Stalinův gigant v boji proti hordám: Jak si vedl těžký tank KV-1 proti Němcům po zahájení operace Barbarossa?

Na konci 20. let 20. století se ve světě rozšířila „móda“ tanků s větším počtem věží. Mělo jít o střední či těžké obrněnce, primárně určené k prolamování obranných linií protivníka, přičemž by jim několik věží dovolovalo pálit do více směrů současně. Coby první zpopularizovali tuto koncepci Britové s vozidlem A1E1 Independent a následovaly další země včetně SSSR, kde tato myšlenka našla mnohé podporovatele v armádě i rodícím se zbrojním průmyslu.

Sověti se ale od začátku potýkali s problémy, neboť jim chyběly zkušenosti s vývojem a výrobou větších obrněnců. Obrátili se tedy na své tehdejší tajné spojence, totiž Němce, protože podle Rapallské smlouvy obě země společně vyvíjely a testovaly vojenskou techniku. 

Pod německým dohledem

Do SSSR pak odcestovala skupina německých odborníků, mezi něž patřil například Eduard Grotte, který se řadil mezi zastánce tanků s více věžemi. Také sami sovětští konstruktéři navrhovali taková vozidla, takže se vyhodnocovala řada projektů, z nichž se posléze do sériové produkce prosadily dva, a to střední T-28 se třemi věžemi a těžký T-35, který jich měl dokonce pět.

„Pětatřicítka“ budila na přehlídkách impozantní dojem, jenž ale hodně klamal, jelikož tank byl slabě pancéřovaný a nemotorný a koordinace palby z několika věží představovala složitý úkol. 

V roce 1938 tedy týmy konstruktérů v Kirovském závodě v Leningradě začaly navrhovat další designy těžkých tanků jako nástupce T-35. Jeden z těchto projektů dostal podle jména zavražděného komunistického funkcionáře označení SMK (Sergej Mironovič Kirov), zatímco druhý se nazýval T-100, avšak oba už měly „jen“ dvě věže.

Dřevěné modely si prohlédl také Josif Stalin, jenž byl ale nespokojen s očekávanou rychlostí. Pak prý z dřevěného modelu SMK odlomil menší věž s kanonem ráže 45 mm a zeptal se, jestli by takový tank jezdil rychleji. Bez ohledu na pravdivost této historky je jisté, že na bázi SMK poté tým kolem Žozefa Kotina vyvinul tank KV (Kliment Vorošilov), který nesl pouze jednu věž s kanonem kalibru 76,2 mm.

Pokusné nasazení proti Finsku

Mezitím už se stavěly prototypy tanků SMK a T-100, k jejichž pohonu ještě sloužily benzinové motory, pozdější zrod designu KV však paradoxně znamenal výhodu díky tomu, že tento obrněnec mohl dostat nový dieselový agregát V-2.

Všechny prototypy od podzimu 1939 procházely intenzivními testy a po propuknutí zimní války s Finskem se naskytla také příležitost nasadit je v boji. Na frontě v Karélii se proto objevil jeden SMK, dva T-100 a dva KV. Na jednu stranu se ukázalo, že jejich pancéřování odolá prakticky všem protitankovým zbraním, ovšem na stranu druhou se projevily jako poruchové a v terénu málo pohyblivé. 

Relativně nejlepšími výsledky se mohly chlubit prototypy KV, zatímco oba designy s dvěma věžemi se pokládaly za nepříliš povedené, a tudíž se jejich sériová produkce nedoporučovala. V případě tanku KV tedy velení Rudé armády dospělo k závěru, že jde o perspektivní design, takže objednalo výrobu základní verze KV-1 s kanonem ráže 76,2 mm a kromě toho „dělostřelecké“ varianty KV-2, která měla dostat 152mm houfnici. 

Sériová produkce obou typů se rozběhla v červnu 1940 v Leningradě a začala se připravovat i druhá linka v Čeljabinsku. Jako první dostávaly tanky KV útvary přímo v Leningradské oblasti, což mělo usnadnit údržbu a opravy strojů, které se od počátku potýkaly s technickými problémy, ačkoli značný podíl na tom měla též nezkušenost osádek, jež pramenila ze spěšného zavádění.

Stalin se o tanky KV (podobně jako o T-34) velmi zajímal, neboť doufal, že poskytnou Rudé armádě významnou výhodu na bojišti, a to zejména díky výjimečné odolnosti. Faktem totiž je, že ve své době reprezentoval KV-1 vůbec nejsilněji pancéřovaný tank světa, jelikož čelo korby i věže tvořily 75mm ocelové pláty. K nim se navíc daly přinýtovat doplňkové desky o síle 35 mm, které však zvyšovaly původní hmotnost 43,5 tuny o další čtyři tuny. Kanon ráže 76,2 mm ve věži první série odpovídal typu L-11 s krátkou hlavní, ale záhy se přešlo na delší typ F-32, aby se nakonec standardem stal proslulý kanon ZiS-5, tedy shodná zbraň jako v základním provedení středního tanku T-34.

Odolnost, nebo rychlost?

Od toho se KV-1 odlišoval pětičlennou osádkou, jelikož rozměrná věž dovolovala umístění tří osob. V čele korby těžkého obrněnce seděl řidič a další muž, který plnil funkci střelce z čelního kulometu a zároveň operátora radiostanice. Na rozdíl od T-34 ji měly všechny exempláře tanků řady KV, byť je trvale trápily potíže s funkčností vysílaček.

Ve věži pak pracovali velitel, střelec z kanonu a střelec ze záďového kulometu, což ovšem představovalo dost nešťastné řešení. První dva muži totiž museli zvládnout palbu z kanonu a jeho nabíjení, s čímž jim záďový kulometčík nemohl kvůli své pozici pomáhat. Navzdory prostornější věži tak celková bojová efektivita nebyla o mnoho vyšší než v případě dvoumístné věže „čtyřiatřicítky“. 

Pozdější provedení KV-1 dostalo zesílené pancéřování, jehož tloušťka u varianty z roku 1942 dosáhla už 130 mm, což však zákonitě znamenalo další zhoršení pohyblivosti. Udává se, že praktická maximální rychlost se snížila na pouhých 13 km/h. Josif Stalin sice pořád podporoval rozvoj koncepce KV, ale tento parametr se mu už jevil jako nepřijatelný, a tudíž přikázal Kotinovi provést změny. Díky tomu se zrodila poslední sériová varianta KV-1S, kde doplněné písmeno znamenalo „skorostnyj“, tedy „rychlý“. Kotin ušetřil hmotnost zeslabením pancíře, takže hmotnost klesla na 42,5 tuny, což mělo zajišťovat maximální rychlost až 43 km/h. V praxi však „esko“ této hodnoty dosahovalo výjimečně. 

Výsledkem byl obrněnec, který měl oproti T-34 jen o málo vyšší odolnost, nesl identický kanon a nabízel horší pohyblivost, to vše při větší výrobní náročnosti a vyšší ceně. Na konci roku 1942 vyvstala otázka, jaký přínos vlastně KV-1 znamená proti středním obrněncům, a to navíc v konfrontaci se stále silnějšími protitankovými kanony, jež Němci nasazovali. Začaly tedy práce na nových těžkých tancích, respektive budoucí řadě IS, ale poslední „kávéčka“ zůstala ve službě až do konce války.