Vysoká škola adaptace: Jak zvířata bojují s vedrem

Malí vládcové písku

• mravenci rodu Cataglyphis  | až 50 °C

Vůbec největší milovníky horka, jakož i mnoha jiných extrémů, představují mikrobi. Například hypertermofilové Pyrolobus fumarii přežívají při teplotě 113 °C, zatímco bakteriální rekordmanka Methanopyrus kandleri prosperuje ve vroucích vodách u hlubokomořských černých kuřáků. Mnohobuněční tvorové tak vysoké teploty vzhledem ke svým fyziologickým omezením snášet nedokážou, přesto někteří díky specifickým adaptacím vydrží nečekaně hodně.

Rychlíci mezi mravenci

K nejodolnějším patří mravenci z rodu Cataglyphis, jejichž domovem se stala africká Sahara. Mimo hnízdo tráví jen pár minut denně, překvapivě ho však opouštějí v největším parnu, kdy se ostatní tvorové před sluncem naopak ukrývají. Mravenci tím minimalizují nebezpečí, že narazí na predátory – zejména na pouštní plazy. Bez většího rizika mohou tedy na rozpáleném písku pátrat po potravě v podobě hmyzu či jiných členovců, kteří padli za oběť právě vedru.

Nedá se však říct, by jim nehrozil podobný osud. Přestože díky zvláštním bílkovinám snesou zahřátí těla přibližně na 50 °C, vyšší teplota by je usmrtila. Musejí se proto snažit, aby si jídlo obstarali co nejrychleji. Dopomáhá jim k tomu schopnost vyvinout neuvěřitelnou rychlost až 85 cm/s, díky níž druhu Cataglyphis bombycina náleží rekord mravenčího světa. Dobu strávenou na slunci pak malí tvorové zkracují i díky výjimečně vyvinuté orientaci: Vnímají pozici Slunce, takže si při pátrání po potravních zdrojích neustále udržují přehled o poloze hnízda, kam se následně vracejí nejkratší možnou cestou. (foto: Shutterstock)

Dlouhonozí vytrvalci

velbloud jednohrbý | až 50 °C

Životu ve vyprahlé poušti se dobře přizpůsobili také velbloudi. Snášet dlouhodobý pobyt v horkém podnebí jim pomáhají například dlouhé končetiny, které tělo udržují daleko od rozpáleného písku. Nepostrádají však ani speciální fyziologické adaptace: Během dne je teplota jejich tělesné schránky vyšší, produkují minimum potu i moči a bez vody vydrží až týden. Neublíží jim přitom ani šok po následném vypití velkého množství tekutin. (foto: Shutterstock)

Úkryt pod ostny

moloch ostnitý | až 39 °C

Vysoké teploty snáší dobře rovněž pozoruhodný obyvatel australských pouštních oblastí moloch ostnitý (Moloch horridus), který se specializuje na lov mravenců. Aby se sám nestal kořistí různých predátorů, především ptáků či plazů, využívá jako mimikry zbarvení svých ostnů po celém těle. Navíc nepřijímá tekutiny klasickým způsobem – místo toho nasává vodu z vlhkého písku kapilárami v kůži, načež se mu tekutina dostane zvláštními kanálky až do tlamy. (foto: Shutterstock)

Klokani afrických pouští

tarbík egyptský | až 54 °C

Mnozí živočichové se s tvrdým životem v poušti vypořádali jednoduše tak, že se přes den ukrývají v norách a ven vycházejí teprve v noci. Patří k nim také tarbík egyptský (Jaculus jaculus), který obývá sever Afriky i jih Asie a živí se semeny, hmyzem, rostlinami či houbami. Na podivuhodném miniaturním hlodavci zaujme především jeho pohyb: Skáče totiž na dlouhých zadních končetinách jako klokan a dlouhým ocasem udržuje rovnováhu. Za noc pak dokáže urazit až 10 km. (foto: Shutterstock)

Duny, písek a želví nory

želva Agassizova  | až 40 °C

Ačkoliv není představa pouštní želvy zcela typická, Gopherus agassizii reprezentuje  živoucí důkaz, že i takoví tvorové existují. Zmínění obratlovci obývají Mohavskou a Sonorskou poušť na jihozápadě Spojených států, ale také sever Mexika. Většinu dne tráví v norách a jiných úkrytech, aby se nepřehřívali a minimalizovali ztráty vody. Na jaře a na podzim bývají aktivní ráno, v létě naopak pozdě večer, a obzvlášť „ožívají“ po občasných deštích. (foto: Shutterstock)

Zahrady v hlubinách

Vysoké teploty netvoří jen doménu rozpálených pouští, ale dají se naměřit také v místech, kde by je čekal málokdo – například na dně oceánů. Skrze tzv. hydrotermální průduchy neboli kuřáky vyvěrá z nitra Země extrémně horká voda, jež obsahuje rozpuštěné chemické látky a zajišťuje v bezprostřední blízkosti hlubokomořských zřídel vhodné podmínky pro pestrou paletu termofilních organismů. 

V teplejší vodě se rodí bohaté ekosystémy, kde se vedle nejrůznějších mikroorganismů daří třeba tzv. mnohoštětinatcům: Alvinella pompejana (na snímku) či Paralvinella sulfincola dlouhodobě snášejí až 50 °C a krátkodobě i víc. Jelikož je rozsah zahřáté vody kolem zřídel velmi omezený a výkyvy prudké, zvládají mnohoštětinatci dokonce stav, kdy se každou polovinou těla nacházejí v odlišně teplém prostředí, a to i s rozdílem desítek stupňů. (foto: WoRMS, CC BY-NC-SA 4.0)