři velkých 60 tunových tygrů, které odpověděly palbou z 88mm děl.“ 

Kupodivu se jim ale nepřítele podařilo zaměstnat do té doby, než dorazily posily od invazních plání, se kterými se výsadkáři spojili v průběhu 13. července s pomocí ukořistěných náklaďáků, koňských povozů, a dokonce i několika italských tančíků. Americké velení tak nakonec vyhodnotilo nasazení svých parašutistů jako úspěch.

S puškou v ruce

Důležitou roli měli výsadkáři hrát i během operace Avalanche – vylodění v samotné Itálii u Salerna. Gavinův 505. výsadkový pluk dostal za úkol seskočit v noci z 13. na 14. září a měl posílit ohrožené pláže, zabezpečit týl 5. armády a pomoci zastavit německé protiútoky. Gavin si na palubu své dakoty vzal i oblíbenou pušku M1 Garand, které dával přednost před karabinou M1.

Do temné noci seskočilo 2 105 jeho mužů. I když se nepodařilo místo shozu ještě před příletem označit světly, jak bylo v plánu, dopadla akce lépe než posledně. Některé zdroje dokonce uvádějí, že se padáky otevřely úplně všem vojákům jeho pluku a při samotném výskoku nezahynul ani jeden. Vojáci zajistili pozice na hoře Soprano, kde zaujali obranné postavení. Pak následoval pochod směrem k Neapoli, kam vstoupili 31. září.

Gavin si získal velké uznání, 9. prosince 1943 se dočkal povýšení na brigádního generála a stal se zástupcem velitele 82. výsadkové divize. Ta se už za pár týdnů začala přesouvat do Anglie a počítalo se s ní pro plánovanou invazi do Normandie. K výsadku se jednotka připravila už 5. června a Gavin měl na povel část divize, označované jako uskupení A (padákové), určené ke shozu v týlu invazní pláže Utah. Její letouny se cestou dostaly do protiletadlové palby, což výsadek do noční temnoty velmi rozptýlilo. Přesto se jeho muži okamžitě po dopadu zapojili do boje.

Peklo v Normandii

Při útoku na město Le Motey 9. června se Američané dostali pod těžkou palbu a dobové hlášení o tom uvádělo: „Generál Gavin, který pozoroval výsledky této akce, se okamžitě vydal do první linie. Tam převzal velení, osobně provedl reorganizaci praporu a nařídil mu obnovený úder na město. Aby lépe řídil útok, přesunul se na exponovanou pozici v pšeničném poli. Přestože nepřátelská palba byla v tomto bodě obzvláště intenzivní, generál zůstal na svém místě, dokud prapor úspěšně nedokončil útok na město.“

Pak se rychle podařilo zabezpečit oblast západně od Sainte-Mère-Église a zabránit Němcům přísun posil k pláži Utah. To se ukázalo jako zásadní pro úspěch následné invazní vlny. 

Gavin si mohl na uniformu připnout další bronzovou hvězdičku za ostrý bojový seskok a 8. srpna 1944 převzal velení celé 82. výsadkové divize. Stal se tak v 37 letech nejmladším velitelem tak velkého útvaru americké armády od časů války Severu proti Jihu a brzy byl povýšen na generálmajora. To už se ale chystal znovu do akce.

Až k Arnhemu?

V neděli 17. září odstartovala operace Market Garden, při které měla jeho 82. divize převzít kontrolu nad vyvýšeninami v blízkosti Groesbeeku, dobýt most přes řeku Mázu a zajistit průlom až k Arnhemu. Gavin opět skákal jako jeden z prvních.

Přes své bohaté zkušenosti mu ale dopad příliš nevyšel. Vítr ho snesl mimo trávník a skončil na dláždění chodníku, přičemž si poranil záda. Zatnul zuby a bojoval dál.

V citaci k udělení stříbrné hvězdy stálo: „Když nepřítel provedl dva simultánní útoky na slabě držený sektor v blízkosti Beeku a Mooku v Holandsku 20. září, generálmajor Gavin přesunul divizní zálohu na výhodnou pozici a osobně se vydal do Mooku, nejkritičtějšího sektoru. Po příjezdu k železničnímu nadjezdu bezprostředně západně od vesnice se dostal pod intenzivní dělostřeleckou a minometnou palbu. Snažil se získat přesnější představu o situaci a narazil na části bránící se pěchotní jednotky, která ztratila mnoho svých velitelů. Generálmajor Gavin provedl reorganizaci a nařídil jednotce protiútok. Následná akce zlomila zoufalý pokus nepřítele.“ 

Přes projevené hrdinství nedokázala 82. divize zajistit strategicky důležitý most v Nijmegenu první den operace, což pak zpomalilo útočnou kolonu v postupu o 36 hodin. To dnes většina analýz považuje za jeden z klíčových důvodů neúspěchu celé operace.

Bitva v Ardenách

Značně pocuchaná divize zůstala v Nizozemsku až do 13. listopadu a pak se přesunula k Sissonne et Suippes ve Francii k odpočinku. Ten ale netrval tak dlouho, jak velení předpokládalo. V prosinci Němci zahájili svou poslední rozsáhlou ofenzivu na západě, když jejich pancéřové jednotky nečekaně udeřily v oblasti zasněženého ardenského lesa. Gavinova divize se musela urychleně přesunout na severní úsek probíhající bitvy a od 21. prosince sváděla boje s jednotkami bojové skupiny SS Peiper v oblasti La Gleize. Parašutisté prokázali mimořádnou urputnost, i když nedisponovali těžkými zbraněmi k boji s německými obrněnci. Nakonec útok zastavili a pak pronásledovali ustupujícího nepřítele.

Nejvyšší velení uvažovalo o nasazení 82. divize ve velké výsadkové operaci Varsity, během které mělo dojít k překročení Rýna. Nakonec tam ale seskočili jen muži od 6. britské a 17. americké výsadkové divize. 

Gavinova jednotka v posledních dnech války bojovala u Ludwigslustu a společně s Brity překročila Labe. Němci už prakticky nekladli odpor, a ještě před vyhlášením kapitulace se jim vzdávali. Po pádu třetí říše se divize přesunula do obsazeného Berlína, kde tvořila část okupačních sil. Uvažovalo se o jejím přesunu do Pacifiku, ale i tam Japonci koncem srpna ukončili svůj již beznadějný odpor.

Z bojovníka autorem

Teprve po návratu do USA si Gavin nechal vyšetřit záda, která ho bolela od zranění při výskoku u Arhemu. Tady se dozvěděl, že si tehdy zlomil dva obratle a s tímto zraněním bojoval do jara 1945. 

Své divizi velel ještě dlouho po válce a velmi se zasadil o její rozšíření o 555. výsadkový prapor složený z černošských vojáků. Díky svému původu a dětství strávenému mezi nejchudšími netrpěl žádnými rasovými předsudky a podporoval zrušení segregace u americké armády.

V čele 82. divize setrval do léta 1948, kdy odešel na štáb pozemní armády. Tam měl na starost vývoj a taktiku nasazení moderních prvků včetně využití vrtulníků pro výsadkové operace. Hlasitě nesouhlasil s omezováním rozpočtu ozbrojených sil.

Nakonec roku 1958 odešel předčasně do výslužby. Ve stejném roce vydal knihu Válka a mír ve vesmírném věku, kde rozpracovával nové trendy, mnohé použité později ve Vietnamu. Po nástupu Johna Kennedyho do funkce prezidenta převzal post velvyslance ve Francii (především pro své dobré vztahy s Charlesem de Gaullem) a tuto funkci vykonával až do roku 1962. Později se dokonce stal kandidátem na ředitele CIA, nakonec ho ale nevybrali. 

Působil také jako poradce při natáčení filmů Nejdelší den o invazi do Normandie a Příliš vzdálený most o bojích u Arnhemu. Zemřel 23. února 1990 a pochován je na hřbitově Vojenské akademie Spojených států ve West Pointu.