Vojáci domu habsburského: Jak se za 300 let proměnila císařská armáda?

Vedení války bylo ještě před 350 lety záležitostí nájemných žoldnéřských vojsk. Důvod byl prostý. Jak říkával Napoleon, na válku jsou zapotřebí tři věci: „Peníze, peníze a zase peníze.“

Až do 18. století bylo vybírání daní (a vůbec celý chod státní administrativy) v porovnání s moderní dobou zoufale neefektivní, takže na vydržování stálého vojska nestačilo.

Od žoldáků k brancům

Panovníci se proto spokojovali s nepříliš početnými osobními gardami, ve městech a pevnostech sídlily jen malé posádky a v případě ohrožení byla ještě stále svolávána zemská hotovost. Pokud došlo ke konfliktu většího rozsahu, přišli ke slovu vojenští podnikatelé. Ti potřebné jednotky sestavili na základě panovníkovy objednávky z řad námezdných vojáků, ochotných prodat svoje služby bez ohledu na národnost, náboženskou víru či záměry jejich zaměstnavatele.

Vydržovat armádu bylo tak nákladné, že ji musela živit sama válka – tedy kořist, plenění a vybírání nucených dávek. Obrovský problém znamenalo i vyplacení vojska při jeho rozpuštění. Své o tom věděli také v Čechách, které postihl roku 1611 vpád pasovských žoldnéřů. Kdyby se k vyplacení neobětoval Petr Vok z Rožmberka, přítomnosti pasovských by se jižní Čechy jen tak nezbavily.

Významný krok k vytvoření stálých armád znamenala teprve vleklá třicetiletá válka. Pozadu tehdy nebyli ani Habsburkové. Císař Ferdinand III. nechal po jejím skončení ve službě 9 pěších pluků, 9 pluků kyrysníků (těžkých jezdců) a 1 pluk dragounů (v té době koňmo se přesouvajících pěšáků).

Rostoucí síla

Ferdinand III. tak položil základy stálé armády habsburského mocnářství. Jak se zdokonaloval chod státu, usilujícího v duchu osvícenského absolutismu o co nejdokonalejší kontrolu nad svými poddanými, rostly i jeho finanční možnosti a tím pádem také velikost vojska. Mezi léty 1777 a 1790 stouply státní příjmy na více než dvojnásobek, přičemž výdaje na armádu vyrostly více než trojnásobně. Na počátku sedmileté války činil tabulkový stav rakouské armády 177 500 mužů, z čehož mělo být 142 000 pěšáků, 32 000 jezdců, 3 000 dělostřelců a 500 příslušníků inženýrského sboru. V roce 1805, tedy uprostřed dlouhých válek s revoluční a napoleonskou Francií, měla habsburská armáda dokonce 425 000 mužů.

Početní stav byl doplňován verbováním, přičemž voják dostával kromě výstroje i pravidelnou mzdu. Původně byla služba doživotní, postupem času se však její délka omezovala na přesně stanovený počet let. V době osvícenství se ustálil systém verbování, podle něhož se například lehká jízda rekrutovala z Uher, zatímco těžká jízda z „německých zemí“, do nichž patřily i Čechy a Morava.

Vstříc chladné praktičnosti

Dnes si bílou barvu automaticky spojujeme s profesí lékaře. Vždycky tomu tak ale nebylo. Bílá totiž byla tradiční barvou uniforem většiny složek rakouské armády. Bílé kabáty se u nás staly přímo synonymem pro vojenskou službu, o čemž svědčí bezpočet lidových písní. Jako například tato: „A na Brně verbujů/ já sem se dal na vojnu/ má milá neplač pro mně/ dal sem se dobrovolně./  Pěkný bílý kabát mám/ palášek si připínám/ a boty s ostrohama/ sem voják mezi váma!“

TIP: Za císaře a vlast: Jak vypadaly odvody do armády v habsburské monarchii

Od kdy byli vlastně vojáci oblékáni do uniforem? V masovém měřítku od konce 17. století. Zpočátku fasovali jen určité součásti výstroje, později je už erár šatil od hlavy k patě. Ještě v polovině 19. století byl v oblasti uniforem dostatek prostoru pro barevnost a okrasu. Tato skutečnost se pochopitelně podepisovala i na jejich vysoké ceně, kterou kriticky glosovali například obrozenečtí písmáci. V době kolem přelomu 19. a 20. století se už ovšem okrasné prvky staly anachronismem. Místo boje v pevných formacích se prosadil individuální způsob pohybu na bojišti a s ním i praktičnost a nenápadnost.