Vězeňské metody historie: Úmorná dřina, naprosté ticho, hlad a poplatky

04.03.2021 - Radomír Dohnal

Vězení nikdy nebylo zamýšleno jako příjemné místo: už samotný pobyt v izolaci od vnějšího světa měl být pro odsouzené trestem. A jeho správci se snažili, aby byl život za mřížemi opravdu co nejvěrnější obdobou pekla. Čím znepříjemňovali svým vězňům život?

<p><strong>Steve McQueen ve slavném filmové zpracování Motýlka. </strong><em>(zdroj: Allied Artists Pictures Corporation)</em></p>

Steve McQueen ve slavném filmové zpracování Motýlka. (zdroj: Allied Artists Pictures Corporation)


Reklama

Za průmyslové éry se města nebývale rozrůstala a jedním z průvodních jevů nahloučení osob na jednotku plochy byl nárůst kriminality. Veškerá reforma vězeňství se tak omezila jen na dva úkoly: dokázat zavřít co nejrychleji co nejvíce osob. A podle toho to ve vězeních vypadalo. Žádná tekoucí voda, žádná kanalizace. Absolutně nedostatečná hygiena přitom nebyla správci vězení vnímána jako problém. Vždyť i města samotná se potýkala se sanitací, a tak blaho odsouzenců stálo na vedlejší koleji. Nikomu nepřišlo zvláštní, že „lidská špína“, tedy zločinci, tráví čas ve špíně. 

A že se zavšivené a svrabem prolezlé věznice potýkaly s epidemiemi? Byl to vlastně ten nejsnazší způsob, jak bezbolestně a bez amnestií snížit kapacitní stav. Tyfus dokázal za pár týdnů vyprázdnit polovinu všech cel. V roce 1820 byl Sing Sing, obávaný newyorský kriminál, nazván pokrokový, protože jako jeden z prvních zavedl přímo do cel plechové kbelíky pro vykonávání velké i malé potřeby. Kam se chodilo předtím? Lepší se nevyptávat. 

Výběr nepotěší

Velká Británie a po jejím vzoru i další námořní velmoci do značné míry spoléhaly na trestanecké kolonie. Odesláním nepřizpůsobivých za moře se vlády zbavovaly potenciálních recidivistů. Po dvaceti letech ve vyhnanství se zpátky dostal jen málokdo. Jenže ve třicátých letech 19. století se populární destinace odsouzenců: Austrálie i severoamerické kolonie, zřekly dovozu dalších živlů. Stávající pevninské věznice tak přestávaly kapacitně vyhovovat a bylo zapotřebí rychle vystavět nové. Mezi lety 1842 až 1877 jich jen v Anglii vzniklo devadesát

V zásadě se tu ujaly dva typy. Prvním byly velkokapacitní státní věznice spravované centrální vládou z Londýna. Tam jste v titěrné cele mohli shnít zaživa mezi ostatními dlouholetými odsouzenci. Druhé, venkovské „okresní“ nápravné zařízení, spravovalo Ministerstvo spravedlnosti. Do zařízení druhé kategorie jste se mohli dostat i za drobný přestupek proti zavedeným pořádkům. Třeba prostitucí nebo pytláctvím. Svůj přečin proti společnosti jste si tu museli odpracovat na poli nebo v kamenolomu. A vzhledem k otrocké dřině těžko říct, která z obou variant byla horší.

Byt a strava

Co se jedlo? Ve státem zřizovaných věznicích žili kriminálníci „z veřejných peněz“. Jenže těch se nikdy nedostávalo – a tomu odpovídaly i příděly. Počítalo se automaticky s tím, že vás rodinní příslušníci budou průběžně zásobovat. Standard tvořila solená ovesná kaše, rozvařené brambory s tuřínem, mastná pepřená polévka nejistého původu a podivné kakao, spíše tedy hnědá hořká voda. Strava byla „sezonní“ – i několik měsíců jste mohli dostávat to samé jídlo, vylepšené leda tak chlebem. 

V okresních věznicích jste mohli dopadnout lépe i hůře: někde bylo ve svátek k dostání maso – nevábná slanina a popíjel se i čaj s rumem. Hodně záleželo na zadané práci a odvedeném výkonu. Některé britské věznice byly z hlediska jídelníčku legendární: v takovém Bedfordu vězni dostávali 6 uncí masa každý den. Fantastické! Přitom zrovna tato věznice měla pořád docela volno… Kriminální legendy totiž praví, že maso pocházelo z ubitých vězňů. Možná to byla jen legenda – ale působivá. V roce 1857 se objevují vůbec první směrnice o tom, jaká strava by měla odpovídat trestu a práci.

V podpalubí

Tempo vězeňství v Evropě 19. století ve skutečnosti udávala Francie, která přišla o část své koloniální sféry (a tím možnosti vývozu kriminálníků za hranice) o něco dřív. A protože útěky tvořily až 45 % a recidiva přes 80 %, vláda se zdráhala vypouštět polapené kriminálníky na pevninu. Uchovávala je proto zavřené při pobřeží v podpalubí nefunkčních lodí. Trávili tu čas přikovaní – podobně jako otročtí veslaři na římských galérách. Proto si také říkali galejníci. 

Britové tuto lodní novinku zhodnotili při zřizování „hulků“ – vězeňských bárek. V podstatě šlo o neřiditelné lodě (často bez plachet či strojovny), které dopravily vězně na potřebné místo – do ocelárny, lomu či do doků při pobřeží. Tam vězni těžkou prací strávili den. Na noc byli poté zahnáni do podpalubí a vyvezeni na volné moře. Příležitostí k útěku tak moc nezbývalo. Jisté výhody to mělo: vězňové měli relativní svobodu a v noci „loď pod kontrolou“. Navíc dostávali i na místní poměry relativně slušnou stravu, protože se od nich očekával náročný fyzický výkon. Nevýhoda? Kromě nočních bitek v podpalubí pak ještě epidemie cholery, protože pitná voda se nabírala přímo z Temže. Nejednalo se o nic neobvyklého, když celá posádka zkrátka vymřela.

Na oprátku

Do vězení pro dlužníky jste se mohli dostat, pokud jste nedokázali splácet pohledávky a někdo vás udal. Nemuselo jít jen o daně, ale i o důsledky neúspěšného podnikání. Vězení pro dlužníky bylo „soukromou investicí“ a rozhodně vám nehodlalo pomoci z bídy. Chcete zavšivenou kobku a krysy, anebo celu, ve které se kromě mříží cítíte jak v pokojíčku? Pokud zaplatíte, můžete si vybrat. Se správci se uzavíraly desítky smluv: na pronájem postele a houně, lepší jídlo, možnost psát a číst knihy. Což ale přispívalo k dalšímu zadlužování. Ve vězení pro dlužníky jste zůstali tak dlouho, než někdo vyplatil vaše zvyšující se pohledávky. V těchto institucích končily často celé rodiny a společnost jim dělali nejrůznější blázni a postižení. Ti se mimochodem brzy dočkali vlastních ústavů zvaných asylum. Byly to soukromé, vládou sponzorované blázince a sirotčince, které s humánním zacházením neměly pranic společného.

Jen čísla

Na počátku 19. století začali Američané experimentovat s vězeňstvím ve velkém. Jejich prvním pokusem byl tzv. separátní systém. Vlastně to byla jedna z prvních snah o nápravu vězňů. Trestanci měli nechat svou minulost za sebou. Jak? Třeba tím, že skončí v úplné izolaci na samotce a jejich jména nahradí čísla. Navíc měli úplný zákaz mluvení, jehož porušení se přísně trestalo. Jedinou úlitbou byly nedělní mše, kdy si při zpěvu žalmů vězni připomenuli, jak vlastně zní jejich hlas. Tato metoda ovšem selhala – z lumpů beránky neudělala a navíc se spousta trestanců ze samoty a strádání pomátla na rozumu. 

Když se britský generál Edmund Du Cane stal roku 1863 předsedou správní rady anglických věznic, rozhodl se „přitvrdit“. „U nás mají vězni jen tři věci jisté: tvrdé lože, tvrdou stravu a tvrdou práci,“ prohlásil s nadšením. Tedy postel z neohoblovaných fošen, k jídlu jen briketový chleba a sušené maso a desetihodinovou šichtu. Cane přitom nezastíral přesvědčení, že náprava vězňů není možná. Jediná cesta, jak je zpacifikovat? Zlomit jejich ducha.

Rozpracovat a zkombinovat tyto kruté přístupy dokázali tvůrčím způsobem v newyorském Auburnu. S nuceným tichem šli tak daleko, že ani bachaři na vězně nepromluvili. Pokyny udíleli počtem ťuknutí holí o mříže nebo podlahu. Vězeň obvykle podstoupil několik bičování, než pochopil, co se po něm chce

Upracovat se?

A práce? Bezútěšná a nenaplňující, například rozbíjení velkých kamenů těžkými palicemi. Auburn patřil mezi špičky vězeňské praxe a kruté metody si tu uchovali až do roku 1914. 

Stará dobrá Anglie v podobném duchu zavedla v roce 1818 své treadmills, které vzdáleně připomínají dnešní posilovací stroje. Princip je stejný: monotónní dřina, pohyb rukama a nohama proti závaží, šlapání šest až osm hodin denně. Což je dost na to, aby vězeň zemřel vyčerpáním. Aby se to nestávalo příliš často, pracovali vězni v páru a střídali se. Každý ale musel „vyšlápnout“ tíhu do výšky 762 metrů za hodinu. 

TIP: Přežít za mřížemi: Tohle jsou nejtvrdší věznice světa

Původně měly tyto mlýny drtit zrní, ale jen málokde byly opravdu užitečné. Většina z vězňů šlapala na prázdno. Oscar Wilde tuto sadistickou hříčku málem nepřežil. Oficiálně bylo vražedné fitness zakázáno v roce 1902, pořád se ale našli tací, kteří soudili, že přesuny vězňů z cel k mlýnům jsou zbytečně rozptylující. A tak jim nesmyslnou práci přenesli přímo do cel.

Mlecí buben s pákou zvaný Crank se stal ultimátním trestem. Každý den jste točili klikou, přičemž míru námahy ovlivnil dozorce zvenčí tím, jaký vám nastavil převod. Rachtání bubnu, ve kterém se převalovaly kameny, navíc dohánělo vězně k šílenství. Točit ale museli: za dva tisíce otáček dostali snídani, za tři tisíce oběd a navrch dva tisíce, aby se dostali do postele. Každý den. Netočíte? Zemřete hlady. 


Samotka i veverčí klec

Dehumanizace vězňů se nezastavila, protože jim pořád zůstávalo jejich minimální soukromí. A tak někdo oprášil ideu vynálezce Jeremyho Benthama z roku 1791. Jeho „panoptikon“ byl hrozen cel pro jednoho, které směřovaly do jednoho středu, v němž seděl dozorce. Ten pak dokázal s vynaložením minimální energie přehlédnout všechny nepravosti. V USA bylo takových panoptikonů vystavěno několik. Ten největší se nachází na Kubě. Variací na toto téma pak byla tzv. Veverčí klec. Rotující válec cel, který se postupně otáčel kolem kukaně dozorce. Potřebnou hybnou sílu vynálezu dodávali sami vězni, kteří se u hnacího mechanismu střídali na směny. Ano, dostat se sem opravdu nikdo netoužil…

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kromě roubování se Haji Kalimullah Khan věnuje i šlechtění manga a podařilo se mu vypěstovat vlastní odrůdy.

Zajímavosti
Věda

Jméno zakladatelů podniku dodnes připomínají Fidorky, zatímco jejich tváře neznáme.

Historie

Útok německé armády zastihl Rudou armádu nepřipravenou. Statisíce Sovětů padly do zajetí už v prvních týdnech bojů.

Válka

Největší jedinci zmije gabunské se mohou pochlubit až pěticentimetrovými zuby.

Zajímavosti
Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907