Vodou ke zdraví a slávě: Osudy zakladatele vodoléčby Vincenze Priessnitze

31.01.2022 - Michaela Kovačková

Historie vodoléčby začala v dřevěných kádích rodinného domku, v nichž však vysedávali i vzácní pacienti, jako byl spisovatel Nikolaj Gogol či skladatel Ferenc Liszt

<p>Věhlas Vincenze Priessnitze se brzy rozkřikl a jeho léčby využívali také šlechtici a prominenti.</p>

Věhlas Vincenze Priessnitze se brzy rozkřikl a jeho léčby využívali také šlechtici a prominenti.


Reklama

„Když bohové tvořili svět, zapomněli na Jesenicko. Zůstalo jim jen trochu kamení a hlíny, z nichž navršili vysoké hory a kopce.“ Žádné zlato, stříbro, rudy. Ale jeden malý chlapec, který se rád toulal po lesích, pozoroval zvěř a naslouchal hlasům přírody, dobře věděl, že bohatství tohoto kraje spočívá v něčem jiném. Poznal, že voda, slunce a čerstvý vzduch jsou zdejšími poklady, které uklidňují a léčí. Nechtěl být slavný, chtěl jen pomáhat. Přesto dnes jeho jméno zná téměř celý svět: Vincenz Priessnitz.

Prorokovali mu smrt

Vincenz Priessnitz se narodil 4. října 1799 do rodiny slepého hospodáře na Gräfenberku, osadě na stráni táhnoucí se nad Frývaldovem (dnes Jeseník). Ve svých šestnácti letech ovládal všechny práce, které patří k hospodaření na horské chalupě. Jednoho dne ho otec poslal na pole zasít obilí. Vincenz tedy zapřáhl koně, povoz vyjel a pokojně se blížil k poli, když tu najednou vyskočil z pelechu zajíc. Kůň se polekal a splašil se. Vincenz se vzepřel, pevně zatáhl uzdu, aby koně udržel, ale silný ryzák jím smýkl a zadním kopytem ho udeřil do obličeje. Zraněný ztratil vědomí a upadl tak nešťastně, že mu jedoucí vůz přejel hruď.

S obličejem zalitým krví našli Vincenze až sousedé, kteří ho dopravili domů. Vyděšená rodina ihned zavolala lékaře, jenž radil dávat teplé obklady z koření svařeného v červeném víně. Nic dobrého však Vincenzovi neprorokoval: „Zdá se mi to špatné, hodně špatné. Ale přežije-li, bude to mrzák. Nadosmrti. Málokteré žebro má celé, a srostou-li, budou mu při každé námaze způsobovat obtíže. Po celý život...“

Zázrak? Ne, voda!

Léčba opravdu nezabírala. „Nedá se to vydržet!“ úpěl Vincenz. „Maminko, prosím Vás, namočte to plátno do studené vody, prosím Vás!“ Maminka poslechla jen nerada. Ale tu noc se Vincenz po dlouhé době opět vyspal a bolesti polevily. Třetí den pak požádal sestru, aby mu přistavila k posteli židli. Opřel se břichem o hranu dubové židle tak, že horní část trupu zůstala volná, a zadržel dech. Bolest byla strašlivá, ale vůle silnější. Po několika pokusech měl dojem, že se žebra vyklonila. O této metodě se dozvěděl kdysi dávno z úst místních lidí – takto prý rovná žebra jeden mlynář z nedaleké vesnice.

Vincenz neměl co ztratit. Brzy se uvidí. A vidělo se již za několik měsíců. Vincenz, odsouzený frývaldovským lékařem téměř na smrt, pracoval jako před nehodou, a to přesto, že se léčil jen obyčejnou vodou. Pro Gräfenberské to byl zázrak, o kterém se šuškalo i v širokém okolí. A když pak stejným způsobem vyléčil dívku, která pomáhala v sousedství a nedala jinak, než že ji ukrutných bolestí zbaví právě Vincenz, bylo rozhodnuto.

Vincenz začíná léčit

Nejdříve chodili k Priessnitzovým pro radu jen sousedé, zanedlouho se však zpráva o zázračném léčiteli roznesla i do Frývaldova a širokého okolí. Lidé často čekali, až se mladý hospodář vrátí z pole a bude se jim věnovat. V rukou drželi pytlík hrachu, košík vajec či nějaký ten krejcar a mezi sousedy začala obcházet závist. V kraji, nad nímž se ještě vznášel opar čarodějnických procesů, se nešlo daleko pro slova „kouzla“, „čáry“, „ďábel“. Vincenze ale řeči lidí netrápily. Pro své pacienty zřídil za chalupou lavičku, kde jim převazoval rány, omýval nemocná místa studenou vodou a radil, jak léčit dál.

Zanedlouho lavička nestačila. Po dlouhých hovorech se Vincenzův otec nakonec nechal přesvědčit a Vincenz mohl přestavět rodný dům, původně dřevěný, na dům kamenný s dostatečnými prostory pro pacienty a jejich vodoléčbu. Na seznamu se začala objevovat i význačná jména šlechticů a jiných prominentů včetně skladatele Ference Liszta nebo spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola. Kdo by si ale myslel, že u Vincenze měli tito lidé nějaká privilegia, ošklivě by se pletl – kdo se chtěl léčit, musel se přizpůsobit. „Pro mě je každý nemocný stejný. Je to člověk a přichází proto, že chce být zdráv. Mohu-li, pomoc poskytnu, ať je to poddruh, či císařský rada,“ říkával Vincenz.

TIP: Mezi magií a vědou: Omyly antické medicíny dokázal vyvrátit až novověk

Dobrý pocit z poctivě odvedené práce však kazily stížnosti lékařů, kteří kvůli „vodnímu doktorovi“ přicházeli o pacienty. Psali udání starostům a úředníkům, stěžovali si na šarlatánství a podivné ranhojičství. Ale co naplat, za Vincenze mluvily skutky a zástupy uzdravených.

Priessnitzova kúra

Procedury podle Priessnitze začínaly hned ráno zpravidla zábalem do vlněné deky k pocení, které trvalo jednu až dvě hodiny a bylo tak silné, že se při něm promáčely deky a někdy i slamník. Poté následovala kratičká koupel ve vlažné nebo studené vodě, procházka k určenému prameni v lese, po snídani masáž v navlhčeném prostěradle, pololázeň či sedací lázeň, znovu procházka a poté oběd, po kterém se kúra opakovala.

Vincenz zakázal, aby spolu pacienti mluvili o svých nemocech, protože součástí jeho léčby bylo i to, že pacient si musel od nemoci odpočinout, přijít na jiné myšlenky a oprostit se od všech starostí. K neodmyslitelné součásti patřila i fyzická práce. Pacienti štípali a řezali dřevo, zametali, odklízeli sníh, shrabovali listí a podobně. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ze 144 sekvenovaných vzorků jich 45 – zhruba třetina – obsahovala žraločí DNA. Nejčastěji identifikovanými druhy byli žralok modrý, žralok hedvábný a žralok bělocípý. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Podle bulharských matematiků je chování Sluneční soustavy je velice stabilní. Jsou proto přesvědčeni, že náš planetární systém vydrží nejméně 100 tisíc let. (ilustrace: NASACC BY-SA 4.0)

Vesmír

(foto: Pexels, cottonbro, CC0)

Reklama

Oficiální výsledky sčítání z roku 1921 nebyly přijaty příznivě příslušníky národnostních menšin. Napočítáno jich totiž bylo méně než v roce 1910. (foto: PixabayCC0)

Historie

Sověti nasadili tanky T-54 (na snímku) a T-55 také během okupace Československa v srpnu 1968. (foto: Wikimedia Commons, František DostálCC BY-SA 4.0)

Válka

Při užívání antibiotik je úmrtnost nakažených břišním tyfem zhruba 1-4 procenta, u neléčených pacientů vzrůstá až na 20 procent. (ilustrace: Shutterstock)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907