Vzácnost Hitlerova dělostřelectva: Téměř zapomenutá druhoválečná zbraň 24-cm Kanone 3

Zákopové a obléhací boje první světové války prokázaly důležitost těžkého dělostřelectva a podnítily snahy konstruktérů o prodlužování dostřelu používaných zbraní. V meziválečné éře se tudíž zrodily nové typy kanonů, u nichž klíčový parametr představoval právě maximální dostřel, což se logicky projevilo v enormní délce hlavní. Dobrým příkladem je německý 24-cm Kanone 3, který měřil na délku přes 13 metrů a jehož označení napovídalo, že inženýři usilovali o dostřel kolem 30 km, avšak tuto hodnotu se podařilo ještě výrazně překonat.

Bezpečná montáž

Společnost Krupp vyrobila již v první polovině 30. let malou sérii kanonů ráže 238 mm, jež se chlubily dostřelem 32 km, konstrukce se však vyznačovala i některými nedostatky. O nápravu se začali snažit konstruktéři konkurenční firmy Rheinmetall, z jejichž úsilí potom vzešla zbraň 24-cm Kanone 3. Výroba ale probíhala v závodě Krupp v Essenu, který zhotovil první sériový exemplář v roce 1938. 

Kanon disponoval nezvykle dlouhou hlavní, jež se nacházela na lafetě s propracovaným systémem dvojitého zákluzu. Součástí lafety byla i platforma, která dovolovala otáčení o 360°. Náměr se dal nastavit do maximálního úhlu 56°, takže kanon mohl střílet i horní skupinou úhlů – tedy podobně jako houfnice. 

V zájmu snadné dopravy se dal demontovat na šest dílů, jejichž opětovné sestavení trvalo 90 minut a vyžadovalo zapojení 25 mužů. Na rozdíl od jiných těžkých děl pro sestavení postačovaly běžné navijáky a nebylo nutné užívat velké jeřáby. Konstrukce měla i řadu bezpečnostních prvků, díky nimž se z nesprávně poskládané zbraně nedala vést palba.

Jen pár kusů

Pro kanon existovalo několik typů trhavých a protipancéřových granátů, které nabízely dostřel až 37,5 km, což výrazně překonávalo původní požadavek. Generalita Wehrmachtu neskrývala nadšení a objednala 40 sériových kusů, ovšem výroba 238mm kanonu byla hodně náročná na přesnost, a proto dodávky probíhaly velice pomalu. 

Stále není úplně jasné, kolik kusů vzniklo, jelikož různé zdroje uvádějí počet od osmi do 14 exemplářů, avšak reálného bojového nasazení se dočkalo jen několik zbraní, které používal 83. těžký motorizovaný dělostřelecký oddíl. Kromě samotných kanonů provozoval polopásové tahače SdKfz 9, jež sloužily pro přesun rozložených zbraní. 

Útvar se účastnil invaze do Francie, bojů na východní frontě a nakonec i obrany proti silám Spojenců na západní frontě. Další vyrobené zbraně sloužily pro balistické experimenty – testovaly se mimo jiné šípové střely z vývojového střediska v Peenemünde, s nimiž se podařilo dosáhnout impozantního dostřelu 51,5 km. Žádná ze zamýšlených inovací se však nedostala do sériové produkce. I když tak 24-cm Kanone 3 patřil mezi technicky výborné zbraně, jeho reálný význam na bojišti zůstal velmi omezený.