Velká stávka knírů: Když francouzští číšníci bojovali za právo nosit vousy

21.11.2020 - Radomír Dohnal

Deklarace práv člověka z roku 1789 činí ze všech obyvatel Francie rázem sobě rovné občany. Ne vždy to ale sami dodržovali. Události Velké stávky knírů z roku 1907 to dost názorně potvrzují

<p>Francouzští číšníci museli nosit hladce oholenou tvář – zatímco jejich hosté se pyšnili mohutnými kníry.</p>

Francouzští číšníci museli nosit hladce oholenou tvář – zatímco jejich hosté se pyšnili mohutnými kníry.


Reklama

Představte si scénku, odehrávající se v Paříži v nezvykle teplém dubnu roku 1907. Hlavní roli v ní sehraje skupinka mladých Američanů, kteří si do Francie udělali výlet. Můžeme se jen domýšlet, že se vydali navštívit zemi, která svým historickým pojetím republiky a občanství mocně inspirovala demokracii Spojených států amerických. Procházkou znavení muži se pohodlně usadí na zahrádce jedné z lepších kaváren v centru, ale než si mohou vybrat z menu, je tu strážník. A dost nelichotivě je vybízí k odchodu: „Sortez!“ čili vypadněte, říká. Přitom obuškem ukazuje na svůj knír, což hladce oholení Američané nechápou.

Armáda druhořadých se zlobí

Jde o jedno z dějství Velké stávky knírů, která tu bude probíhat s přestávkami dva měsíce. Kdo jsou stávkující a co požadují? Vesměs se jedná o číšníky místních kaváren a lepších restaurací, kteří už mají plné zuby svých nadřízených. Patří k nim i pomocný personál kuchyní, pomocníci zelinářů, asistenti profesorů a nižší účetní. Celkem asi 25 tisíc osob. Nepřekvapí, že chtějí solidní mzdu a férovou pracovní dobu. Ale bijí se i za své právo hrdě nosit knír.

Cože? Ano, Evropa počátku 20. století byla plná pěstěných knírů a šlechtěných vousů. Mít přiměřeně porostlý obličej bylo vnějším odznakem dospělosti. Některé profese bez vousu ani nebyly dostupné. Těžko jste například mohli v armádě povýšit, když jste vypadali jako chlapec. A právě o tom to bylo.

Odznak společenského postavení

Vyšší společenská třída se chtěla vždy nějak odlišit od chudiny. Jenže jak, když už dlouhý rodokmen a šlechtický titul v porevoluční Francii nic neznamená? A dát své postavení na odiv luxusním zbožím a předraženými cetkami? To nefungovalo. Zboží z kolonií si mohl koupit i chuďas, pokud si dost našetřil. Vlastně i ta poslední služka si může po letech dřiny vydělat na perlový náhrdelník nebo prsten s diamantem. Hmotné artefakty už tedy nebyly spolehlivým odznakem společenského statusu. Jak tedy rozeznat vyzrálé zámožné zrno od plev, které mají hluboko do kapsy? Nepřítomností kníru nebo vousů! Že to zní trochu divoce? Jenže v Paříži z toho nikomu do smíchu nebylo.

Éra přezdobených restaurantů

Světové gastronomii i kultuře stolování vždy udávala Francie rytmus a na sklonku 19. století se módou stávají předražené restaurace a kavárny. Jejich výzdoba trochu připomíná obrazárnu a výstavní prostor dražební síně provoněný kávou a parfémy. Jsou tu k vidění malby mistrů, díla klasiků vázané v kůži, křišťálové lustry, potahy z dokonalé kůže, pravý porcelán, stříbrné příbory a slonovina. Ano, je tu zatraceně draho, což slouží jako první společenský filtr.

O spokojenost strávníků se tu stará armáda číšníků, kteří v perfektně nažehlených žaketech kmitají mezi stoly. Kromě oděvu pak mají tito obsluhující společné ještě jedno: jejich tváře jsou dokonale hladké, bez vousů. Není to maličkost, je to zásadní pravidlo, umožňující práci v takovém podniku.

Jste jako pán obklopený služebníky

Vousatí boháči sedí a užívají si luxusu a oholení chudáci se starají o jejich pohodlí. „Klientela takových podniků si v zásadě připlácela za to, že tu bude moci prožít zkušenost pána,“ píše dobový deník La Lanterne. „Je to do hloubek ponižující, jak okázale dávají hosté svou nadřazenost nad pohostinskými sluhy.“

Co na tom, že takový holobrádek je třeba o dvacet let starší, než host, kterému teprve roste chmýří pod nosem. Rozdíl v postavení je kosmetickou odlišností jasně dán. Zvláště tragické to bylo pro vojenské vysloužilce, veterány hulánů a jiných jednotek, kde si na svých knírech zakládali. Pokud chtěli najít práci v restauraci, museli se oholit a dobrovolně s tím přijmout podřazené postavení.

Podle kníra poznáš lídra

Z restaurací, které nabízely zbohatlíkům ty nejlepší pochoutky, se praxe nuceného holení rychle přelila do jiných profesí. Majitel obchodu disponoval plnovousem, ale jeho příručí se holit musel. Aby bylo jasné, kdo je tu pán. Knír zdobil tváře zasloužilých úředníků pod penzí, zatímco jejich referenti museli dvakrát týdně k holiči.

Vousy dodávaly vážnosti profesorům, ale běda jejich docentům, kterým by narostlo něco většího a včas to nepřistřihnuli. Příjemné to není. Je jedno, jak dobří jste. Pokud se ucházíte o práci a nehodláte se přitom oholit, máte nejspíš smůlu.

Nejlépe odění demonstranti

V roce 1907 dojde číšníkům trpělivost a v dubnu vstoupí do stávky. Ovšem s noblesou, jakou jim můžeme jen závidět. Srocují se na pařížských náměstích ve svých livrejích, s tácy a ubrousky. „Bylo to snad nejlépe oblečené srocení rozhořčených lidí, jaké město pamatuje,“ píše večerník  L’Avenir. A bylo jich stále víc.

Stačila jen nějaká ta jízlivá poznámka majitele restaurantu, a hladce oholený číšník mu na místě vlepil políček, seknul s tácem na podlahu, a tak jak byl, se vydal k nejbližšímu zástupu protestujících. Ano, byly z toho i nějaké ty strkanice, občas rozbitá výloha nebo stržený vývěsní štít. Paříž ale divadlo miluje, a teď měla o zábavu postaráno.

Obsluha se někde zasekla

Boháči by „ty stávkující poskoky“ okázale ignorovali, ale když jim nikdo nenesl jídelní lístek, začali se zajímat. Stávkující číšníci se také s oblibou uměli usadit v restauracích a kavárnách, aby si dobře prohlédli případné stávkokazy. Tedy obsluhu, která pokračovala v práci. To už musela asistovat policie, a přesně to se stalo i hladce oholeným Američanům na výletě po Paříži. Muž zákona je považoval za stávkující číšníky.

TIP: Doklad kulturnosti a úrovně: Jak se měnil přístup katolické církve k vousům?

Strana Socialistů má tehdy žně. Hovoří se o zakládání odborů, o tom, že je třeba ukázat „jak svobodní lidé skutečně jsme, že nemáme králů a pánů. Můžeme si nechat narůst pod nosem důkaz naší nezávislosti!“

Dopadlo to podle očekávání. Paříž měsíc a půl bez servisu číšníků kolabovala, a tak nakonec provozovatelé a majitelé restaurací rádi nátlaku ustoupili. Ne že by snad obsluze zvýšili plat, nebo zkrátili pracovní dobu, jak požadovali. Ale přestali jim zakazovat kníry.   

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Jeden z raně středověkých šípů, které byly zamrzlé v ledu.

Věda
Revue

Olga Scheinpflugová (1902–1968), jak ji Karel Čapek vyfotil na dovolené u norských fjordů.

Historie

Američtí vojáci obdivují kořistní japonské katany

Válka

Pokud se 21. prosince 2020 podíváte kolem páté hodiny večerní na Jupiter se Saturnem třeba jen malým dalekohledem, spatříte kotoučky obou planet i jejich největší měsíce.

Vesmír

Aby nástroj vyluzoval žádoucí tón, musí jej hráč držet pod specifickým úhlem, což může být pro začátečníky tvrdý oříšek. Na snímku je dobře patrný netypický způsob, jakým se do náje fouká.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907