Záhada tří hlav: Pátrání po pravé lebce svatého Vojtěcha
Když pohanští Prusové 23. dubna 997 zavraždili Slavníkovce Vojtěcha, zřejmě vůbec netušili, jaký hlavolam tím budoucím badatelům a historikům připravili. Nejenže se dodnes spekuluje, jak vlastně pozdější světec zemřel, ale navíc po něm zůstaly hned tři hlavy.
Biskup Vojtěch představuje jednu z největších postav nejen českých, ale i celoevropských církevních dějin. Jednalo se o mimořádně vzdělaného a zcestovalého muže, který bývá právem označován za prvního Čecha evropského formátu a kněze příkladných cností. Jako biskup ale ve své vlasti mnoho úspěchů nezaznamenal, vedení svěřené diecéze dvakrát nezvládl, a nakonec se vydal na jistou smrt k pohanům.
Marný boj
Budoucí patron Čech a Polska se narodil na slavníkovském hradišti Libice jako jeden ze synů knížete Slavníka zhruba v polovině 50. let 10. století. Díky svému původu získal dobré vzdělání v klášterní škole v Magdeburgu, kde pod vedením scholastika Oktrika studoval dlouhých devět let. V únoru 982 byl pak ani ne ve 30 letech zvolen nástupcem prvního pražského biskupa Dětmara (ve funkci 976–982). Odebral se proto do Itálie, kde se nakonec zdržel celý rok, než v červnu 983 obdržel ve Veroně biskupské svěcení a římský císař Ota II. jej oficiálně uvedl do úřadu. Dlouhodobý pobyt v zahraničí ve vyspělém kulturním prostředí měl značný vliv na vývoj Vojtěchovy osobnosti, nepřipravil ho však na řízení tehdy ještě primitivní a polopohanské diecéze v Čechách.
Marně v knížectví bojoval s přežívajícím pohanstvím, mnohoženstvím, sňatky mezi příbuznými, krevní mstou, prodejem křesťanských zajatců do otroctví či se znesvěcováním nedělí a církevních svátků trhy a polními pracemi. Dostal se do sporů nejen s knížetem Boleslavem II. (vládl 967/972–999) ale především s kněžími, kteří jeho snahy často sabotovali, neboť sami byli závislí na světské moci a spousta z nich měla manželky. Vojtěch proto roku 988 Čechy opustil a uchýlil se do kláštera na římském Aventinu.
Odchod biskupa ale nebyl pro vládnoucí Přemyslovce dobrou vizitkou, a tak za ním vyslali poselství a přesvědčovali jej k návratu. Slavníkovec, ač nerad, se tedy nakonec vrátil do Prahy, ale ani tentokrát v Čechách dlouho nevydržel a zhnusen nad chováním tamní společnosti zemi na podzim 994 definitivně opustil a odešel zpět na Aventin.
Promyšlená sebevražda?
Přestože mohučský arcibiskup Willigis i nově zvolený papež Řehoř V. (ve funkci 996–999) nařizovali Vojtěchovi, aby se okamžitě vrátil do své diecéze, budoucí světec tak neučinil. Není se čemu divit. Dne 28. září 995 totiž byli na hradišti v Libici nad Cidlinou povražděni členové významného rodu Slavníkovců, z něhož pocházel i Vojtěch. Kromě něj unikli masakru pouze jeho dva sourozenci – Soběslav a jejich nevlastní bratr Radim. Krvavé řádění měli patrně na svědomí příslušníci konkurenčního a ambiciózního rodu Vršovců a kníže Boleslav proti jejich jednání nijak nezakročil ani je nepotrestal. Přeživší Slavníkovec se tedy pochopitelně návratu obával, a navíc v listopadu 996 obdržel zprávu, že jej Češi za biskupa nechtějí.
Vojtěch se proto rozhodl pro misii u pohanských Prusů, ke kterým se záměrně vypravil přes Hnězdno, kde jej krátce hostil polský kníže Boleslav Chrabrý (vládl 992–1025). Jenže příchod do Pruska z polské strany byl krajně nebezpečný, neboť mezi Prusy a Poláky panoval dlouhodobě válečný stav. Misionář přicházející od polského panovníka tak nemohl být nic jiného než persona non grata a budoucí mučedník musel od počátku tušit, jak celá misie dopadne.
Část historiků se proto přiklání k hypotéze, že šlo o dobře promyšlenou a plánovanou „sebevraždu“. Frustrovaný poměry v Čechách a zdrcený vraždou svých příbuzných neměl už Vojtěch patrně mnoho důvodů, proč zůstávat na tomto světě. Jeho víra mu ale zabraňovala sáhnout si na život, a tak se vydal k divokým Prusům.
Kosti vyvážené zlatem
Jeho misie nabrala hned na začátku nešťastný spád, neboť se biskup Prusům představil jako vyslanec Boleslava Chrabrého, který jim přináší spásu. Prusové ale o žádnou spásu z polské země nestáli a několikrát mu dali důrazně najevo, aby odešel. Vojtěch však nejenže odmítl jejich výzvy uposlechnout, ale navíc ještě pohany všemožně provokoval. Pohár jejich trpělivosti přetekl 23. dubna 997, kdy Slavníkovec během pohanských slavností záměrně vpadl do posvátného háje (podle některých zdrojů do něj vstoupil nevědomky a omylem). Na toto místo měli přístup jen nejvyšší pohanští duchovní a vstup křesťanů byl brán jako znesvěcení jeho posvátnosti.
Prusové biskupa dvakrát vyvedli, s tím, ať už se nevrací a nenarušuje jejich obřad. Když se ale Slavníkovec vrátil i potřetí, Prusové se na něj vrhli a brutálně jej zavraždili. Podle legend Vojtěcha nejdříve pohanský kněz Sikka bodl oštěpem a poté ho Prusové sedmi ranami ubodali. Jeho hlavu pak pro výstrahu narazili na kůl a křepčili kolem ní. Jiné zdroje uvádějí, že světce ubili vesly či sťali sekerou.
Když se o Vojtěchově smrti dozvěděl Boleslav Chrabrý, ihned projevil zájem o světcovo tělo, které od Prusů za „… mnoho peněz vykoupil…“. To mělo jediný smysl – vyhlášení nového světce. Ve skutečnosti už se jednalo jen o ovařené kosti a lebku. Tyto ostatky dal kníže uložit na svém sídelním hradě ve Hnězdně, a ještě na podzim 997 nechal Vojtěcha prohlásit za svatého.
Biskupův kult začal rychle šířit i římský císař Ota III. (vládl 983/996–1002), který s ním udržoval blízké přátelství. Krátce po biskupově smrti vznikla první vojtěšská legenda (Vita prior) a byla postavena celá řada kostelů zasvěcená novému mučedníkovi. Roku 1000 pak kult svatého Vojtěcha posloužil jako argument pro zřízení nových arcibiskupství v Hnězdně a v Ostřihomi.
Převezení ostatků
Když Češi pozorovali posmrtný triumf svého bývalého biskupa a možnosti, které poskytl polskému státu, neváhali a rychle se k němu přihlásili, aby mohli s jeho pomocí také získat vlastní arcibiskupství. Především kníže Břetislav I. (vládl 1034/1035 až 1055) si uvědomoval, jak výhodné by bylo prohlásit Slavníkovce patronem přemyslovského státu. Scházelo jediné – získat jeho ostatky.
Vhodná příležitost se naskytla na konci 30. let 11. století, kdy se Polsko ocitlo v hluboké krizi a nenašel se nikdo, kdo by zemi účinně bránil. Český kníže proto podnikl v létě 1039 přes Slezsko vojenské tažení do Velkopolska a již na konci července obsadil Hnězdno. Tam české vojsko nejdříve vykonalo třídenní pokání a poté pražský biskup Šebíř, jenž bojovníky doprovázel, nechal otevřít Vojtěchův hrob. Uvnitř prý našli celé neporušené světcovo tělo, které pak Břetislavova armáda spolu s ostatky Vojtěchova bratra arcibiskupa Radima, pěti svatých bratří mučedníků a ohromnou kořistí odvezla zpět do Čech.
„Přišli se vším svatým nákladem šťastně a vesele do Čech (…) kníže sám a biskup nesli na ramenou sladké břímě mučedníka Kristova Vojtěcha,“ popsal triumfální návrat „českého Achilla“ kronikář Kosmas. Dne 24. srpna 1039 pak byly Vojtěchovy ostatky slavnostně uloženy v chrámu svatého Víta poblíž hrobu svatého Václava.
Praha, Hnězdno nebo Cáchy?
Poláci se s potupnou krádeží svatých ostatků nedokázali smířit a dodnes se v odborné i populárně naučné literatuře objevují tvrzení, že Vojtěchovy tělesné pozůstatky před příchodem Čechů ukryli a Břetislavově armádě podstrčili falešné relikvie. Navíc podle krakovských análů byla 23. února 1127 na hradě v Hnězdně nalezena „pravá“ lebka svatého Vojtěcha, a to v místě, kde byl světec pohřben a prohlášen za mučedníka. A právě tady začíná záhada „tří ztracených hlav“.
Zpráva o senzačním nálezu se samozřejmě tehdy dostala i do Prahy, kde „pro jistotu“ proběhla jakási „revize“ světcovi lebky. „Téhož roku (1143, pozn. autora) byla nalezena hlava svatého Vojtěcha, biskupa a mučedníka ve městě Praze v kostele svatého Víta mučedníka a také žíněné roucho svatého Václava,“ informuje o nálezu „pražské hlavy“ Mnich Sázavský.
Třetí lebka slavného Slavníkovce se pak objevila v Cáchách. Císař Ota III. dal hned na podzim 997 zasvětit tamní novou kolegiální kapitulu svatému Vojtěchovi a na jaře roku 1000 osobně daroval kostelu mučedníkovu relikvii: „Král Boleslav poslal císaři rámě a kousek lebky z těla tohoto světce (svatého Vojtěcha, pozn. autora). Císař je s radostí přijal a ke cti svatého mučedníka Vojtěcha vystavěl podivuhodnou baziliku v Cáchách a zřídil tam klášter služebnic božích.“
Po předčasné smrti Oty III. ale upadl biskupův kult i vzácná relikvie v zapomnění. Teprve po více jak 400 letech v září 1475 při vizitaci císaře Fridricha III. (vládl 1440–1493) a papežského nuncia se v chrámu podařilo objevit nikoliv pouze část lebečního skeletu, nýbrž třetí (zaručeně pravou) mučedníkovu hlavu.
Která je skutečná?
Záhadu „tří hlav“ se pokusil v 70. letech 20. století objasnit český antropolog Emanuel Vlček. Na prozkoumání však dostal k dispozici pouze pražskou a cášskou lebku, neboť tehdejší polský primas a kardinál Stefan Wyszyński zapůjčení světcových ostatků z Hnězdna nedovolil. Jak se ukázalo, obě lebky se vzájemně dost podobaly: byly poškozeny na stejných místech a pražská i cášská měla z horní čelisti vytažené všechny zuby, to vedlo antropologa k závěru, že jedna z lebek byla vědomě poškozena podle druhé, a že se tedy jedná o záměrné falzum.
Jako pravá se nakonec ukázala lebka z Prahy. Ta na rozdíl od hlavy z Cách odpovídala svou sérologickou skupinou nejen kosterním pozůstatkům přeneseným Břetislavem z Polska do Prahy, ale i těm uloženým v Římě (císař Ota III. daroval roku 1000 bazilice svatého Bartoloměje na Tiberském ostrově kus světcova ramene). Zároveň do pražské lebky (na rozdíl od cášské) pasovaly zuby nalezené kolem kostry. Antropolog také částečně vyřešil otázku biskupovy smrti, neboť se mu podařilo prokázat, že hlavu Vojtěchovi uťali až posmrtně. Vzhledem k nemožnosti prozkoumat ostatky uložené v Hnězdně ale určité tajemství a pochybnosti okolo ostatků svatého Vojtěcha stále trvají.
