Jak odhalit exoměsíc vzdálený stovky světelných let? Pomoci mohou nečekané chemické stopy v atmosféře
Detekovat měsíc exoplanety je mimořádně náročný úkol a vyžaduje pečlivé zpracování a interpretaci měření. Přirození průvodci představují podstatně méně hmotná tělesa než planety samotné a jejich vzdálená identifikace není ani se současnými technologiemi snadná.
Data z teleskopu Jamese Webba naznačují, že kolem obří exoplanety WASP-39b by mohl obíhat aktivní sopečný exoměsíc. (ilustrace: NASA, ESA, J. Olmsted, CC BY-SA 4.0)
Měsíc obíhá kolem planety, čímž mírně ovlivňuje její dynamiku: Výskyt souputníka může například posouvat čas jejího přechodu před hvězdou či měnit délku tranzitu. Z podobných změn lze potom usoudit na přítomnost dalšího tělesa v okolí planety.
Jiné metody vycházejí z toho, že by blízký měsíc mohl ovlivňovat stav okolního plynu. Takovou situaci nacházíme ve Sluneční soustavě například u Jupitera, kdy se jeho průvodce Io stává zdrojem plazmového toru, jenž je u plynného obra dobře detekovatelný. A podobně jako u Jupitera by mohl případný exoměsíc ovlivňovat magnetosféru své planety, což by se dalo odhalit prostřednictvím rádiového záření.
U exoplanety WASP-39 b vědci nedávno identifikovali určitou anomálii, jež by mohla naznačovat existenci měsíce. Uvedenou planetu se podařilo objevit díky přechodům přes hvězdný disk, a navíc byla pozorována diferenční spektroskopií pomocí Webbova dalekohledu. Ukázalo se přitom, že se v její atmosféře vyskytuje oxid siřičitý, jehož původcem by mohl být vulkanický souputník – podobně jako již zmíněný Io u Jupitera. V okolí planety se dále povedlo rozlišit proměnlivé signály sodíku a draslíku, přičemž dané fluktuace mohou naznačovat, že jejich zdroj tvoří pevné těleso vyvrhující materiál do blízkosti WASP-39 b.
Epizodické změny v zastoupení daných chemických prvků poukazují spíš na externí zdroj než na planetu samotnou. V současnosti jde o velmi slabé indikátory, přesto se aktuálně jedná o nejspolehlivější detekci možného exoměsíce.
