Dosáhneme někdy nesmrtelnosti? Délka lidského života se za posledních 150 let přibližně zdvojnásobila

Průměrná délka lidského života se od viktoriánské éry utěšeně prodloužila, především díky zlepšení veřejného zdraví, výživy a medicíny. Maximální délka života je ale něco jiného. Už před staletími se někteří lidé dožívali pozoruhodně vysokého věku. Michelangelo zemřel téměř v devadesáti letech. Nejvyšší doložený lidský věk patří Jeanne Calmentové, která zemřela v roce 1997 ve věku 122 let. Za současné situace se zdá nepravděpodobné, že by člověk mohl žít výrazně déle. Výrazné překročení této hranice by zřejmě vyžadovalo zásah do biologie stárnutí.

S věkem ubývá svalová hmota, přichází únava a vyčerpání a běžné každodenní činnosti jsou stále obtížnější. Přibývá chronických onemocnění a oslabuje odolnost vůči infekcím. Zhoršují se také kognitivní schopnosti. Je to důsledek postupné ztráty funkce buněk a tkání napříč celým lidským tělem, která je zase výsledkem změn a poškození biomolekul a jejich regulace geny.

Podaří se nám ovlivnit stárnutí?

Podle odborníků se zdá, že nám technicky nic nebrání tyto procesy ovlivnit. Problém ale spočívá v tom, že stárnutí je nesmírně složitá soustava mnoha procesů, které se navzájem ovlivňují. 

Jedním z nejúčinnějších zásahů, na které jsme zatím přišli, je kalorická restrikce neboli hladovění. Zvířata, která dostávají jen nezbytné množství výživy, jsou často zdravější a žijí výrazně déle. Hladovění omezuje tvorbu bílkovin a podporuje autofagii, buněčný recyklační proces, při němž organismus odstraňuje poškozené molekuly a organely. 

Přísné hladovění sebou ale nese i značné nevýhody. Neustálý hlad, citlivost na chlad, horší hojení ran nebo snížení libida rozhodně není úplně lákavá představa. Vědci proto hledají léky, které by dokázaly napodobit některé účinky hladovění bez těchto nepříjemných symptomů. 

Jedním z nejslibnějších kandidátů je rapamycin, původně objevený u jedné bakterie z Velikonočního ostrova. Tato látka ovlivňuje buněčnou signální dráhu označovanou TOR (mTOR), která se podílí na regulaci růstu a metabolismu. U myší rapamycin prodlužuje život a zlepšuje několik ukazatelů zdravotního stavu.

Rapamycin je ale také současně imunosupresivum, tedy látka potlačující činnost imunitního systému. To vyvolává obavy z vyšší náchylnosti k infekcím i z dlouhodobých následků takové léčby. Současný výzkum se proto zaměřuje mimo jiné na otázku, zda by nižší dávky nebo chemické analogy rapamycinu mohly zachovat jeho příznivé účinky a současně odstranit či zmírnit nežádoucí dopady.