Vybíječi velryb: Staří Římané lovili velryby ve velkém již před 2 500 lety

Za nejstarší evropské velrybáře dlouho platili středověcí obyvatelé dnešního Baskicka. Teď se ale ukazuje, že i v případě masového lovu velryb platí okřídlené „už staří Římané“

31.07.2020 - Jaroslav Petr



Baskové vyráželi na lov velryb do vod Biskajského zálivu možná už v 7. století. Svědčí o tom účet za dodávku 10 tisíc litrů velrybího tuku na svícení, který v roce 670 vystavili dominikánům z kláštera u normandského Jumiéges velrybáři z jihofrancouzského Bayonne. V 16. století rozšířili Baskové svá původní loviště z Biskajského zálivu až k břehům Norska a Severní Ameriky a do vod kolem Islandu či Špicberků. Od Basků se přiučily velrybářství i další národy, které ho proměnily v globální fenomén a přivedly řadu kytovců na pokraj vyhubení. 

Lidé lovili příležitostně velryby už mnohem dříve, ale masový komerční lov schopný decimovat velrybí populace byl považován za baskický „vynález“. Nejnovější nálezy z okolí Gibraltaru ale dokazují, že Římané předběhli Basky přinejmenším o tisíc let. A to jak v umění lovu velkých mořských savců, tak i v jejich bezohledném vybíjení. 

Římští rybáři

Rybolov sehrával v životě Římanů významnou roli. Stopy po „velkovýrobním“ zpracování ryb jsou na pobřeží Středozemního moře patrné i s odstupem více než dvou tisíciletí. Patří k nim například „bazénky“ vytesané do skal či vystavěné z kamene. Ty sloužily k nakládání drobných ryb s bylinami a solí a následnému kvašení takto vzniklé hmoty na omáčku zvanou garum. Tahle pochutina během výroby rozhodně nevoněla po fialkách, ale v antice se těšila popularitě srovnatelné s oblibou sójové omáčky v Japonsku. 

V blízkosti starořímských „rybáren“ se dodnes nacházejí kosti z úlovků. Byly mezi nimi i kapitální kusy. Římané lovili tuňáky a dobová svědectví hovoří také o příležitostných úlovcích „mořských příšer“ nebo „beraních ryb“. Mohly to být velryby? Zoologové o tom vždy silně pochybovali, protože ve Středozemním moři dnes žijí hlavně keporkaci a plejtváci myšoci, jejichž lov je krajně náročný. Velrybáři ho zvládli až v 16. století. Schopnosti a technické možnosti římských rybářů k lovu keporkaků a myšoků zcela jistě nestačily. Vědci připouštěli, že se tehdejší rybáři mohli zmocnit nanejvýš jednotlivých velryb, které náhodou uvízly na mělčinách. 

Ale bylo to opravdu tak? Tým vedený Anou Rodriguesovou z univerzity ve francouzském Montpellier se rozhodl ověřit úlovky starořímských rybářů pomocí nejmodernějších genetických a molekulárně biologických metod. Výsledky zveřejněné ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B mění náš náhled na starořímské rybářství i na osudy velryb ve Středomoří. 

Důkazy z rybích továren

Vědci podrobili analýzám kosti nalezené archeology na pěti bývalých starořímských „rybích továrnách“ v okolí Gibraltarské úžiny. Šlo o úlomky, z kterých ani ten nejzkušenější anatom nedokáže vyčíst, jakému živočišnému druhu patřily. Existovalo však důvodné podezření, že by mohly pocházet z těl kytovců. Genetici izolovali z úlomků dědičnou informaci a v ní se soustředili na úseky, které se u jednotlivých druhů živočichů jasně liší. Zároveň izolovali z kostí i bílkovinu kolagen a určili jeho aminokyselinové složení. Také to je druhově specifické, a může proto posloužit jako jednoznačný identifikační znak. 

Deset z jedenácti zkoumaných kostí pocházelo z kytovců. Tři vzorky patřily velrybě černé, tři plejtvákovi šedému, jeden plejtvákovi myšokovi, jeden vorvani a jeden delfínovi. Velryby černé a plejtváci šedí dnes ve Středozemním moři nežijí. V době provozu gibraltarských rybích „továren“, tedy mezi roky 400 př. n. l. a 500, tu ale určitě žili a lidé je lovili. 

TIP: Hledání osamělé velryby: Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Ana Rodriguesová a její spolupracovníci se domnívají, že tyto velryby připlouvaly do Středomoří rodit mláďata a stávaly se tu snadnou kořistí starořímských velrybářů. Lov zřejmě nabyl na takové intenzitě, že mu populace velryby černé i plejtváků šedých podlehly. Římané tedy předběhli Basky o tisíciletí nejen v masovém lovu velryb, ale i v tom, že dokázali stavy těchto kytovců zcela zdecimovat. 

Zajímavá byla i jedenáctá analyzovaná kost, která patřila… slonovi! „To jen dokazuje, jak užitečné je použití moderních metod. Kdo ví, kolik dalších kostí si anatomové takhle popletli,“ říká vedoucí týmu Ana Rodriguesová. 


Další články v sekci