Mezi štěstím a propagandou: Původní reportáž Davida Těšínského z ruského Kaliningradu

Do ruské enklávy se fotograf David Těšínský vydával s nemalými obavami. „Hodně jsem se angažoval na straně Ukrajiny, měl jsem výstavu v Kyjevě a krátce po invazi na Krym jsem fotil život na Donbase. Takže jsem nevěděl, jestli mě třeba neseberou hned na hranicích. Ale kamarád mě ujišťoval, že bych musel být hodně významná osobnost, aby se to řešilo, a tak jsem prostě požádal o vízum. A dostal jsem ho.“

Kaliningrad – postaru Královec – je enkláva ze všech stran obklopená „nepřátelskými zeměmi“. Původně byl založen v roce 1255 na počest českého krále Přemysla Otakara II. a po staletí si zachovával německý charakter. Po druhé světové válce však připadl Sovětskému svazu, který z něj vybudoval významnou základnu Baltské flotily, a německé obyvatelstvo postupně nahradili přistěhovalci z různých částí SSSR v čele s etnickými Rusy. Po rozpadu Svazu a vyhlášení lotyšské nezávislosti se z něj potom stal de facto „ostrov“, přístupný pouze trajektem.

Historie a šeď

Město představuje zvláštní směsici šedi a historických památek – nejen těch z dob, kdy mu vládl řád německých rytířů, ale i z časů relativně nedávných. „Na jedné straně ulice jsou stále patrné symboly starého řádu, rudé hvězdy vytesané do šedých fasád, socha Lenina, na kterou se nikdo pořádně nedívá, ale nikdo se ji ani neodváží odstranit. Na druhé straně září světla a zní smích z moderních kaváren a barů, odkud se do noci line elektronická hudba. Je to strašně zvláštní směs,“ popisuje Těšínský.

Fotograf přijel pořizovat především snímky každodenního života. Ten má dvě vrstvy: První tvoří propaganda, která se vznáší úplně nad vším, patriotické symboly, písmena Z vyvedená v barvách svatojiřské stužky a billboardy vyzývající ke vstupu do armády. A stejně jako zlomyslnému kouři z táboráku se ani propagandě nedá vyhnout. 

Druhou vrstvou je potom snaha lidí proplout současnou ruskou mizérií tak elegantně, jak jen to jde. „Bary jsou tu všude. Můžete si dát obyčejné pivo za dvacku, nebo taky speciály, ipy a apy, které se sem vozí z Petrohradu a Moskvy a stojí okolo sto dvaceti korun, což je na místní poměry fakt hodně. Lokály jsou plné zvuků. Někde hrály elektronické sety, jinde se ozývaly melodie undergroundového rokenrolu nebo nostalgické melodie The Doors, The Cure a Depeche Mode. Je tady strašná spousta revivalových kapel. Hrát staré pecky je bezpečnější – udržují sen při životě, aniž by porušovaly pravidla,“ přibližuje fotograf.

V mládí je naděje

Na Těšínského zapůsobili především mladí lidé: „Jdou po tenké čáře. Jsou vynalézaví, ironičtí, ale velmi opatrní. Díky nim působí Kaliningrad zvláštně světově, jako by byl Ruskem, ale vlastně ne tak docela. Mnoho mladých říká, že se na prvním místě cítí být Kaliningraďany, a teprve potom Rusy.“

O politice se tady s cizinci nikdo moc nebaví a ohledně agrese jejich země vůči Ukrajině z nich vytáhnete maximálně to, že „žijeme v pitomých časech“. 

V noci město září svými paradoxy: reklamy na pivo vedle billboardů s vojáky, techno bary vedle pravoslavných chrámů, umělci malující graffiti pod rozpadajícími se socialistickými mozaikami. Ale jestli z místních mladých něco sálá, je to touha po normalitě – po lásce, po cestování a po konci „pitomých časů“.