Z oken na hroty sudlic: První pražská defenestrace odstartovala chaos husitských válek

Jana Husa upálili za jeho názory v Kostnici roku 1415. Usiloval o obrodu církve, vymýcení zjevných zlořádů a mravní zkaženosti kněžích. Chtěl jen, aby mohli lidé církvi znovu věřit. Na počátku 15. století už bylo většinou i obyčejným lidem jasné, že duchovní kážou vodu a pijí víno. 

Jan Hus nikdy neprosazoval násilí a poněkud naivně předpokládal, že přesvědčí církevní představitele o své pravdě a nutnosti nápravy pomocí učených argumentů na základě Bible. To by ovšem katolická církev musela popřít samotnou svoji podstatu a roli ve společnosti. Namísto kardinálů naslouchali Husovi nejen obyčejní lidé, ale i šlechtici a dokonce samotný král Václav IV. Své četné příznivce si našel i mezi nižším kněžstvem a vzdělanci na pražské univerzitě. Z jejich řad se po Husově smrti stali noví ideoví vůdci husitského hnutí. 

Konšelé vyhození z okna 

Husitství tedy u nás určitě vzniklo mnohem dřív, než v onu osudnou neděli 30. července 1419, kdy z okna novoměstské radnice letěli konšelé i s purkmistrem na ostré hroty zbraní, které třímal v rukou srocený dav. První pražská defenestrace znamenala pouze onu příslovečnou poslední kapku. Pohár trpělivosti reformátorů přetekl. A ke slovu se dostali radikálně smýšlející aktivisté, z nichž vynikl především kněz a kazatel Jan Želivský.

Ten pochopil, že disputacemi a argumenty žádné změny nedosáhne. Na rozdíl od Husa se neštítil použít násilí a zbraně. Disponoval jistě výrazným charismatem a dokázal ohnivě kázat o nutné nápravě poměrů, takže lidé ho s nadšením a zbraněmi v rukou ochotně následovali. Stal se především vůdcem pražské „chudiny“, tedy přesněji méně majetných vrstev, které neměly ve víru válek moc co ztratit. Právě Jan Želivský vedl 30. července dav na novoměstskou radnici. Přesto později někteří komentátoři a kronikáři připsali odpovědnost a zásluhy za tento čin Janu Žižkovi. 

V roce 1419 už na straně husitů nestál král Václav IV. Panovník podlehl nátlaku papeže i svého bratra římského krále Zikmunda Lucemburského, kteří žádali, aby s bujícím kacířstvím rázně zatočil. Jenže za prvé už bylo pozdě a za druhé Václav IV. zkrátka nedokázal dělat rázná rozhodnutí. Přál si především udržet pořádek, proto nechal zasáhnout své ozbrojence, dosadil na radnici katolíky a nechal zatknout několik husitů. Sám však raději odjel z Prahy, aby se na to nemusel dívat. Asi nečekal, že se husitští Pražané tak rázně postaví za své druhy. Že budou žádat jejich propuštění a když jim radní nevyhoví, tak je prostě vyhodí z okna. 

Někdy se zjednodušeně tvrdí, že krále sklátila mrtvice hned, jak se o pražské defenestraci dozvěděl. To ale není pravda. Dokonce slíbil, že bude na novoměstské radnici jednat s novými konšely, které tam husité dosadili na místa těch vyhozených. Jenže osmapadesátiletý Václav rád a často holdoval alkoholu, což k jeho zdraví nepřispělo. K tomu zřejmě zapůsobil stres a horečné nepříjemné jednání v dnech následujících po defenestraci. Mrtvice krále dostihla zhruba o dva týdny později, přesně 16. srpna 1419.

Kázání radikála

A jak vypadal samotný průběh první pražské defenestrace? Vše začalo kázáním Jana Želivského v honosném rozestavěném chrámu Panny Marie Sněžné, tehdy zvaného Na Pískách. Čekaly tam davy posluchačů, mezi nimi i skupina ozbrojených spiklenců, kteří měli své vlastní úkoly. Není jisté, o čem přesně Želivský onoho červencového dne mluvil, ale jeho kázání bylo velmi emotivní a podmanivé. Vyzýval k radikální akci? Podobné promluvy jistě přednesl již dříve, ale tentokrát nešlo o pouhou ohnivou řeč kněze ke svým ovečkám, ale o proslov vojevůdce před bitvou. Měl dodat „vojákům“ sílu a odhodlání bojovat za pravdu boží. Neznáme přesná slova, která vyslal k uším pražských husitů z Nového Města. Dochovala se nám sice Želivským napsaná příprava na kázání, ale vše nasvědčuje tomu, že vyřčená slova byla nakonec ještě mnohem výbušnější. 

Dav husitů poté obklopil Želivského, jenž umístil na dlouhou tyč tělo Páně, tedy chléb. Vztyčil ji nad hlavy přítomných a v čele procesí vykročil do ulic Nového Města, směrem ke kostelu sv. Štěpána v ulici Na Rybníčku v horní části Nového Města. V tomto kostele, kde Želivský v Praze začínal, se ještě nedávno sloužily husitské mše, ale po únorovém nařízení Václava IV. se kostel vrátil do rukou katolíků. Byla neděle a také u sv. Štěpána právě probíhala bohoslužba. Dveře ovšem zůstaly zamčené, neboť kněží měli husitů z strach. Oprávněně. Početný rozvášněný zástup stejně do kostela pronikl a přítomné vyhnal. Poničil chrámovou výzdobu stejně jako obrazy svatých. 

V dobytém kostele začal Želivský sloužit bohoslužbu za první vítězství. Podával přítomným jak tělo, tak i krev Páně. Přijímání podobojí právě v tento moment mělo svůj hluboký význam. Nejen, že očišťovalo od případného hříchu, kterého by se mohli spiklenci dopustit, ale také dodávalo odvahu pro nadcházející chvíle. Přibližně kolem půl desáté dopoledne husité opustili sv. Štěpána a vydali se Ječnou, nebo Žitnou ulicí na Karlovo náměstí, tehdy nesoucí jméno Dobytčí trh. Domníval-li se snad někdo, že husitské procesí mine Novoměstskou radnici bez povšimnutí, krutě se mýlil.

Dav se blíží 

Staré letopisy české nám popisují další průběh akce: „Když se pak z toho procesí od sv. Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou.“ U radnice Nového Města, která byla nedávno přestavěna, však nezastavili čistě náhodou. Stala se totiž terčem předem připravené akce, která měla za cíl zvrátit poměr sil na Novém Městě pražském ve prospěch husitů.

Na radnici se sice nacházel sám purkmistr Jan Podvinský, ale spolu s ním tam zůstali už jen tři další konšelé – koželuh Tomášek, valchář Řehák a Kliment Šťastník. Ostatní, zřejmě varovaní svými husitskými sousedy, se i přes výzvu purkmistra na radnici toho dne nedostavili. Vlastně i purkmistr tušil, že se něco zásadního semele. V budově prodlévali také další lidé, kteří patřili mezi obecní starší či na radnici zastávali různé funkce. Ti všichni z oken sledovali blížící se procesí husitů. 

Netrvalo dlouho a mezi zástupci městské samosprávy a husity vypukla slovní přestřelka. Želivský trval na propuštění svých souvěrců, zatímco katoličtí radní to logicky odmítali. Obléhatele zamítnutí jejich požadavků rozzlobilo, proto přešli od obléhání k dobývání. Tehdy se poprvé dostal ke slovu jeden z členů průvodu, který dosud zůstával ve skrytu. Staré letopisy k tomu píší: „Při tom shazování konšelů a neslýchaném vraždění chudinou toho města byl také Jan Žižka, jeden z nejvýznamnějších členů družiny krále Václava.“ Přestože Žižka útok nevedl, byl u něj přítomen a jeho účast dosvědčuje, že útok na Novoměstskou radnici předem počítal i s násilnou ozbrojenou akcí. Pokud konšelé a ostatní katolíci doufali, že se v neděli, ve sváteční den všech křesťanů, husité neodváží krveprolití, mýlili se. 

Podle pravidel 

Zkušený jednooký válečník se přirozeně ujal velení útoku na radnici Nového Města. O tom, že Žižka útok vedl, hovoří nejen husitský kronikář Vavřinec z Březové, ale také Bartošek z Drahenic a další dva autoři Starých letopisů. Přesto možná své komentáře psali až pod vlivem následujících událostí, kdy Žižkovo renomé prudce vzrostlo. 

Útočníci neměli s protivníky slitování. Rozlícení husité nedávno postavenou radnicí prošli jako lavina. Kdo jim padl do rukou, nevyvázl živý. K tomu píší Staré letopisy české toto: „Ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy, sudlice, meče a kordy. A který při tom nevypustil duši, toho hned na místě dorazili.“ 

Krvavému masakru padlo za oběť patrně třináct pražských měšťanů, údaje o počtu ubitých se však rozcházejí. Povraždění novoměstských konšelů pod taktovkou Jana Žižky a Jana Želivského oběma definitivně u katolického tábora vysloužilo pověst fanatiků, kteří se nezastaví před ničím. Jenže Žižka s Želivským nevedli lůzu zaslepenou touhou po bohatství majetných Pražanů. To by po takové akci hned mrtvoly obrali o vše cenné. Husité místo toho na každého zabitého obřadně položili jejich honosné čepice a stříbrné opasky. Jde o další doklad toho, že převrat byl veden dle pravidel a že bylo pamatováno i na veřejné mínění a symboly. Okrádání zabitých by mohlo celý podnik poskvrnit.

Sám Želivský věc patrně chápal tak, že šlo o spravedlivý boj a odplatu za křivdy způsobené na pravých křesťanech, vyznávajících pravdu boží. Samotnou mstu, vykonanou na hříšných konšelech, kteří opovrhovali božím zákonem i „obecným dobrým“, chápal Želivský jako zasloužený trest.

Zásah úřadů 

Je jistě zajímavé, že královský podkomoří Jan Bechyně, doprovázený prý třemi stovkami jezdců, dorazil na místo až po skončení celé akce. Je jisté, že o Želivského úmyslu přitom věděly úřady předem. Kdyby Bechyně skutečně chtěl masakru předejít, mohl krásně přijet na místo včas. Tři sta jezdců by mu na rozehnání davu určitě stačilo. Jenomže Bechyně byl husita, navíc staroměstský měšťan, a tak jistě vlastně ani moc netoužil proti husitským souvěrcům zasahovat. Mohl se vymluvit na to, že ze Starého Města je to daleko, a tak i když se snažil, už to nestihl. Na místě už mu pak nezbylo než prohlásit, že se stejně nedá nic dělat a dát svým jezdcům pokyn k návratu. 

Hlavní aktéry červencového útoku na radnici však podkomoří jistě znal, což mohlo posílit jeho rozhodnutí, aby se do událostí nijak výrazně nezapojoval. Bechyně nezasáhl ani proti následným nepokojům a rabování – nemusel. Ve skutečnosti se během první pražské defenestrace nic takového ani nedělo. Snad si to vynutili Želivský s Žižkou, kteří nechtěli nic takového připustit a od začátku věděli, jak tomu zabránit. Žižka při tom mohl počítat i s pomocí dalších bojovníků z královy ochranky, některých královských dvořanů i vyšehradských manů. 

Husité vládnou 

Celý převrat bylo ještě třeba dotáhnout. Husité usilovali o trvalejší změnu poměrů. Hrozilo, že by se zabití čtyř konšelů a několika městských úředníků považovalo za vzpouru proti zákonu i panovníkovi. Dalo se to vykládat i jako vražda, uzurpace moci, veřejné násilí či porušení přísahy, což všechno byly hrdelní zločiny. To nechtěli dopustit. Z toho důvodu plán počítal s tím, že celá akce musí být od počátku prezentována jako vůle většiny měšťanů Nového Města pražského. Proto byli ihned po krvavé defenestraci pod pohrůžkou vyhnání z města, či dokonce zabití svoláni všichni majitelé i nájemníci novoměstských domů, a to logicky na nově dobyté území, tedy na Novoměstskou radnici. Krvavé stopy po radních vytlačených z oken byly výmluvným argumentem pro ty, kteří by náhodou chtěli husitské straně odporovat. 

Široké plénum obyvatel tak bez známek odporu zvolilo čtyři hejtmany, kterým byla předána městská pečeť i pravomoc ke správě Nového Města až do doby, než budou jmenováni noví konšelé. Tím husité zajistili násilnému převratu částečnou legitimitu a udrželi veřejný pořádek. Přesto musela být radnice obsazena ozbrojenci, kteří ji neustále hlídali ve dne i v noci. Bezpečnostní opatření se však ukázalo jako zbytečné. Většina pražských katolíků se uklidila do bezpečí a spěšně proudila ven z městských bran.

---

Čtěte také:

Okenní politika: Je defenestrace unikátní česká tradice?

Zdá se, že „Fenstrpolitik“, jak vyhazování politiků z oken nazval Jára Cimrman, je naprosté unikum českých dějin. Nikde jinde v Evropě se totiž tak často neobjevuje. O co...