Zajetí líného krále: Václava IV. uvěznili vlastní poddaní

18.07.2020 - Jindřich Kačer

Václav IV. bývá popisován jako nepříliš úspěšný panovník – více než správě země se věnoval lovu a pitkám. Pověstné byly i jeho nekontrolované výbuch vzteku. Situace se vyhrotila v roce 1394, kdy se proti němu vzbouřila vyšší šlechta v čele s moravským markrabětem Joštem

<p>Václav IV. (1361–1419) byl syn Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické.</p>

Václav IV. (1361–1419) byl syn Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické.


Reklama

Skupina urozených jezdců vyčkávala na široké cestě poblíž Králova Dvora u Berouna. Za nimi stálo ozbrojené vojsko, česká zemská hotovost. Další zbrojnoši byli připraveni podél cesty a netrpělivě vyčkávali krále. Urozené šlechtice vedl sám moravský markrabě Jošt Lucemburský a za ním stála řada českých pánů v čele s nejmocnějším z nich, Jindřichem z Rožmberka. Říkali si panská jednota. To v historii vždy znamenalo, že se mocní šlechtici rozhodli spojit za účelem obrany společných zájmů a práv, která byla podle jejich názoru pošlapávána. Také nyní, 8. května 1394 nedaleko Králova Dvora, sebejistým a obviňujícím hlasem přečetli králi Václavovi stížnosti na nepořádky, ke kterým za jeho vlády dochází. Král dostal záchvat vzteku (pro něj obvyklý) a prudce se na pány obořil, ale rozumné argumenty z něj nevypadly. V té chvíli by mu už ale asi nepomohly. Panská jednota, chráněná silou zemské hotovosti, Václava sebrala a jako zajatce odvezla do Prahy.

Rozmazlený král

Jak je ovšem možné, že český král o přítomnosti ohromné zemské hotovosti nevěděl a slepě vjel do pasti? Zprávy o pohybu a účelu tak velkého vojska by měl panovník dávno mít a pohodlně se mu vyhnout. Odpověď je jednoduchá: Václav IV. prostě nikdy neuměl sbírat a vyhodnocovat důležité informace, a když se náhodou k nějakým dostal, nezvládal na ně správně zareagovat. Že se mu s takovými dispozicemi asi těžko vládlo? Svatá pravda. Ostatně Václavova (ne)schopnost panovat je také klíčovým bodem k pochopení jeho zajetí a zápasu s českou vyšší šlechtou v letech 1394–1396.

Někteří moderní historici se snažili slabé panování Václava IV. omluvit tím, že měl neskonale těžší podmínky než jeho otec. A navíc neměl jen špatné vlastnosti. Miloval a podporoval umění, zejména krásné iluminace a architekturu, měl v zásadě dobré srdce a udržel se na českém trůně přes 40 let (vládl 1378–1419), tedy více než kterýkoliv jiný středověký vládce s výjimkou Vladislava Jagellonského. Jenže ani ten nebyl právě nejsilnějším králem. Občas bývá zkrátka pro někoho výhodné držet na trůně povolnou loutku, než sekundovat silnému vládci.

Všechny uvedené klady Václava IV. jsou možná chvályhodné, ale nedělají z něj dobrého krále. Pravda, stál před složitou situací, která vznikla v Evropě i v Českém království po smrti jeho otce Karla IV. roku 1378. Úder další vlny morové epidemie, papežské schizma (jeden papež v Římě, druhý v Avignonu), nešťastná Karlova závěť nepřesně vymezující rozsah pravomocí jeho potomků a navíc nemalé dluhy, které nadělala Karlova ambiciózní politika. Leckdo by měl potíže takové problémy vyřešit, ale Václav je řešil snad ještě hůře. Důvod? Z velké části výchova. Otec ho až příliš miloval a svým způsobem rozmazlil. Nutil ho sice do státnických povinností už od 9 let, jenže právě to mohlo hýčkaného Václava ještě více znechutit. Historik Jaroslav Čechura se dokonce domnívá, že v roce 1378, když ve svých 17 letech přebíral samostatnou vládu, byl už vládnutím unaven. 

Vztek na vlastní neschopnost

Historik Václav Štěpán napsal, že Václavovi chyběly zejména cílevědomost a houževnatost jeho otce. Prvních pět let vlády se král opravdu snažil problémy řešit, jenže jich bylo příliš mnoho a nezvládal je. A právě tehdy, kolem roku 1383, se začaly projevovat jeho negativní vlastnosti. Přes nechuť k vladařským povinnostem chtěl dostát nárokům, které na něj všichni kladli jako na dědice velkého císaře. Bohužel mu to zoufale nešlo a to ho přivádělo k vzteku. Byl beznadějný cholerik a v situacích, kdy cítil, že někdo znevažuje jeho postavení, podkopává autoritu nebo se ho snaží manipulovat a využít, se přestával kontrolovat a dokázal být zlý i krutý. Často ve vzteku pokazil, co se dalo, takže toho později ve střízlivějším stavu litoval.

To byl asi hlavní důvod, proč se tak rád uchyloval na své středočeské hrady Křivoklát, Karlštejn a Žebrák, kde se věnoval zejména lovu a pití vína. To mu pomáhalo zapomenout na vladařské starosti, ale také podněcovalo jeho agresivitu. Od roku 1385 se na svých hradech zdržoval většinu času, takže do Prahy posílal jen tu a tam nějaké zprávy či listiny a poslové tlumočili jeho vladařská rozhodnutí.

Není divu, že tento způsob vlády brzy říšská knížata i česká šlechta shledala nešťastným. A co horšího. Jak postupně vymírali diplomaté a úředníci Karla IV., nahrazoval je Václav svými oblíbenci z řad nižší šlechty, jimiž se obklopoval při loveckých radovánkách a pitkách. Oni se stali těmi, jimž mohl důvěřovat. Nepřipomínali mu jeho vladařské povinnosti a namísto toho velebili jeho lovecké úspěchy a odvahu, výdrž při pití vína, smáli se s ním a ne jemu, zkrátka mazali mu med kolem pusy. 

Utopený mučedník

Nespokojenost s Václavovou podivnou vládou rostla ze všech stran. Do nečekaného extrému se situace vyhrotila poprvé roku 1393, kdy Václav IV. kvůli jednomu z mnoha sporů s arcibiskupem Janem z Jenštejna nechal umučit jeho generálního vikáře Jana z Pomuku. Víceméně to bylo „nešťastnou náhodou“. Prostě ho nechal mučit a ve svém tentokrát mimořádně dlouhém záchvatu vzteku neodhadl, že to tělesně nepříliš zdatný vikář nepřežije. Pak nechal tělo hodit do Vltavy, čímž se zasloužil Čechům o dalšího svatého (jako Jan Nepomucký byl vikář svatořečen roku 1729). Mnohým lidem konečně došlo, kam až mohou královy nekontrolované výbuchy vést.

Krokem k jeho „umravnění“ bylo založení zmíněné panské jednoty. Do jejího čela se postavil známý intrikán Jošt. Jeho osobou, jakožto členem lucemburského rodu, se takto zaštítilo zpočátku pouze devět českých pánů. 5. května 1394 sepsali v Praze smluvní listinu, v níž vyhlásili společný zájem o zlepšení poměrů v zemi. A ihned přešli k akci.

Členem jednoty byl i Ota z Bergova, nejvyšší purkrabí (jedna z mála funkcí zastávaná vyšší šlechtou), který měl pravomoc svolat zemskou hotovost, což také udělal. Údajně měla být namířena proti Borešovi z Rýzmburka, který přepadl hrad Toužim u Bečova, ale fakticky byla asi od počátku určena proti králi. Václav tento prostý podvod neodhalil. Když se dozvěděl o přepadu Toužimi, popadl ho jeho obvyklý záchvat vzteku a urychleně odjel přes Králův Dvůr do Prahy. Joštovi a českým pánům stačilo jen počkat u cesty a lapit ho jako bezmocného ptáčka.

Nejmladší bratr zasahuje

Do české metropole už král dojel jako zajatec. Věznitelé ho uvrhli do Bílé věže na Pražském hradě, zatímco členové panské jednoty a markrabě Jošt měli vládnout místo něj. Když se o tom rozšířila zpráva, začali se Pražané shlukovat k protestům, ale ozbrojenci je rozehnali.

Snad si tehdy šlechta více uvědomila, že nebude tak snadné vládnout namísto legálního krále. Chtěli tedy svolat zemský sněm, aby svou vládu právně posvětili, ale to se jim nepodařilo. Jejich řady se ovšem rozrostly, když se k nim po zajetí krále přidávali další mocní pánové. Kdo se nepřidal, byl králův nejmladší bratr Jan Zhořelecký, který seděl v Kutné Hoře, a veřejně obvinil panskou jednotu i Jošta, že založili požár a spálili mír v Českém království. Dále vyzval všechny věrné krále Václava, aby se shromáždili pod jeho korouhví a krále silou osvobodili. 

Mezitím panská jednota v Praze znejistěla. Když v polovině června uslyšeli o blížícím se vojsku Jana Zhořeleckého, raději v noci pěkně potají sebrali krále a opustili Prahu. Nejprve drželi vznešeného zajatce na hradech v Jižních Čechách, poté ho dokonce přesunuli do Horních Rakous, jejichž vévoda Albrecht byl Joštův spojenec.

Zatím Jan Zhořelecký bez boje dobyl Prahu a vynutil si slib poslušnosti na pražských radních. V Praze dlouho nečekal a přesunul svoji narychlo svolanou impozantní armádu na jih, aby osvobodil krále. Navíc se začaly ozývat protestní hlasy z říše, protože Václav byl stále ještě římským králem. Panská jednota pochopila, že další držení panovníka v zajetí by ji mohlo přivést do obrovských potíží. A tak začali mocní u Českých Budějovic vyjednávat o kompromisu. To už tam ovšem nebyl markrabě Jošt, který pochopil, že jeho ambice nebudou naplněny a raději odjel na Moravu. 

Těžce se rodí dohoda

Jak vypadal dojednaný kompromis? Panská jednota si položila za propuštění krále tyto požadavky: „Za Václava chceme 50 rukojmích včetně tebe, vévodo Zhořelecký. A budeme vás držet tak dlouho, dokud nám do zástavy neodevzdáte hrady Křivoklát, Karlštejn, Žebrák a Zvíkov.“ Cože? Královy nejoblíbenější? To bude Václav soptit, pomyslel si zřejmě Jan Zhořelecký, když dohodu stvrzoval.

Když král po propuštění přijel 1. srpna do Českých Budějovic, pozměnil seznam hradů na Kutnou Horu, Lichtenburk, Žleby, Přimdu a Domažlice. Raději obětuje Kutnou Horu, pokladnici českého království, než svá lovecká sídla, kam jistě plánoval hned po úmorném jednání odjet. Zajetí pro něj muselo být opravdu děsné, dokonce po něm ani neupadl do záchvatu vzteku. Zjevně si uvědomil svou nešťastnou situaci a nutnost vyjednávat. Několikrát zdůraznil, že je ochoten pány poslechnout, dbát jejich rad a srovnat všechny nepravosti, které se v království dějí. Vydrželo mu to téměř dva měsíce. Než se začala připomínat jeho raněná pýcha a obvyklá vzpurnost vůči všem, kdo se snaží vyvinout na něj nátlak.

Velmi nevděčně se Václav zachoval k Janovi Zhořeleckému, díky jehož věrnosti se vlastně z vězení dostal. Když uslyšel, že plánoval stát se králem v případě jeho smrti, odmítl mu přispět jakýmkoliv způsobem na nákladné vojsko svolané kvůli panovníkovu vysvobození, takže Jan zůstal v těžkých dluzích.

Neklidná budoucnost

Není divu, že po takovém zklamání ze svého bratra se koncem roku přidal k panské jednotě. Ta si nakonec po dalším několikaměsíčním nátlaku vynutila na králi listinu, kterou historik Jiří Spěváček nazval „novým zemským řádem“. V ní Václav mimo jiné slíbil, že vyšší šlechta bude mít právo na patřičné obsazení důležitých funkcí, zajištěna místa v královské radě a bude se tedy významně podílet na zemské politice. Dále tam byla různá ustanovení o kvalitě měny, ochraně vdov a sirotků a také přísné oddělení soudní pravomoci světské od duchovní.

TIP: Liška pod znamením kříže: První vladařské měsíce Zikmunda Lucemburského

Ani poté však nebyla o dramatické události nouze. Král ještě na měsíc zajal markraběte Jošta, zřejmě hlavně proto, aby se mu pomstil za vlastní zajetí. Příští rok na přelomu února a března zemřel za podivných okolností Jan Zhořelecký, zřejmě otráven některým ze svých lucemburských příbuzných. A v červnu 1397 zavraždili členové panské jednoty zcela veřejně čtyři královy blízké rádce. Nato mu drze vysvětlili, že šlo o zrádce, kteří se ho chystali odstranit. A král? Už ani vztek mu nezůstal, jen apatie. Loutka zůstala na trůně a její slabá vláda se stala jednou z příčin vzniku husitského hnutí. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Dnešní život se odehrává v sedě

Věda
Reklama

Kresba pratura ze 16. století. Poslední kus pratura uhynul v roce 1627.

Příroda

Loni probíhal na ISS experiment s cílem pochopit, jak se tělo přizpůsobuje mimozemskému prostředí. Hlavu a hruď astronautky Anne McClainové pokrývá několik senzorů sbírajících data o cirkadiánních rytmech.

Vesmír

Zaniklou obec dnes připomínají nově vysázené aleje i fotografie původních domů rozeseté v krajině. Na místo, kde kdysi stávala obec Fukov, upomíná také dřevěný kříž.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907