Za kulometem proti přívalu: Portrét amerického mariňáka Johna Basilona (2)

Na počátku srpna 1942 se příslušníkům americké námořní pěchoty podařilo dobýt důležité letiště na ostrově Guadalcanal. Japonské velení se ale nehodlalo se ztrátou významného bodu smířit. Velitel 17. armády generálporučík Harukiči Hajakutake dostal rozkaz Guadalcanal znovu obsadit. 

Úvodní část: Portrét amerického mariňáka Johna Basilona (1)

Námořnictvo na ostrově postupně vylodilo několik tisíc mužů, jenže císařští důstojníci protivníka podcenili – útočili bez průzkumu a relativně malými silami. Výsledkem byly těžké ztráty a rostoucí sebevědomí mužů generálmajora Alexandra Vandegrifta. Koncem září situace na pozemní frontě zůstávala takřka beze změn a 1. divize stále držela perimetr kolem letiště. Okolní moře ale ovládaly japonské křižníky – zatímco mariňáci se dočkali posil zřídka, nepřítel mohl dopravovat jeden prapor za druhým.

Proti lidské vlně

Hajakutake se rozhodl s Američany jednou provždy skoncovat. Osobně převzal velení invazních vojsk a nechal na Guadalcanalu vysadit 15 000 vojáků elitní 2. pěší divize, několik tanků a desítky minometů i děl. Vojáci se rozdělili na tři části a chystali se na zteč postavení námořní pěchoty.

Vše začalo 24. října 1942 kolem půlnoci, kdy na pozice Basiloneho mariňáků i celého 7. pluku začaly dopadat minometné a dělostřelecké granáty. Dvě kulometná družstva pod Basiloneho velením Japonci doslova zasypali palbou, přesto Američané zatím neutrpěli ztráty. Pak se z džungle vynořily živé vlny císařských vojáků a řítily se na námořní pěšáky za řevu, při němž tuhla krev v žilách. Basilone dal rozkaz zahájit palbu a browningy kosily jednoho protivníka za druhým. Američané zírali na další a další Japonce, kteří nejevili sebemenší pud sebezáchovy.

Američtí obránci Guadalcanalu se koncem října 1942 ocitli pod útokem přesily japonských vojáků. Aby zvrátil situaci na stranu obránců, popadl Manila John třetí kulomet, vztyčil se a vestoje pálil dávku za dávkou. Bitva pokračovala ve smrtícím tempu a Hajakutakeho muži byli mnohokrát odraženi, ovšem vždy se přeskupili a vyrazili do nové ofenzivy. Úder na perimetr kolem letiště se proměnil v krveprolití. V jednu chvíli se před kulometčíky nacházelo tolik mrtvých těl, že zakrývala palebné pole. Basilone s pistolí v ruce vyběhl do tmy a několik kup rozhrnul, aby měli jeho spolubojovníci volný výhled. Jako zázrakem se do zákopu vrátil bez škrábnutí a jeho jediným zraněním tak zůstávala popálenina paže. V bitevní vřavě totiž ztratil azbestovou rukavici a nezbývalo mu než uchopit rozpálený plášť hlavně kulometu holou rukou.

Tři dny jatek 

I obránci ale utrpěli ztráty a zdálo se, že tlaku podlehnou. Basilone se snažil za každou cenu udržet automaty v chodu. Přebíhal od postavení k postavení, pomáhal s nabíjením, odstraňoval závady a dodával mužům odvahu. Při opravě jednoho zaseklého browningu střílel druhou rukou z pistole po Japoncích, kteří už dosáhli předprsně jeho zákopu. Podle výpovědí svědků jich několik pobil i mačetou.

Nakonec kulometčíci spotřebovali veškeré střelivo a Basilone se vypravil do zázemí pro nábojové pásy. Narazil přitom na několik skupinek Japonců, jimž se podařilo probít skrz obranné linie. Před některými se ukryl, na jiné párkrát vystřelil a unikl pod rouškou tmy. Pomohl mu přitom i jeden z nejlepších přátel u jednotky seržant Manuel Rodriguez, který ale za svou obětavost zaplatil životem. 

Zázrakem nezraněný Manila John se dostal až ke skladišti munice na Hendersonově letišti, kde pobral tolik nábojů, kolik byl schopen unést. Po návratu na pozici s hrůzou zjistil, že z jeho vojáků zůstali naživu pouze tři. Přesto odmítli ustoupit, nabili poslední kulomet a obnovili palbu. 

Když bitva po třech dnech utichla a zbytek mariňáků dorazil do tábora, ostatní Američané na ně zírali s vytřeštěnýma očima. Byli od hlavy k patě pokrytí bahnem, ze špinavých obličejů svítily jen krví podlité oči, z uniforem zbyly cáry. Celkem vojáci Basiloneho kulometných družstev pobili něco mezi 700 a 1 500 Japonci. Za odražení útoku vděčili námořní pěšáci především vhodnému rozmístění browningů. Basilonemu, který 72 hodin nespal, nejedl a skoro nepil, velitelé přiznali zabití 38 protivníků. Značnou část sprovodil ze světa svým coltem M1911 A1.

Ve světle reflektorů 

Dosud neznámý mariňák se ze dne na den stal oslavovaným hrdinou. Za obranu letiště obdržel jako první řadový příslušník Sboru námořní pěchoty prestižní Medaili cti. S touto poctou souvisela i změna působiště. Velitelé totiž vycítili propagandistický potenciál Johnova příběhu a rozhodli o jeho stažení do zázemí. Měl cestovat po Spojených státech, vykládat civilistům o hrdinských činech a motivovat je k nákupu válečných dluhopisů. 

V roce 1943 se tedy Manila John za značného zájmu médií i veřejnosti vrátil do vlasti. Nejtriumfálnějšího přijetí se dočkal v rodném Buffalu, kde na něj čekaly davy lidí. Basilone se objevil v magazínu Life i filmovém týdeníku Fox Movietone News. Vplul do světa večírků, šampaňského a filmových hvězd, dával jeden rozhovor za druhým. Obdiv mu lichotil, přesto se ve světle reflektorů cítil nesvůj a usiloval o návrat k jednotce. Jeho žádosti však byly zamítány – pro námořní pěchotu měl větší cenu na domácí frontě. Po čase přišli nadřízení s nabídkou instruktorského postu, nicméně Basilone odmítl.

Do chomoutu...

Nakonec v prosinci 1943 přece jen nastoupil k výcviku do tábora Camp Pendleton. V Kalifornii měl zdokonalovat své válečnické umění, ale v praxi spíše sám školil nováčky. Na základně nalezl i lásku – Lenu Mae Riggi, která působila v pomocných oddílech Marine Corps Women’s Reserve. Půvabná seržantka nejprve Basiloneho dvoření odmítala – s tím, že opěvované hvězdě jde jen o další „zářez na pažbě“. Manila John se ji ale všemožně snažil přesvědčit o opravdovosti svých citů a nakonec uspěl, takže se 10. července 1944 vzali. 

Po líbánkách se Basilone dozvěděl, že jej nadřízení konečně posílají zpět do Tichomoří. Stal se příslušníkem roty C u 1. praporu ve 27. pluku 5. divize námořní pěchoty, se kterou v únoru 1945 zamířil přes oceán k obzvláště tvrdému cíli – opevněnému ostrovu Iwodžima.

Náhlá smrt 

Po mohutném ostřelování z válečných lodí se mariňáci 19. února vylodili na plážích. Obránci začali pálit z děl, minometů i tanků umístěných v dobře zakopaných postaveních. Seržant se ocitl ve svém živlu a zase stál v čele kulometného družstva. Snažil se vojáky co nejrychleji dostat z pobřeží a povzbuzoval je. Hledal mezery v obraně a řídil likvidaci jednoho z klíčových bunkrů pomocí náloží a plamenometů. 

V další fázi bitvy Basilone spatřil střední tank M4 Sherman, který si klestil cestu minovými poli. Pomohl tankistům vymotat se z nebezpečných míst a uprostřed japonské palby je navedl k letišti, aby podpořili krvácející mariňáky. Když se kolem 10.30 rozbíhal podél přistávací plochy k další pozici, utržil smrtelný zásah. Dodnes není jisté, zda Basiloneho trefil minometný granát, nebo dávka z automatické zbraně. Ať tak či tak, hrdina z Guadalcanalu byl na místě mrtev. Nedočkal se tedy ani slavného vztyčení americké vlajky nad dobytou horou Suribači, k němuž došlo o čtyři dny později. 

Za boj na Iwodžimě byl Manila John posmrtně vyznamenán Námořním křížem – druhým nejvyšším řádem námořní pěchoty. Stal se tak jediným mariňákem, který získal obě nejprestižnější dekorace sboru. John Basilone odpočívá na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii. Lenu manželova smrt zcela zlomila. Už nikdy se znovu nevdala, a když v červnu 1999 zemřela, pohřbila ji rodina i se svatebním prstenem.