Detektivní vyšetřování v Arktidě: Ledovce odhalily, jak americká huť na měď otrávila půlku kontinentu
Jediný důlní komplex v Montaně vypouštěl do ovzduší na přelomu 19. a 20. století tolik arzenu a olova, že jeho emise zasáhly desítky milionů lidí a stopy těchto jedovatých látek se dostaly až do Grónska. Analýza arktických ledovců odhalila rozsah historického znečištění i to, že se tomu dalo do značné míry zabránit.
Odběr ledových jader v Grónsku. (foto: Desert Research Institute, Alison Criscitiello, CC BY-SA 4.0)
Přibližně před sto lety vypouštěl komplex dolů a hutí Anaconda Copper Mine nedaleko města Butte v americké Montaně do ovzduší obrovské množství toxických látek. Vítr unášel drobné částice arzenu a dalších těžkých kovů tisíce kilometrů daleko, až do Arktidy, kde se postupně ukládaly do ledovců.
Vědci z Desert Research Institute (DRI) nedávno analyzovali deset ledovcových vrtů z Grónska, ruské Arktidy a severní Kanady. Ve svém výzkumu, publikovaném v vědeckém časopise Nature Sustainability, se zabývali rekonstrukcí historické koncentrace arzenu a dalších toxických kovů. Zjištěné hodnoty následně porovnali s atmosférickými modely a historickými záznamy těžby.
Toxické emise z Montany
Mezi lety 1886 a 1918 dosahovaly ve zkoumaných vzorcích koncentrace těchto látek přibližně patnáctinásobku předindustriálních hodnot. Vědci odhadují, že Anaconda během dvou až tří desetiletí vrcholné produkce vypouštěla ročně asi 10 000 tun arzenu a 4 000 tun olova. Jak říká vedoucí výzkumu Joseph McConnell, je neuvěřitelné, že jediný zdroj znečištění, byť obrovský, mohl zasáhnout prakticky celý severoamerický kontinent a západní Grónsko vzdálené více než 4 000 kilometrů.
Porovnáním atmosférických modelů se sčítáním lidu z let 1910 a 1911 vědci odhadli, že zvýšeným koncentracím arzenu bylo vystaveno přibližně 50,5 milionu Američanů a 600 000 Kanaďanů. Pro obyvatele Montany a částí Wyomingu a Idaha představovala expozice problém po téměř tři desetiletí. Koncentrace arzenu tam dosahovaly nebo překračovaly současnou doporučenou hranici Světové zdravotnické organizace pro dlouhodobou expozici, tedy 6 ng/m³.
Zvýšeným koncentracím olova bylo vystaveno dalších přibližně 1,4 milionu Američanů a Kanaďanů. Taková expozice mohla souviset s poklesem kognitivních schopností odpovídajícím snížení IQ o zhruba 2,6 bodu.
Zlom nastal po roce 1919, kdy koncentrace arzenu v arktickém ledu výrazně poklesly. Pravděpodobnou příčinou byla instalace elektrostatických odlučovačů v huti Anaconda Smelter. Ty dokázaly snížit emise těžkých kovů přibližně o 65 procent.
Technologie přitom byla patentována už v roce 1908 a jiné hutě v západních Spojených státech a Kanadě ji začaly zavádět poměrně rychle. Anaconda však instalaci odložila o deset let. Tehdejší předpisy v Montaně totiž vyžadovaly ochranu proti znečištění pouze tehdy, pokud byla pro samotného znečišťovatele ekonomicky výhodná. Kdyby huť zavedla odlučovače o deset let dříve, mohlo se podle odhadů zabránit vypuštění dalších 54 000 tun arzenu a 22 000 tun olova.