Bigfoot v hledáčku amerických úřadů: Lesní služba zveřejnila historická svědectví o setkáních s tímto tajemným tvorem
Americká lesní služba se po desetiletí držela od legend o Bigfootovi stranou. Nyní ale nečekaně zveřejnila historické dokumenty o setkáních s tímto tajemným tvorem a uspořádala dokonce veřejnou debatu o jeho existenci.
Zanechává v lesích obří stopy, údajně se pohybuje po dvou a jeho pozorování se počítají na stovky. Většina vědců považuje Bigfoota za pouhou legendu. (foto: Wikimedia Commons, Roger Patterson, Robert Gimlin, PDM 1.0)
Americká lesní služba (U.S. Forest Service), která má na starosti správu lesů a lesních pozemků ve Spojených státech, se po desetiletí k existenci Bigfoota oficiálně nevyjadřovala. Výjimkou byly jen občasné žertovné příspěvky na sociálních sítích, v nichž představovala tyto chlupaté kryptidy jako jednu ze zábavných folklorních kuriozit.
V posledních týdnech se ale rozhodla prolomit dosavadní mlčení. Podobně jako americká vláda, která nedávno zveřejnila další dokumenty o neidentifikovaných létajících objektech, začala i ona zpřístupňovat dosud málo známé informace. Tentokrát se ovšem pozornost neobrací k UFO, nýbrž k legendárnímu obyvateli severoamerických lesů – Bigfootovi.
Minulý měsíc úřad bez většího upozornění zpřístupnil tři historické dokumenty ze svého archivu. Obsahují svědectví o setkáních s Bigfootem v Montaně a ve státě Washington, která pocházejí z roku 1941.
V jednom z kalifornských národních lesů nedaleko Yosemitského národního parku navíc lesní služba uspořádala setkání nazvané Bigfoot in Your Backyard (Bigfoot na vašem dvorku). O tajemném tvorovi na něm hovořili také dva zaměstnanci úřadu, kteří k němu přistupovali jako k běžnému tématu.
„Je cítit, zapáchá, křičí, vyje, tluče do kmenů a píská,“ popsala Bigfoota Kathy Marquezová, pracovnice informačního oddělení pro návštěvníky. „Lidé ho spatřili v mnoha velikostech, od malých až po velké, a to jak samce, tak samice.“
Kathy Strainová, archeoložka ze Stanislaus National Forest, uvedla, že v oblasti, o kterou pečuje, tedy v západní části pohoří Sierra Nevada, bylo za léta zaznamenáno 65 pozorování Bigfoota.
Strainová o jeho existenci nepochybuje. Před lety se s dalšími nadšenci vydala pátrat po tajemném tvorovi do oklahomského pohoří Ouachita, kde údajně spatřila dva chlupaté humanoidy pohybující se v hustém podrostu. Zážitek u ní vyvolal mírný panický záchvat.
Bigfoot v hledáčku vládních institucí?
Nadšenci doufají, že kroky lesní služby signalizují změnu přístupu, podobnou té, kterou představuje nový program Trumpovy administrativy zaměřený na odtajňování a zveřejňování vládních dokumentů o UFO, respektive takzvaných UAP (Unidentified Anomalous Phenomena – neidentifikovaných anomálních jevů). Lesní služba se však k tomu, zda jde o začátek nové politiky, nechce jednoznačně vyjadřovat.
V rámci programu zaměřeného na UFO zveřejnilo americké ministerstvo obrany také vyšetřovací zprávu z roku 2010, která se zabývala údajnými paranormálními jevy na ranči v Utahu. Svědci v ní popisovali mimo jiné „tvory podobné psům“, kteří měřili přes 180 centimetrů a pohybovali se po dvou končetinách. Vzorky srsti odebrané na ranči ale podle analýzy pocházely od psů a mývala.
„Proč se v poslední době tolik mluví o kryptidech a Bigfootovi?“ ptal se v rozhovoru Jeremiah Byron, moderátor podcastu Bigfoot Society. Když pak vysvětloval svůj pohled na věc, ztišil hlas a přešel téměř do spikleneckého tónu.
„Doufám, že to znamená, že vládní instituce chystají zveřejnění informací o Bigfootovi. Lidé by měli pochopit, že právě teď nastává vhodná chvíle, aby vystoupili a podělili se o své zážitky, když o tomto tématu začíná mluvit i vláda,“ řekl.
Šedesát let záhad a sporů
Bigfoot přitom není představován jako jediná konkrétní bytost, podobně jako například Godzilla. Jeho příznivci věří, že jde o samostatný druh humanoidního tvora, který obývá lesy napříč Severní Amerikou.
Pověsti o chlupatých tvorech, kteří chodí po dvou, vydávají zlověstné vrčivé zvuky, nepříjemně páchnou a skrývají se v odlehlých lesích, se v různých kulturách tradují už po staletí. Podobné příběhy znají také původní obyvatelé Severní Ameriky. Kmen Me-Wuk, který žije v podhůří Sierry Nevady, si například předává ústní tradici o bytosti zvané Yayali – obrovském, hustě osrstěném tvorovi, kterému je podle pověsti nejlepší se vyhnout.
Většina vědců existenci Bigfoota odmítá. Upozorňují, že pro jeho existenci neexistují věrohodné důkazy – žádné tělesné pozůstatky, výkaly ani jednoznačné videozáznamy, a to ani v době moderních fotopastí.
Přesto bylo posledních několik měsíců pro příznivce Bigfoota mimořádně rušných. Letos 20. října vzbudil velkou pozornost dokumentární film Capturing Bigfoot. Jeho tvůrci se prostřednictvím archivních záběrů a rozhovorů s rodinnými příslušníky pokusili zpochybnit pravost nejslavnějšího videozáznamu údajného Bigfoota. Ten zachycuje mohutnou postavu pokrytou hnědou slepenou srstí, která se v roce 1967 pohybuje podél koryta potoka v lese na severu Kalifornie.
Téměř minutový záznam se v komunitě příznivců Bigfoota po desetiletí rozebírá, analyzuje a vyvolává nekonečné spory. Pro jeho nadšence představuje něco jako film Abrahama Zaprudera, který zachytil atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho a stal se předmětem nesčetných rozborů. Podle dokumentu však slavný záznam zachycuje promyšlený podvod, který se podařilo udržet v tajnosti po celá desetiletí.
Autorem záběrů byl Roger Patterson, neúspěšný kovboj s uměleckými sklony, který se snažil sehnat peníze na dokončení filmu o Bigfootovi. Jeho komplic o tom vyprávěl režisérovi dokumentu Marqu Evansovi. Patterson si podle všeho vyrobil kostým Bigfoota z kožešin.
Podle Byrona vyvolal dokument, který na serveru Rotten Tomatoes získal stoprocentní hodnocení, značný rozruch v početné internetové komunitě amatérských badatelů, konspiračních teoretiků a nadšenců do stopování. „Otevře vám oči. Je docela jasné, že se díváme na podvrh,“ řekl.
Co skrývají archivy americké lesní služby?
Zveřejnění archivních dokumentů lesní službou 15. října sice nevyvolalo takový rozruch jako dokumentární film, podle Byrona však bylo neméně významnou událostí. Úřad materiály bez předchozího upozornění zařadil do své online čítárny dokumentů zpřístupňovaných na základě zákona o svobodném přístupu k informacím (Freedom of Information Act) pod označením „Záznamy o Bigfootovi/Sasquatchovi“.
První dokument se věnuje vyšetřování stop, které v roce 1982 objevil ranger pracující na částečný úvazek. Nacházely se ve washingtonské části národního lesa Umatilla. Zbylé dva dokumenty pocházejí z Montany. Místní obyvatelé v nich líčí setkání s páchnoucími tvory, kteří se prodírali podrostem, a také nálezy dalších neobvyklých stop.
Mluvčí lesní služby uvedl, že úřad nemá k důvodům zveřejnění dokumentů mnoho co dodat. Pouze připomněl, že ministerstvo zemědělství USA (USDA), pod které lesní služba spadá, při rozhodování o zveřejnění archivních materiálů na internetu zvažuje několik faktorů. Patří mezi ně například pravděpodobnost, že dokumenty zaujmou média, výzkumníky, historiky, podniky nebo širokou veřejnost.
„Příběhy o Bigfootovi, Sasquatchovi a dalších legendárních tvorech jsou už dlouho součástí kulturní tradice Sierry Nevady a nadále obohacují bohatý folklor spojený s našimi veřejnými pozemky,“ uvedl mluvčí USDA.
Vyšetřování ve státě Washington se rozběhlo na základě hlášení lesního strážce Paula Freemana. Svým nadřízeným oznámil, že v odlehlé oblasti národního lesa nedaleko města Walla Walla, určené k biologickému výzkumu, spatřil Bigfoota. O několik dní později tam údajně objevil také jeho stopy.
Ty následně prozkoumali biolog specializovaný na volně žijící zvířata a stopař pracující pro americkou pohraniční stráž. Možnost, že by je zanechal Bigfoot, ale vyloučili. Podle jejich závěrů nešlo o stopy Bigfoota, ale o otisky vytvořené někým, kdo se při chůzi kolébal ze strany na stranu.
S jejich závěrem nesouhlasil Grover Krantz, dnes již zesnulý profesor antropologie na Washington State University, který se Bigfootem zabýval a zastával názor, že skutečně existuje. Odlitky stop podrobně zkoumal a prohlásil je za autentické. Podle něj to dokazovaly kožní rýhy na chodidlech, které by bylo nemožné napodobit.
(zdroj: YouTube/Zak Wylde Productions)
Freemanův syn Michael se v rozhovoru svého otce zastal. Po negativní publicitě se podle něj otec rozhodl opustit lesní službu a přestěhovat rodinu do jiné části státu. Pátrání po Bigfootovi však nikdy nevzdal. V roce 1992 dokonce pořídil roztřesený videozáznam, na němž je mezi stromy na okamžik vidět tmavý tvor.
Michael Freeman vzpomínal, že tehdy doma hrál s kamarády videohry, když se jeho otec vrátil z výpravy. Byl bledý, třásl se a vykřikoval: „Mám ho!“ Potom chlapcům ukázal videozáznam tvora, kterého podle svých slov zachytil. Michael Freeman dnes tvrdí: „Můžu vám říct, co to není. Není to medvěd. Na 99 procent jsem si jistý, že to není ani člověk v kostýmu.“
„Můj táta byl jako Superman,“ pokračoval Freeman. „Za celý svůj život, a to ani v den, kdy zemřel, jsem ho nikdy neviděl tak vyděšeného jako tehdy.“
Záznam se rychle rozšířil a stal se další součástí legendy o Bigfootovi. Jeho příznivci ho dodnes znovu a znovu rozebírají a vedou o něm nekonečné spory, zatímco u jiných vyvolává hlubokou skepsi.
Proč se lesní služba rozhodla zveřejnit dokumenty právě nyní, Freeman netuší. Tento krok však vítá. „Měly by se zveřejnit veškeré informace. Nikdo se přece nesnaží nic skrývat,“ řekl.
Za Bigfootem do kalifornských lesů
Strainovou už v dětství silně ovlivnily pravěké malby známé jako „Hairy Man“ (Chlupatý muž). Nacházejí se v indiánské rezervaci Tule River, nedaleko místa, kde vyrůstala, a zobrazují humanoidní postavy připomínající Bigfoota.
Dnes je archeoložka členkou organizace North American Wood Ape Conservancy, jejíž členové se věnují výzkumu tohoto tvora. Označují ho jako „severoamerického lesního lidoopa“ (North American wood ape), případně Bigfoota.
V roce 2012 se podle vlastních slov vydala s členy organizace na výpravu za Bigfootem, které její účastníci říkají „Bigfooting“. Právě tehdy údajně spatřila dva mladé jedince. Strainová byla z pozorování nadšená, zároveň ji však hluboce otřáslo. Oba tvorové se totiž dokázali velmi rychle pohybovat i v kamenitém terénu.
„Už dříve mi lidé říkali, že jsou rychlí, ale když to skutečně vidíte na vlastní oči, zaskočí vás to. Vůbec jsem netušila, že se dokážou pohybovat takovým způsobem,“ uvedla archeoložka.
Setkání o Bigfootovi, které se 8. října konalo v národním lese Stanislaus, přilákalo tolik zájemců, že zasedací místnost nestačila pojmout všechny příchozí. Po úvodním vystoupení Marquezové přišlo na řadu video s Kathy Strainovou. Ta v něm připomněla historii pozorování Bigfoota v oblasti a pozvala zájemce, aby se vydali do místních lesů po jeho stopách.
„Pokud vás zajímá, zda můžete Bigfoota spatřit, toužíte po dobrodružství nebo byste chtěli zahlédnout alespoň jeho siluetu či objevit nějaké stopy, přijeďte do národního lesa Stanislaus. Okres Tuolumne má v celé Kalifornii druhý nejvyšší počet pozorování Bigfoota,“ uvedla.
Marquezová poté pustila nahrávky údajných Bigfootových hlasových projevů a promítla mapu s vyznačenými četnými pozorováními podél silnice Route 108, která prochází lesem napříč pohořím Sierra Nevada.
Na závěr ale Marquezová připomněla, že lesní služba se k samotné existenci Bigfoota nemůže jednoznačně vyjádřit: „Nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, že Bigfoot skutečně existuje. Uvědomujeme si však jeho kulturní význam, místo v tradicích původních obyvatel i roli, kterou hraje v příbězích spojených s národním lesem Stanislaus.“