Tankový klín Panzerwaffe: Taktika tigerů měla rozdrtit Rudou armádu, realita bojiště však byla složitější

Podle Guderianovy předválečné doktríny blitzkriegu sloužily tanky především k útoku na vzdálenější cíle v nepřátelském týlu, jejichž dobytí nebo ochromení by vedlo k rychlému vítězství. Útočící jednotky měly v první řadě udržovat vysoké tempo postupu a pružně manévrovat, prolomit frontu a nenechat se zatáhnout do pozičního boje.

Uzly obrany, které se nepodařilo umlčet z chodu, přenechávali tankisté druhosledovým pěším útvarům, jež tyto pozice obklíčily a zlikvidovaly. Obrněnce se tou dobou již často nacházely desítky kilometrů dále vpředu.

Tato taktika úzké spolupráce tanků s pěchotou a letectvem přinášela ze začátku války skvělé úspěchy. Polská a později ani francouzská armáda na ni nedokázala adekvátně odpovědět a zvláště francouzské štáby selhaly, co se týče rychlosti reakcí na změny taktické situace.

Po zahájení operace Barbarossa v červnu 1941 sice německé armády také rychle postupovaly do vnitrozemí a v obkličovacích operacích zajaly miliony rudoarmějců, zároveň ale na Wehrmacht čekalo překvapení v podobě těžkých obrněnců KV-1 a KV-2. Reakcí bylo urychlení vývoje PzKpfw VI a s tím, jak se tigery objevily na scéně, musely pro těžké tankové prapory vzniknout i odpovídající taktické postupy, které by co nejvíce využily výhod nových strojů.

Teorie nasazení

Těžký tankový prapor byl na bojišti vzácnou jednotkou a o jeho nasazení rozhodovala vyšší velitelství až po zralé úvaze. Kvůli velké hmotnosti tigerů museli Němci nejdřív provést průzkum, při němž vojáci na motocyklech prověřovali podmáčení půdy, sklon břehů vodních toků či nosnost silnic.

Většina silničních mostů nebyla na takovou zátěž stavěna, a proto tigery raději vodní toky překonávaly broděním nebo přejížděly přes mosty železniční. Pokud PzKpfw VI uvázl, měly dílenské čety velký problém s jeho vysvobozením, protože až do příchodu silnějších vyprošťovacích vozidel musely pracovat s několika polopásovými tahači v jednom zápřahu.

Po náležitém průzkumu mohli štábní důstojníci připravit taktický plán. Podle platné doktríny měly tigery útočit v síle minimálně roty, pokud ne přímo celého praporu. Bylo třeba se vyhnout tříštění sil, i když velitelé jednotek středních tanků často požadovali přidělení několika těžkých strojů pro posílení své jednotky v útoku, nebo naopak jako prvek protitankové obrany před dotírajícími sovětskými obrněnci. I když se k těmto úkolům tigery výtečně hodily, takové nasazení představovalo plýtvání jejich bojovým potenciálem.

Africká předehra

Těžký tankový prapor 501 dorazil koncem roku 1942 do severní Afriky, kde se ihned zapojil do bojů. V poušti měly tigery stejně jako 88mm tažená děla obrovskou výhodu v dlouhém účinném dostřelu v ploché krajině bez přirozených krytů. Velitelé začali používat propracovanou taktiku, která jim umožnila naplno využívat přednosti tigerů. Prapor měl přiděleny motocyklové průzkumné jednotky, jež se mohly rychle pohybovat pouští před hlavním útočným sledem a vyhledávat nepřátelské pozice. Díky tomu získávali důstojníci kvalitní a čerstvé informace o nepřátelských silách a mohli k nim nasměrovat úderné jednotky.

Těžké prapory se pohybovaly při útoku většinou ve volné formaci, v níž zajišťovaly boky a čelo rychlé motocykly a obrněné automobily, zatímco ve středu postupovaly střední tanky a tigery. Velitelé se snažili udržet pro PzKpfw VI co nejpřímější trasu bez manévrování, protože spotřeba pohonných hmot v terénu dosahovala závratných čísel.

Střední tanky měly podstatně větší dojezd a mohly se proto zapojit do manévrového boje s nepřátelskými stroji, zatímco PzKpfw VI díky svému pancéřování a značnému dostřelu vedly palbu na maximální možnou vzdálenost.

Osádky tigerů se příliš neobávaly nepřátelských obrněnců, ale spíše protitankových min a uváznutí. Minová pole se v Africe pokládala v obrovském rozsahu před obrannými liniemi, protože spolu se zátarasy z ostnatého drátu představovala jedinou možnost, jak nepříteli výrazně ztížit útok. PzKpfw VI se sice mohl pochlubit výborným pancéřováním, ale pásy zůstávaly citlivou částí, a proto se často stávaly cílem protitankových děl.

Co na to Sověti?

Nasazení tigerů (a také pantherů) na východní frontě vyřešilo alespoň dočasně nepříjemnou situaci, v níž se nacházela německá vojska při útocích sovětských KV-1 a KV-2. Po příchodu těžkých tankových praporů na tamní válečnou scénu se poměry změnily a Rudá armáda měla štěstí, že se na frontě nacházel jen omezený počet PzKpfw VI.

Německé těžké a střední tanky nicméně musely změnit časem prověřenou taktiku blitzkriegu, protože sovětští velitelé měli k dispozici mohutné mobilní svazky a nabrali už dost zkušeností na to, aby dokázali rychle reagovat, odříznout postupující panzery od druhosledových jednotek a v obklíčení je zničit. V obraně navíc rychle okopírovali a modifikovali propracovanou německou taktiku známou jako Pakfront.

Ta spočívala v zařazení většího množství protitankových kanonů pod jednoho velitele, který koordinoval výběr cílů a řídil palbu. Díky tomu mohly být realizovány i složitější a do hloubky více členěné léčky. Sověti navíc přidali koordinovanou palbu několika děl proti jednomu cíli, což mělo vést k jeho rychlému a totálnímu zničení a následnému přenesení střelby na další tank. 

V klínu vpřed!

Wehrmacht proto k překonání silné nepřátelské obrany zavedl formaci zvanou Panzerkeil (tankový klín), která se podobala hrotu šípu. V jejím čele útočily – podle taktické příručky ve vzdálenosti zhruba 100 m od sebe – PzKpfw VI, případně PzKpfw V, likvidující nepřítele na velkou vzdálenost. Pokud v daném sektoru chyběly tigery, mohly jet v čele i PzKpfw IV, což ale zpravidla vedlo k výrazně vyšším ztrátám.

Za hrotem klínu se pohybovali ženisté, kteří měli za úkol odstraňovat minová pole, v nichž by mohla úderná formace uvíznout. Dále měly postupovaly střední tanky, jež díky své vyšší rychlosti mohly snáze manévrovat a chránit boky formace, i když měly jejich kanony menší dostřel i průraznost. Za obrněnci pak jely jednotky tankových granátníků v polopásových transportérech, samohybné houfnice a vojáci s minomety.

Hlavní myšlenka této taktiky spočívala ve velkém hloubkovém členění tankového klínu, což mělo obráncům zamezit v účinné palbě. Sovětští protitankoví dělostřelci museli tváří v tvář této formaci neustále určovat správnou vzdálenost jednotlivých obrněnců, což jim mělo ztěžovat míření. Další klíčový bod Panzerkeilu tkvěl v tom, že v čele formace postupovaly ty nejtěžší obrněnce, které svým mohutným pancířem kryly méně odolné stroje.

Pod tlakem na východě i západě

Celá sestava měla projít nepřátelskou obranou jako sekera polenem a rozlomit ji. Tigery se zaměřovaly na těžké obrněnce a protitankové kanony a ničily je dříve, než mohly ohrozit německé střední tanky. Jejich pohyb měl kvůli spotřebě pohonných hmot zůstat pokud možno plynulý a bez velkého manévrování. Střední tanky se pak mohly pod jejich ochranou soustředit na ničení menších nepřátelských obrněnců a mobilních sil, zatímco tankoví granátníci s minomety měli chránit postupující formaci před útoky pěchoty.

V mohutných bitvách na východní frontě se však jednotlivé skupiny často promíchaly a stroje pak musely střílet i na velmi krátké vzdálenosti. To hrálo do karet Rudé armádě, která tím dokázala eliminovat svou taktickou nevýhodu menšího dostřelu. Proti přesile sovětských tanků se mohli Němci prosadit jen díky lepší palebné kázni, mistrnému manévrování a bohatým zkušenostem některých osádek.

Jak postupně Wehrmacht na východě slábl, skončily i velké obrněné útoky Panzerwaffe a těžké tankové prapory bojovaly čím dál více na zdrženou. Tigery se totiž ukázaly být také skvělou obrannou zbraní. I když měl tank velké rozměry, oblíbenou taktikou zůstávalo vybudování skrytého postavení v lese nebo ve vesnici, odkud mohl střelec vést překvapivou palbu na nepřátelskou kolonu, vyvolat zmatek a donutit rudoarmějce ke změně formace nebo k ústupu.

Podobná situace panovala i na západě po spojeneckém vylodění v Normandii. Americké, britské či kanadské svazky měly velkou početní převahu a život německým tankistům komplikovaly také nepřátelské stíhací bombardéry. Za této situace nemohly těžké tankové prapory útočit čelně v rozvinuté formaci tankového klínu a dávaly přednost spíše bleskovým úderům na boky nepřátelských uskupení.

Se střídavými úspěchy

Celkově vzato se taktika Panzerkeilu uplatnila jen velmi omezeně a s rozporuplnými výsledky. Němečtí tankisté ji použili především během operace Citadela, nicméně i tam zpravidla chybělo k jejímu předpisovému provedení dostatek tigerů a pantherů. Například 11. června 1943 použila tankový klín Kampfgruppe Oppeln zformovaná z techniky a mužů 6. tankové divize. 

Navzdory nutnosti překonat minové pole a silné protitankové palbě pak projel obranou 305. střelecké divize jako nůž máslem. Sovětský tankový pluk, který měl v tomto sektoru obranu podporovat, přitom musel odepsat celkem 14 středních T-34 a tři lehké T-70. Většina těchto ztrát padla na vrub vražedné palby tigerů. Jen o den později ale Panzerkeil takový úspěch nepřinesl. 

Divize tankových granátníků SS „Totenkopf“ vytvořila tuto formaci v čele s desítkou těžkých obrněnců svého tankového pluku a postupovala proti nepřátelské obraně vyztužené minovými poli a skrytými dělostřeleckými palposty. Během následujících devíti hodin sice postoupila zhruba o pět kilometrů, přišla přitom ale o 28 obrněných vozidel včetně pěti tigerů.