Vypadal, jako by měl hlavu nakřivo. Pravěký kytovec zřejmě lovil kořist ukrytou hluboko u mořského dna

Většina savců má lebku víceméně souměrnou. U ozubených kytovců, mezi něž patří například vorvani a jejich blízcí příbuzní kogie, je to ale jinak. Jejich hlavy se během evoluce přizpůsobily tvorbě zvuků a echolokaci, což se odrazilo i v neobvyklém uspořádání kostí a měkkých tkání. U jednoho nově popsaného vyhynulého druhu však evoluce zašla v tomto směru mimořádně daleko.

Aldo Benites-Palomino z Univerzity Friedricha Alexandra v Erlangenu a Norimberku (FAU) a jeho mezinárodní tým vědců popsali dosud neznámý druh kytovce ze skupiny kogií. 

Dostal jméno Scaphokogia huachafo a jeho lebka vykazuje tak extrémní asymetrii, že může jít o nejvýraznější případ tohoto anatomického uspořádání nejen mezi kytovci, ale dokonce mezi všemi savci. Objev publikoval odborný časopis Communications Biology.

Kytovec s křivou tváří

Fosilie pochází z období před 6,3 až 5,6 milionu let, tedy z pozdního miocénu. Patřila kytovci dlouhému přibližně 2,7 metru, jehož lebka se dochovala v mimořádně dobrém stavu. Paleontologové ji objevili už v polovině 90. let v peruánském souvrství Pisco. Tamní pouštní výchozy patří k nejvýznamnějším nalezištím fosilií mořských živočichů na světě.

Už zběžný pohled na nález prozrazuje, že nejde o obyčejnou lebku. Její obličejová část je výrazně vychýlená a jednotlivé kosti jsou uspořádané tak, jako by se celá hlava při vývoji stočila na jednu stranu.

„Asymetrie lebky ozubených kytovců přímo souvisí s vývojem tukových struktur v přední části hlavy, které se podílejí na tvorbě zvuků,“ vysvětluje Benites-Palomino. 

U Scaphokogia huachafo však tato zvláštnost zdaleka nekončila v okolí dýchacího otvoru. Obě kostěné nosní dírky byly posunuté výrazně doleva a jednotlivé obličejové kosti se nápadně lišily velikostí i polohou. Výsledkem byla lebka, která působí téměř groteskně nakřivo.

Taková anatomie přitom nebyla pouhou evoluční kuriozitou. Pravděpodobně souvisela s velmi specifickým způsobem života.

Průzkumník mořského dna

Současní vorvani jsou známí především lovem olihní v temných hlubinách oceánů. Skafokogie však zřejmě obývala úplně jiné prostředí a získávala potravu odlišným způsobem. Anatomie její lebky totiž naznačuje, že se specializovala na hledání kořisti v měkkých sedimentech mělkých pobřežních vod.

Její čenich tvořila mohutná trubicovitá struktura, kterou zpevňovala hustá kostní tkáň a zkostnatělá chrupavka. Fungovala pravděpodobně jako jakési přirozené závaží: posouvala těžiště těla dopředu a dolů, což mohlo zvířeti usnadňovat prohledávání mořského dna.

Skafokogie navíc postrádala obličejové vousky i některé zrakové adaptace typické pro jiné mořské savce, kteří hledají potravu u dna. Vědci proto předpokládají, že se při pátrání po kořisti spoléhala především na svůj mimořádně specializovaný echolokační systém. Pomocí zvukových signálů a jejich odrazů mohla prozkoumávat okolní sedimenty a vyhledávat živočichy ukryté pod jejich povrchem.

Její bizarně asymetrická hlava tak možná nebyla žádnou evoluční chybou. Mohla představovat vysoce specializovaný nástroj, který tomuto neobvyklému kytovci umožňoval hledat potravu způsobem, jaký dnes u jeho příbuzných neznáme.