Z hlídače opice kardinálem: Jak prosťáček Innocenzo udělal kariéru díky papežově přízni

26.04.2020 - František Stellner

K jedněm z nechvalně proslavených papežů patří Julius III., jenž jako řada jiných pontifiků 15. a 16. století zajišťoval výnosné funkce svým příbuzným. Cestou adopce se mezi ně zařadil rovněž Innocenzo, krásný ošetřovatel opice, kterému se díky přízni Julia III. podařilo dosáhnout úřadu kardinála

<p>Julius III. pomohl Innocenzovi k církevní kariéře</p>

Julius III. pomohl Innocenzovi k církevní kariéře


Reklama

Zaopatření vlastního příbuzenstva, tedy povyšování, odměňování a vyznamenávání členů rodiny, nebylo v dějinách římského papežství nic mimořádného, chovali se tak prakticky všichni papežové. Zatímco z dnešního pohledu se tento takzvaný nepotismus kritizuje a je považován za neslučitelný s jakoukoliv veřejnou službou, v dřívější době se od papeže i vysokých církevních hodnostářů takové chování očekávalo.

V období renesance se papežové natolik vzdálili biblickým přikázáním, že spíše připomínali světská knížata než náměstky Boží na zemi. Například Inocenc VIII. (1432–1492) využil své neobvyklé krásy a nechal se podporovat vysoce postavenými milenci, později se jako první papež veřejně hlásil ke svým nelegitimním dětem a založil „zlatý věk bastardů“ v papežské historii.

Jak uvedl jeden z německých odborníků na církevní dějiny, „v té době nebylo jasného rozdílu mezi normálním a homosexuálním. Nebylo neobvyklé pro muže, kteří byli v zásadě heterosexuální, využívat homosexuální vztahy, aby získali povýšení ve své kariéře. Ani nebylo nic divného pro homosexuály, že měli několik dětí“.  

Hlídač opic Innocenzo

Jedním z nejznámějších představitelů nepotismu byl papež Julius III., vlastním jménem Giovanni Maria Ciocchi del Monte. Narodil se v roce 1487 v rodině známého římského právníka. Již v pětadvaceti letech se stal arcibiskupem a o čtvrt století později i kardinálem. Působil jako legát v Parmě, kde na něj podle pověsti na ulici prudce zaútočila opice, kterou si držel jako zábavné zvíře. Kolemjdoucí hezký chlapec zakročil a zvíře ovládl. Z prostého mladíka legát učinil ošetřovatele opice, ponechal si ho ve své blízkosti a značně si ho oblíbil. Po odchodu z Parmy ho s sebou vzal na tridentský koncil a přiměl svého bratra, aby chlapce adoptoval, takže se stal jako Innocenzo Ciocchi del Monte členem kardinálovy rodiny.

Historici se v názoru na vztah mezi vysokým církevním hodnostářem a prostým krasavcem různí. Jedni píší, že Innocenzo byl svatouškovský patolízal nebo podlézavý lokaj, jiní o tom, že se jednalo o prelátova nemanželského syna. Další jim přisuzují homosexuální vztah a odkazují například na jejich přezdívku mezi římským lidem, který chlapce nazýval Ganymédem a jeho ochránce Jupiterem. Připomeňme, že Ganymédes byl mytologický trojský král, jehož kvůli jeho kráse unesl Jupiter a miloval se s ním.

Milovník světských požitků

V roce 1550 se z dvaašedesátiletého kardinála del Monteho stal papež Julius III., jenž nebyl nikdy asketou a za své vlády se snažil co nejvíce si zpříjemnit život. Byl velmi nakloněn světským požitkům, miloval pohodlí a sladkosti. Ve Svatém městě byli zvyklí na protežování příbuzných a oblíbenců, ale chování Julia III. přesahovalo běžné meze.

Jeho oblíbenec Innocenzo, bývalý hlídač opice, nyní vážený člen rodiny, z níž vzešel nový náměstek Boží, byl zahrnován mimořádnou přízní. Zdálo se, že přímo spadl do rohu hojnosti. Obdržel značnou hotovost a byl jmenován do výnosných církevních úřadů. Záplavu prebend korunovalo v květnu 1550 udělení kardinálského klobouku, pochopitelně se jednalo o první jmenování, které jeho „strýček“ jako papež učinil. Tím se osmnáctiletý mladík definitivně stal prvním favoritem nového pontifika. Jako zářící hvězda s raketovým vzestupem byl ale u papežského dvora mimořádně neoblíben. Kromě své krásy neměl nic – nestudoval, nepyšnil se pronikavým intelektem, nikdy v ničem nevynikl, navíc byl jen adoptovaný a všichni věděli, odkud vzešel.

Kritikům navzdory

Papežský favorit nepožíval mezi kardinály uznání ani respektu a mnoho z těchto nejvyšších církevních knížat bylo znepokojeno. Například rigidní moralista a šéf inkvizice, kardinál Giovanni Pietro Carafa (pozdější papež Pavel IV.) novému kolegovi vyčítal nedůstojnost, pohoršlivý životní styl, ale především jeho prostý původ. Kardinálové se papeže údajně ptali, co na onom hochovi vidí, že ho zahrnuje tak vysokými poctami. Julius odpověděl: „A co jste viděli vy na mně, že jste mne udělali papežem? Štěstěna přeje tomu, kdo se jí zalíbí, a tento hoch má možná stejnou cenu jako já.“

Přes neutuchající kritiku jmenoval Julius III. Innocenza, řečeno moderním termínem, ministrem zahraničí, a to i navzdory tomu, že se mladíkovi k faktickému vedení tohoto úřadu nedostávalo duchovních schopností ani odpovídající píle. Přesto mu všichni kuriální diplomaté museli formálně skládat účty a psát zprávy. Innocenzo se nicméně nestal úctyhodným prelátem, pečujícím o rozkvět církve, naopak posloužil jako vzor nemorálního, špatného kardinála rozhazujícího peníze plnými hrstmi. Jak napsal velký ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj: „Je úžasné, že se člověk dokáže oddat klamu, že krásné je také dobré.“ 

Po patronově smrti 

Julius III. zemřel v březnu 1555 a jeho první nepot a hlavní chráněnec se z muže číslo dvě v kurii rázem stal nejméně vlivným kardinálem. Při dalších volbách papežů hrál bezvýznamnou roli, ale o to více se věnoval zábavě. Třiadvacetiletý mladík se choval jako utržený z řetězu, mimo jiné byl oblíbeným a pravidelným hostem mnoha kurtizán. Nevyhýbal se ani divokým oslavám, vydobyl si pověst prostopášníka, sukničkáře, playboye a rváče.

Nový papež Pavel IV. byl pravým opakem Julia III. Asketický prelát proslul jako nemilosrdný nejvyšší inkvizitor i autor prvního centrálně platného seznamu zakázaných knih Index Librorum Prohibitorum. Za své vlády zavedl povinnost Židů žít v ghettech a v Anconě nechal upálit 24 potomků pokřtěných Židů, kteří uprchli z Portugalska. 

Neměl chuť dále snášet nepřístojnosti kardinála Innocenza del Monte. Pohár trpělivosti přetekl jednoho květnového dne roku 1560. Papež nechal kardinála Innocenza zadržet a uvrhnout do hladomorny Andělského hradu. Pověstný hýřil jistě musel být naprosto v šoku. Teprve po roce a půl se mu podařilo dosáhnout propuštění, a to za cenu značné finanční pokuty, odchodu z Říma do Tivoli a slibu, že se za pomoci dvou jezuitů vydá na cestu pokání a nápravy. 

Padla kosa na kámen

Ani jako třicátník se kardinál del Monte nevzdal pohoršlivého života a nestal se pastýřem velkého stáda oveček v mnoha prebendách. Přes slib, že se bude Svatému městu vyhýbat, je neustále navštěvoval, protože Řím, „tak smutný a krásný“, vášnivě miloval. V květnu 1569 vypukl další skandál, když byly v jeho kočáře objeveny dvě nevěstky. Navíc se zjistilo, že do jeho domu docházely během celé postní doby a pašijového týdne.

TIP: Když papež porodí syna: Obelstila tajemná Jana katolickou církev?

Komise kardinálů svolaná za účelem jeho odsouzení došla k závěru, že je nutno se vyhnout dalšímu veřejnému pohoršení. Proto rozhodla Innocenza po relativně krátké vazbě v Andělském hradě umístit do uzavřeného výchovného ústavu, byly mu zabaveny veškeré statky a příjmy a byl zbaven svobody pohybu, rozhodování i práva volby papeže. Kruh se uzavřel. Prosťáček, hlídač opice, krasavec ve službách staršího preláta a prototyp toho nejhoršího, co mohl nepotismus zplodit, zemřel 3. listopadu 1577. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Experimenty ve Francii a ve Španělsku ukázaly, že po kávě se hůře odolává svodům nákupů. (foto: PixabayCC0)

Věda

Vizualizace polární záře tančící v atmosféře rudé planety. (foto: Shutterstock)

Vesmír

Noráky se nazývali čeští muži, kteří museli za druhé světové války odejít do totálního nasazení do Norska. Bylo jich 1300. Většinu z nich Němci poslali až za polární kruh, kde stavěli opevnění, silnice a železnice. (foto: soukromý archiv příbuzných Jana Novotného)

Zajímavosti

Růžoví elegáni se často hašteří. Vzrušením se jim načepýří peří a obzvlášť v zapadajícím slunci, kdy jeho barvy zázračně ožívají, bývají nádherní. (foto: David Říha)

Příroda

Aby se dostala na palubu, musela Jeanne Barretová oblékat mužský oděv. Námořníci však nic nepoznali. Její skutečná identita vyšla najevo při vylodění na Tahiti v dubnu 1768. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Objevená hlava mramorového Hérákla z Antikythéry. (foto: Nikos GiannoulakisCC BY 4.0)

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907