Velký boj jednookého krále: Proč usiloval Václav I. o babenberské dědictví?

01.01.2021 - Jana Suchá

V lednu roku 1247 ztratil český král Václav I. svého prvorozeného syna a dědice trůnu. Jeho milovaný Vladislav, markrabě moravský zemřel. Bylo mu sotva dvacet let a otec prožíval ztrátu velmi těžce. Nešlo jen o to, že měl získat pro českou korunu rakouské země, král měl Vladislava opravdu rád – na rozdíl od svého druhorozeného Přemysla


Reklama

Lednový vítr se opřel do okenic královy komnaty. Václav stál u okna a pozoroval zimní nebe. Jeho jediné zdravé oko teď na svět hledělo velmi chmurně. Mysl se obracela k Bohu. „Copak jsem ti postavil málo kostelů a kaplí? České království je silné, můj dvůr se vyrovná všem velkým dvorům okolo. Moje země kvetou. Zahnal jsem bezvěrce. A to všechno ve tvém jménu. A ty mě trestáš? Proč?“ 

Po smrti syna král na Pražském hradě mnoho měsíců nepobýval. Ukryl se jen s několika málo nejvěrnějšími do klidu svých loveckých hrádků a tišil melancholii a apatii lovem. Z letargie ho čas od času vytrhly básně, které vždy miloval. A občas také milovaná sestra Anežka. Když pak zemřela jeho žena Kunhuta, jako by to prostě jen patřilo k šedivým dnům truchlení.

Jako by Václav I. dobojoval. Neztratil jen svého prvorozeného dědice, ale i celá léta politického úsilí konečně získat Rakousy. Ano. Babenberské dědictví ho pálilo. Bojoval o něj dlouho, přičemž pečlivě připravoval každý tah. A teď bylo všechno pryč. 

Proti bojovnému vévodovi

Boj o Rakouské vévodství hořel v Evropě dlouho a stal se prvním významným globálním střetem střední a východní Evropy. Kromě bavorských Wittelsbachů, uherských Arpádovců a několika dalších mocných rodů natahovali po Rakousích ruce i Štaufové v čele s císařem Fridrichem II. Uherský král Béla IV. neváhal do boje zapojit i polská a ruská knížata. Zásadní roli ale v tomto vleklém zápasu sehrál český panovník Václav I.

Císař chtěl upevnit svou moc v této oblasti již delší dobu a pověřil Václava vedením války s nepoddajným rakouským vévodou Fridrichem II. Bojovným z rodu Babenberků. Přízvisko tohoto pána napovídá, že se občas snažil bojovat za každou cenu. Měl pověst bezohledného tvrdého vládce, který často porušuje dané slovo a bezdůvodně napadá své sousedy prostě proto, že si chce zaválčit.

Václav neměl důvod váhat. Ostatně to nebyl jejich první střet. V roce 1231 Václav využil jako záminku pro výpad do Rakous, že Fridrich zapudil svou manželku Žofii. Vzhledem k tomu, že vévodkyně Žofie byla uherskou šlechtičnou, stejně jako Václavova matka, byl to pro českého vládce dostatečný důvod k trestné výpravě. Fridrich později zase využil Václavova sporu s bratrem Přemyslem, markrabětem moravským. V roce 1233 se svým vojskem pro změnu zase on poznamenal Moravu. Na moravském tažení ovšem bojovný vévoda onemocněl, a tak se spěšně vrátil do Rakous.

Václav zprvu bojoval s vévodou hlavně proto, aby vyšel vstříc císaři Fridrichovi II. Ale postupem času se jak český král tak jiná říšská knížata právem obávali přílišného vlivu Štaufů v oblasti Rakous, a tak dojednal s babenberským vévodou mír.

Svatba a smrt

Václav I. využil zlepšení vztahů se svým jižním sousedem a neváhal na něj zatlačit, aby ho přinutil svolit k zásnubám Fridrichovy neteře Gertrudy s českým princem a dědicem trůnu Vladislavem. Zrádný Fridrich dle svého zvyku nedržel slovo a nabídl Gertrudu císaři, ale český král se nevzdal a právo pro Vladislava vybojoval. Svatba se konala na jaře roku 1246 a byl to od Václava prozíravý krok v poslední chvíli, neboť téhož roku v létě Fridrich II. Bojovný zemřel. Václav I. tak měl velké vítězství v boji o babenberské dědictví na dosah. Rakouská knížata mladého kralevice Vladislava přijala, avšak na začátku roku 1247 jeho životní pouť skončila, když podlehl ve dvaceti letech neznámé nemoci. A s ním jakoby odešla i síla českého krále na další boj.

Roku 1248 ztratil Václav i svou ženu Kunhutu. Ne snad, že by pro ni příliš truchlil. Kromě lovu jako by ho nic nezajímalo. Ne neprávem mu někteří šlechtici a duchovní opatrně vyčítali, že zanedbává vládu. Pro jinou část české šlechty to bylo ideální podhoubí pro vzpouru. A koho si našli, aby ji zaštítil? Přemysl (jak byl znám v českých zemích) Otakar (jak jej později poznala cizina) byl druhorozeným synem a jeho dráha měla původně směřovat k vysokým církevním funkcím. Byl však mimořádně ambiciózní, čímž se podobal svému otci. Po smrti Vladislava se náhle mladému Přemyslovi otevřela cesta na trůn.

Princova vzpoura

Nejprve po bratrovi zdědil titul markraběte moravského, ale ten mu záhy nestačil. Pro odbojnou českou šlechtu nebylo těžké využít mladého, tehdy patnáctiletého Přemysla, ke svým účelům. Snad doufali, že po první vlně překvapení se starý král s takzvaným „mladším králem“ smíří. Chvíli to tak vypadalo. Václav I. opustil Prahu, jakoby vyklízel pole svému synovi. To byl však hluboký omyl.

TIP: Když mladý vlk zuby cení: Čím si Přemysl Otakar II. znepřátelil královského otce?

Václav I. se synovou vzpourou nabyl na houževnatosti a síle. Jeho ústup byl pouze strategický. Potřeboval čas. Nezbylo mu mnoho českých spojenců, ale ti nejvěrnější se shromáždili kolem Boreše z Rýzmburka. Zahraniční pomoc dostal Václav z Míšně a ze Saska, ovšem nikoliv zadarmo.

Václav I. byl znám pro svou nelibost ke zlatu. Ale dobře si uvědomoval, jak libě na něj reagují jiní a štědrost k německým rytířům z politických důvodů nikdy netajil. Díky tomuto spojenectví vytvořil silnou alianci, o kterou se v bitvě u Mostu mladý kralevic rozbil i se svými odbojnými šlechtici. Nejedna urozená hlava padla a mladý Přemysl si pak pobyl v zajetí na hradech Přimdě a Týřově. 

Nezůstal tam však příliš dlouho. Roku 1249 se se značnou pomocí Anežky České, na kterou její bratr Václav I. vždy velmi dal, otec a syn usmířili. Tak akorát včas, aby český král získal silného spojence pro dokončení svého dlouhého boje o Rakouské vévodství. Babenberské dědictví totiž stále čekalo na svého nového vládce. A Václav už byl v této hře velmi zkušeným hráčem.

Vítěz bere vše

Král má několik možností, jak rozšiřovat své panství. Mečem to bylo obvyklé, ale drahé. Spojenectvím a politickou cestou však mohl ušetřit zlato i železo, neboť jeho velkým pokladem na prodej byl on sám a jeho děti. Sňatková politika byla nejjistější možností, jak si někoho zavázat a získat při tom majetek i dědictví jiných rodů. Václav I. jen pokračoval v ověřené tradici svých předků. Gertruda Babenberská, vdova po Vladislavovi, na manžely zrovna štěstí neměla. Mladý Přemyslovec jí zemřel záhy po svatbě a ani další manžel Heřman Bádenský s ní příliš dlouho nepobyl. Říká se, že byl moc slabý, proto ho otrávila, aby si uvolnila ruce k dalšímu sňatku. Její nároky na dědictví tím ovšem slábly. A tehdy počal čas sklizně pro Václavy dlouholeté vojenské, politické i diplomatické tahy.

Roku 1251 přijelo za králem poselstvo s rozhodnutím vlivných rakouských knížat. Jejich země se zmítala v chaosu. Potřebovali konečně silného vévodu, který by zemi přinesl klid, ukončil násilnosti a několik let bezvládí. Přišli tedy za českým králem Václavem I., aby mu opuštěné vévodství nabídli. Nebylo by divu, kdyby se král o přízeň rakouských knížat zasloužil i značnými dotacemi z královské pokladnice. Nevíme to jistě, ale Václav I. vždycky užíval všech možných prostředků k dosažení svého.

Vévoda Přemysl

Král záhy věděl, koho čeká cesta do Vídně a po dalších rakouských městech a hradech. Co neuskutečnil Vladislav, zůstalo na Přemyslovi. Konečně poznal potenciál svého syna a nasměroval ho cestou, která z něj později učinila legendárního přemyslovského krále železného a zlatého. Přemysl svůj nově nabytý titul rakouského vévody zpečetil svatbou s Markétou Babenberskou, o třicet let starší vdovou po králi Jindřichovi, která mu zajistila dědičné právo na Rakouské vévodství. Čekal ho ještě další boj.

Gertruda se totiž poté vdala potřetí a své nároky uplatňovala skrze nového manžela, haličského knížete Romana, blízkého příbuzného uherského krále Bély IV. Uherský král zaútočil a až do podzimu roku 1253 musel Přemysl o své panství tvrdě bojovat, čímž trpěly nejen Rakousy a Štýrsko, ale i Morava. Mladý rakouský vévoda však své území uhájil a dokázal, že je připravený na budoucí roli českého krále. Právě včas. Babenberské dědictví bylo uchráněno a bezpečně připojeno k Českému království a boje utichly.

TIP: Přemysl Otakar II.: Král ctižádostivý a vzpurný

Právě během onoho podzimu Václav I. zemřel. Odešel z tohoto světa v době svých milovaných lovů na dvoře v Počaplech u Berouna. Jeho tělo pohřbili hned, jak se mohl Přemysl vrátit z Rakous. Uložili ho v Anežském klášteře, aby mohl odpočívat v blízkosti své milované sestry Anežky, která se stala jeho andělem strážným nejen za života. Dobojoval. A zemřel jako vítěz.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykopávky odkryly například závod na zpracování ryb. Velká část starého fénického města ale leží pod hladinou moře.

Zajímavosti

Oko mouchy pracuje čtyřikrát rychleji než naše. Proto mají naše pokusy plácnout ji jen malou šanci na úspěch.

Příroda

Hmotnost supermasivní černé díky v srdci kvasaru J0313-1806 odpovídá 1,6 miliardám Sluncí.

Vesmír

V budoucnu by Maci Currinová ráda studovala vysokou školu ve Velké Británii a zároveň by se chtěla stát nejvyšší profesionální modelkou na světě.

Revue

Tlak panovníků na odvádění daní v penězích, nikoliv v naturáliích, přinesl zánik směnného obchodu.

Historie
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907