Velitelé Einsatzgruppen před soudem: Šokující důkazy i kompromisy justice
Součástí vyrovnání se s nacistickým režimem a jeho brutálními zločiny se stala i série soudních procesů, z nichž ty nejdůležitější probíhaly v Norimberku. Jeden takový, médii nazývaný „Tribunál se smrtí“, měl potrestat velitele takzvaných Einsatzgruppen.
Dříve než došlo k samotnému procesu s veliteli Einsatzgruppen, stanul před norimberským tribunálem samostatně jeden z nich, SS-Brigadeführer Otto Ohlendorf. Ten do července 1942 velel Einsatzgruppe D působící na jižní Ukrajině a později zastával administrativní funkce v Berlíně. Ve svém svědectví z 6. ledna 1946 popsal Ohlendorf organizaci, úkoly i praktiky operačních skupin na okupovaných územích. Jeho výpověď způsobila v první chvíli šok, neboť nikdo ze západních Spojenců neměl velké povědomí o rozsahu a brutalitě německých zločinů na východní frontě. Svědectví bylo v prvních momentech napadáno jako přehnané a nadhodnocené. V průběhu roku 1946 se však objevily další důkazy, které Ohlendorfova slova potvrzovaly.
Hrůzný nález
Jeden z klíčových momentů přitom nastal, když mladý vyšetřovatel americké armády Benjamin Ferencz narazil ve sklepě rozbombardovaného ústředí gestapa v Berlíně na rozsáhlou dokumentaci mapující činnost Einsatzgruppen na východní frontě. Při procházení hlášení a dokumentů spojených s těmito jednotkami došli zděšení vyšetřovatelé k odhadovanému číslu milionu obětí. Ferencz se urychleně odebral do Norimberku, kde o svém nálezu informoval vrchního prokurátora procesů s válečnými zločinci generála Telforda Taylora. Ten zprvu zprávě nechtěl věřit, když si ale prostudoval předložené důkazy, rozhodl se zorganizovat s veliteli Einsatzgruppen samostatný proces. Protože zoufale chyběli kvalifikovaní právníci, nabídl generál místo žalobce právě Benjaminu Ferenczovi, který se tak v sedmadvaceti stal nejmladším žalobcem v norimberských procesech.
Příprava obžaloby způsobila, že obžalovaní stanuli před tribunálem pro válečné zločince až na podzim 1947. Celkem se jednalo o 24 osob, mnohdy z německých vyšších tříd. Řada z nich se již vrátila ke svým předválečným povoláním, přičemž se jednalo o velmi vzdělané muže, mnohdy s doktoráty – jeden z obžalovaných byl univerzitní profesor, další operní pěvec. Když si všichni vyslechli obvinění ze zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a členství ve zločinecké organizaci, svorně odpověděli, že se cítí nevinni. Krátce nato bývalý SS-Sturmbannführer Emil Haussmann spáchal v cele sebevraždu a v průběhu procesu pak další z obžalovaných, bývalý SS-Gruppenführer a velitel Einsatzgruppe C Otto Rasch, zemřel na Parkinsonovu chorobu, čímž se celkový počet souzených o dva zmenšil.
Obhajoba v akci
Proces se řídil pravidly Londýnské charty, podle které měl každý obžalovaný nárok na spravedlivý soud. Důstojníci Einsatzgruppen dostali každý dva obhájce dle svého výběru placené americkými úřady. Líčení probíhalo dvojjazyčně, protokol se však vedl pouze anglicky. Hlavním soudcem se stal Američan s italskými kořeny Michael Musmanno.
O jednotné strategii obhájců nelze v souvislosti s procesem Einsatzgruppen mluvit, tváří v tvář hrozbě trestu smrti hrál každý obžalovaný sám za sebe. Německé advokáty na jedné straně znevýhodňoval nedostatek času na přípravu, na druhé straně měla řada z nich mnoho zkušeností s americkými soudy z předešlých procesů. Věděli, že Američané důrazně prosazují presumpci neviny a lpějí na prokázání osobní odpovědnosti jednotlivce. Nebylo tedy třeba očišťovat celé Einsatzgruppen ani daného obžalovaného, stačilo dostatečně zpochybnit jeho osobní odpovědnost za připisované zločiny a měli zpola vyhráno.
Obhajoba proto zlehčovala velitelské kompetence svých mandantů, zpochybňovala se jejich přítomnost na místě činu, zdůrazňovala se nutnost poslouchat rozkazy a hovořilo se o osobním ohrožení v případě neuposlechnutí. Dokonce se objevila tvrzení, podle nichž daní příslušníci Einsatzgruppen zabíjeli v sebeobraně.
Důležitou roli hrály polehčující okolnosti. Svědci obhajoby přinášeli čestná prohlášení o dobré pověsti obžalovaných, o jejich charitativní činnosti, obhájci se dovolávali bezúhonnosti svých mandantů a zaklínali se jejich dětmi. Pokud měl některý z nich, jako například SS-Oberscharführer Matthias Graf, v soukromí negativní názory na nacistický režim, nezapomněla toho obhajoba využít. Ve hře se objevil také známý argument „nulla poena sine lege“ (žádný trest bez zákona), který poukazoval na nemožnost soudit obžalované za něco, co bylo v době provádění zákonné. Jinými slovy: pokud bylo vraždění údajných zločinců za války povoleno, těžko lze za ně někoho soudit dle zákonů vzniklých po válce v Londýně.
Poslední, co hrálo obžalovaným v době procesu do karet, byla nastupující studená válka. Strach ze sovětské hrozby nutil Američany, aby se snažili získat německou populaci na svou stranu. To vedlo k setrvalému tlaku na soudce, aby v procesech s nacistickými zločinci vynesli pokud možno mírné rozsudky.
Čtyři provazy
Celý soudní proces se táhl až do 13. února 1948 a mezitím obžaloba dodala 25 důkazů proti obviněným – většinou materiálů získaných z berlínského ústředí gestapa. O vině všech 22 důstojníků Einsatzgruppen nemohlo být pochyb. Vrchního soudce Michaela Musmanna obžalobou uvedená fakta zcela deprimovala, navíc se musel smířit s tím, že bude muset vydat hned několik rozsudků smrti. Aby se s procesem vůbec vyrovnal, musel na několik týdnů odjet do nedalekého kláštera v Seligenportenu, kde se oddával modlitbám. V dubnu 1948 pak soud vynesl verdikt.
Všichni obžalovaní byli shledáni vinnými, 14 dostalo trest smrti oběšením, dva doživotní vězení, ostatní pak tresty od desíti do dvaceti let. Ve zdůvodnění rozsudku mimo jiné stála citace: „Zločiny tak nevídané brutality a takové krutosti, že se mysl bouří vytvořit jejich obraz a představivost se rozpadá do rozjímání o degradaci lidství, která zcela přesahuje naše jazykové schopnosti.“
Vykonání trestů protáhly žádosti o milost odsouzených a také politická zákulisní činnost. Slitování pro zločince se dovolával mimo jiné budoucí německý kancléř Konrad Adenauer i spolkový prezident Theodor Heuss. Odmítnutí ze strany Američanů bylo vnímáno jako křivda. K provedení rozsudků smrti tak nakonec došlo až v roce 1951, a aby se ukázala dobrá vůle vůči novým spojencům proti bolševismu, dostali nakonec provaz pouze čtyři nejtěžší zločinci (Paul Blobel, Otto Ohlendorf, Erich Naumann a Werner Braune), ostatním byl trest prominut.
Paul Blobel, který se osobně podílel na masakru tisíců lidí v ukrajinském Babím Jaru, zakončil svůj život slovy: „Na šibenici mne přivedla věrnost a disciplína.“ Většina jeho spoluviníků měla více štěstí a v průběhu 50. let se dostala na svobodu. Do roku 1958 pak už ve vězení nezůstal ani jeden. Většina se také vrátila k předválečným profesím – například Eugen Steimle, velitel skupiny, která měla na svědomí minimálně 500 lidí, učil na gymnáziu, Ernst Biberstein, který osobně organizoval vraždění Židů v plynových vozech a měl na svědomí až 3 000 životů, se stal evangelickým farářem.
