Výstřely mezi horskými velikány: Bitva v Alpách v posledních měsících války (1)

Když Francie v létě 1940 padala na kolena, přiživila se na zkáze této dosavadní velmoci také fašistická Itálie, která na rozkaz Benita Mussoliniho 10. června vyhlásila zemi galského kohouta, stejně jako Velké Británii, válku. Vzápětí zahájila italská vojska invazi přes Alpy do jižní Francie. Výsledkem relativně krátkého tažení, které skončilo podepsáním příměří účinného k 25. červnu, se stala italská okupace nepříliš velkého území, neboť francouzská Alpská armáda pod vedením generála René Olryho si i přes výraznou početní nevýhodu vedla v obranných bojích velmi dobře. Kvůli tomu Italové v době podpisu příměří kontrolovali jen asi 830 km² většinou neobydleného francouzského území.

Touha po pomstě 

Toto „bodnutí do zad“ nicméně nemělo zůstat bez odpovědi. Už v roce 1943 začal Charles de Gaulle coby velitel sil Svobodných Francouzů (France Libre) plánovat odplatu, a to dokonce do té míry, že zamýšlel obsadit některá ryze italská území, v nichž historicky panoval určitý francouzský vliv. Tento záměr ovšem zhatily hned v září 1943 podmínky příměří z Cassibile podepsaného mezi Italským královstvím a Spojenci. Dohoda totiž stanovovala, že italské území mohou obsazovat pouze vojáci američtí, britští a italští (přesněji řečeno ti sloužící Italskému království, zatímco Alpy hájili muži Mussoliniho Italské sociální republiky). Pro de Gaulla šlo o zklamání, nicméně stále hodlal dobýt zpět alespoň území, o které Francie přišla během bojů v létě 1940.

Spojenecká vojska začala jižní Francii osvobozovat po úspěšném vylodění v rámci operace Dragoon, která začala 15. srpna 1944. V následujících měsících se ozbrojené střety rozšířily i do blízkých Alp. Francouzští vojáci na rodící se alpské frontě oficiálně podléhali veliteli 6. skupiny armád generálporučíkovi Jacobu Deversovi a v prvních fázích operace měli čistě defenzivní úkol v podobě ochrany zásobovacích linií spojeneckých sil postupujících na sever k Rýnu. Reálně však dostávali rozkazy od velení francouzské armády, potažmo od de Gaulla. 

Ten pochopitelně nehodlal držet své muže v týlu a snažil se prosadit jejich nasazení proti německo-italským pozicím v západních Alpách. Devers tak nakonec schválil útok francouzských vojáků s tím, že mohou postoupit na italské území maximálně do hloubky 20 km. Zatímco de Gaulle lačnil po odplatě a návratu okupovaných území pod svou správu, americký generálporučík tímto krokem hodlal podpořit spojeneckou ofenzivu v Itálii.

Boj o přístup k Aostě

Opevněné pozice v pásmu horských velikánů na italsko-francouzském pomezí držely útvary německého LXXV. armádního sboru pod velením generála horských vojsk Hanse Schlemmera. Jeho hlavní síly tvořily čtyři divize, z toho dvě německé (34. pěší a 5. horská) a dvě italské (2. pěší „Littorio“ a 4. divize alpinů „Monte Rosa“) – posledně dvě zmíněné však trpěly poměrně nízkou morálkou a řada jejich příslušníků měla sklony k dezerci, takže v jejich řadách museli působit němečtí důstojníci a poddůstojníci.

Francouzi nasadili takzvaný Alpský armádní detašmán pod velením generálporučíka Paula-Andrého Doyena. Ten mohl nasadit 27. alpskou pěší divizi a především 1. divizi Svobodné Francie. První útočnou operaci podnikli francouzští vojáci 21. prosince 1944 proti Malému Svatobernardskému průsmyku, který ze západní strany střežila stará pevnost Fort de la Redoute Ruinée a který na druhé straně hor ústil do italského regionu Údolí Aosty. Akce ale nepřinesla žádný úspěch a následovala dlouhá operační pauza, takže další úder v tomto směru přišel až 23. března 1945. 

O čtyři dny později začalo francouzské dělostřelectvo ostřelovat samotnou pevnost Redoute Ruinée, zatímco do útoku vyrazil 13. prapor alpských střelců. Silný odpor obránců a také špatné počasí korunované hustou mlhou, která znemožňovala přesné zaměřování dělostřelby, ale vedly k zastavení útoku. K jeho obnovení došlo až v samém závěru března, jenže pevnost se opět udržela. I když se Francouzům podařilo dobýt a obsadit významný vrchol Le Roc Noir vzdálený vzdušnou čarou jen zhruba 1,5 km od Redoute Ruinée, celkově představovala ofenziva naprosté selhání.

Nepřítel odchází

Boje ale u Malého Svatobernardského průsmyku pokračovaly i v dalších dnech. Desátého dubna Francouzi obsadili další významný vrchol Roc de Belleface, jenže hned následujícího dne je vytlačili italští Alpini podporovaní horskými myslivci ze 100. pluku. Válka se ale pomalu chýlila ke konci a mezi 23. a 25. dubnem se z prostoru v okolí Aosty – tedy z italské strany Alp za Malým Svatobernardským průsmykem, stáhly všechny německé jednotky a týkalo se to i útvarů, které pomáhaly Italům bránit Redoute Ruinée. 

V té době se Francouzi chystali na definitivní překročení průsmyku a měli k tomu ty nejlepší předpoklady, protože starou pevnost nyní bránilo pouhých 46 mužů, byť šlo o elitní příslušníky italských úderných oddílů. Alpští střelci na ně zaútočili dvakrát, vždy v noci mezi 27. a 29. dubnem, ale pevnost odolala. Obsadili ji až poté, co se Italové z rozkazu nadřízeného velitelství sami stáhli. Toho dne vojáci země galského kohouta definitivně získali i Roc de Belleface a dostali tak pod kontrolu poslední dva kusy francouzské půdy okupované Itálií.

Selhání u Mont Cenis

Boje u Malého Svatobernardského průsmyku nicméně nepředstavovaly jediné střety takzvané druhé bitvy o Alpy. Dne 5. dubna začal útok na horské sedlo v masivu Mont Cenis, který provedlo zhruba 3 000 mužů 7. půlbrigády alpských střelců pod velením plukovníka Alaina Le Raye, který se mohl spolehnout také na dvě baterie těžkého dělostřelectva. Proti nim stálo přibližně 1 500 vojáků, z nichž část tvořil jeden prapor 5. divize horských myslivců a zbytek italský prapor výsadkového pluku „Folgore“. Také obránci se mohli spolehnout na několik dělostřeleckých baterií.

Operace s krycím jménem Izard začala útokem na německou pozorovatelnu zřízenou na hoře Pointe de Bellecombe (2 755 m n. m.). Francouzští horalé museli v noci a za obtížných povětrnostních podmínek zvládnout 600 m dlouhý horolezecký výstup, načež se jim německou pozici skutečně podařilo zničit, jenže už následujícího dne je protivník opět vytlačil.

TIP: Nejšťastnější den pro Evropu: Události, které předcházely podpisu kapitulace

Hlavní cíl nicméně představovala stará pevnost na vrcholu nedaleké hory Mont Froid, odkud Němci řídili boje v širém okolí. Po několika dnech ji sice Francouzi dokázali dobýt, jenže pak se celá ofenziva zadrhla, když bylo těžké dělostřelectvo staženo a nasazeno v bojích v masivu Authion. Dvanáctého dubna gebirgsjägeři provedli ukázkový protiútok a pevnost na Mont Froid získali zpět.

Celá operace Izard tak skončila naprostým fiaskem a průsmyk v masivu Mont Cenis francouzské jednotky obsadily až 27. dubna poté, co se Němci stáhli.