Velká města, která zanikla v troskách: Války, sucho a zemětřesení smetly civilizace i jejich metropole

Řada starověkých sídel úspěšně překonala vlastní smrt. Pokud je zničilo zemětřesení, ti, kdo přežili, rodné město obnovili. Pokud jej rozvrátili nájezdníci, ti, kdo unikli otroctví, se jednoho dne vrátili. A někdy na ruinách vztyčili své chrámy sami dobyvatelé, kteří si přisvojili staré tradice.

Podobnými kotrmelci prošlo například Jericho, zvěčněné v biblických příbězích. Vzniklo před jedenácti tisíci let a jeho dějiny jsou zapsány nejméně ve dvaceti vrstvách, přičemž každá přidává další a další hradby i věže, neustále znovu pohřbívané vlnami násilí. Navzdory všemu nicméně Jericho přežilo dodnes, přestože jen coby domov dvaceti tisíc obyvatel na Západním břehu Jordánu.

Téměř zázračné zmrtvýchvstání zažilo také Kartágo, které roku 146 př. n. l. srovnali se zemí Římané. A ačkoliv Senát deklaroval, že na místo už nesmí nikdy nikdo vstoupit, okolní vhodná přístaviště a úrodná půda názor Římanů brzy změnily. Už v roce 122 př. n. l. se tam tedy pokusili založit kolonii a na konci 1. století př. n. l. vzniklo nové římské Kartágo, jež se později zařadilo mezi největší města na západě říše – samozřejmě bez Kartáginců.

Zhouba z moře

Řada jiných měst však podobné štěstí neměla. Mnohá zanikla proto, že jednoduše nezbyl nikdo, komu by stála za obnovu. Pokud uzurpátoři všechny původní obyvatele zavraždili nebo odvlekli do otroctví, došlo k takovému narušení sociálních struktur, že venkované nedokázali udržet vlastní identitu a smísili se s kýmkoliv, kdo přišel s mečem v ruce. Z měst obvykle zbyly pouze ruiny a po čase se zcela rozpadly.

Takový byl typický osud mnoha velkých středomořských sídel na sklonku doby bronzové. Mezi léty 1200 a 1175 př. n. l. se daly do pohybu masy nájezdníků, o nichž se prameny zmiňují jako o mořských národech. Nešlo o jednu etnickou skupinu, ale o řadu menších populací, které se agresivně obrátily proti bohatším a mocnějším sousedům – pravděpodobně kvůli devastujícímu suchu. 

Několik z těchto kmenů se podařilo identifikovat: Patřili mezi ně například Filištíni, Šerdenové spojovaní se Sardinií či sicilští Sicelové. Vyvrátili Mykénskou říši i království Ugarit, chetitské impérium se pod jejich náporem otřáslo a nakonec se rozpadlo ve vnitřních rebeliích. Egypt přežil jen s vypětím všech sil. Zmizela výstavní centra jako 170hektarový Chattušaš, Ugarit se sofistikovanou kanalizací, shořely rozlehlé mykénské paláce s nádhernými freskami.

Mořští nájezdníci většinou neměli zájem budovat vlastní říše – potřebovali jen kořist, aby přežili nejbližší těžké časy. S vydrancovanými městy však zanikl také dálkový obchod. Sídla, jež pro své fungování potřebovala množství specializovaných výrobků, zbylí obyvatelé prostě opustili.

Mayský chaos

Obdobný masivní kolaps postihl také města Střední Ameriky mezi léty 750 a 900. Tamní svět se dělil na tucty mayských států, obvykle soustředěných do aliancí okolo jednoho městského centra. Pět těchto megapolí bychom mohli označit za „supervelmoci“: Jednalo se o Tikal, Palenque, Copán, Caracol a Calakmul. Kolem nich se pak rozprostírala síť menších spojeneckých a vazalských měst, z nichž mnohá měla tisíce obyvatel. 

Hybnou silou jejich úpadku se, podobně jako v antickém světě, staly klimatické výkyvy. Několikaleté sucho, jež zasáhlo nejhustěji obydlené nížiny, zasadilo zemědělství smrtící ránu. Mayové během generací půdu zcela vyčerpali. Neustále se snižující výnosy sotva dokázaly uživit rostoucí populaci a trvale jasná obloha katastrofu dokonala. Následoval výbuch násilí a kolaps obchodu. Řada urbanistických center lehla popelem, nejen kvůli válkám mezi státy, ale i v důsledku vnitřních rebelií. 

Během 150 let chaosu a pomalého rozpadu vládních institucí se zhroutil dosavadní řád a s ním i schopnost udržovat společenské vrstvy: Můžete být aristokrat s chrupem zdobeným jadeity, ale co je vám to platné, když si za všechno zlato ani otroky nekoupíte jediné zrnko kukuřice? 

Ti, kdo přežili, se z velké části odebrali především na sever Yukatánského poloostrova, kde díky odlišnému prostředí panovaly příznivější podmínky. Původní populace 5–10 milionů obyvatel mayských nížin se podle odhadů zmenšila o 80 %. Impozantní rozlehlé třídy Tikalu lemované pyramidami zarostly džunglí a přetrvaly jen ve vyprávění místních indiánů. Evropský svět je potom znovu objevil až v polovině 19. století.

Zkáza v údolí Indu

A do třetice sucho. Před více než čtyřmi tisíci let se na severu indického subkontinentu rozvíjela harappská civilizace, třetí velká kolébka městského života vedle Egypta a Mezopotámie. Na území o rozloze až jednoho milionu kilometrů čtverečních vznikla síť pečlivě plánovaných měst. Největší z nich, Mohendžodaro s odhadovanými 40–60 tisíci obyvatel, představovalo mimořádně moderní sídlo. Pravoúhlé ulice lemovaly patrové domy z pálených cihel, téměř všichni obyvatelé měli vlastní koupelnu napojenou na kanalizaci a využívali stovky studní. 

Rozkvět však netrval věčně. Po roce 2000 př. n. l. začaly slábnout letní monzuny, jež přinášely vláhu i úrodné naplaveniny. Deště přicházely nepravidelně, úroda se zmenšovala a zemědělství už nedokázalo početnou populaci měst uživit. Civilizace, jejíž prosperita závisela na stabilním klimatu, se tak dostávala pod stále větší tlak. Obyvatelé se postupně stěhovali především na východ, do oblastí s jistějšími srážkami. Města se vylidnila, obchodní síť se rozpadla a z někdejší komplexní společnosti zbyla mozaika menších venkovských komunit.

Zároveň zanikla znalost písma a písaři ustoupili vypravěčům mýtů. V následujících staletích se však s příchodem Árjů postupně zrodila nová védská kultura a položila základy pozdější hinduistické civilizace.

Povodně a chlad

Také Severní Amerika měla svoje megaměsto. Dvacetitisícová Cahokia vyrostla v 11. století u soutoku řek Mississippi a Missouri, které poskytovaly hojnost ryb, zatímco okolní husté lesy překypovaly zvěří i cypřišovým a cedrovým dřevem. Struktura Cahokie odpovídala moderní metropoli: Zahrnovala jasně vymezené správní zóny, rezidenční čtvrti, oddělené domy pro úřednickou elitu, obchodníky a řemeslníky, sklady potravin a sýpky, prostranství pro veřejné oslavy i předměstí s chatrčemi pro rolníky. 

Ani tamní obyvatelé však netvořili právě vzor mírumilovného soužití s okolím: Místní válečníci přepadávali slabší kmeny a odváděli zajatce určené k rituálním popravám. Pod zbytky jedné z cahokijských pyramid byly nalezeny ostatky 270 obětí. Jak přesně město zaniklo, dosud nevíme.

Ničivé povodně a významný pokles teplot na přelomu 13. a 14. století mohly obyvatele přimět k přesunu na jih. Cahokia se vylidňovala postupně a nic nenasvědčuje, že by za její konec mohla epidemie či přírodní katastrofa. Někteří vědci tvrdí, že se autokratická, silně hierarchická společnost jednoduše přežila a rozpadla se zevnitř. Na úsvitu 15. století – dávno předtím, než u amerických břehů přistál Kryštof Kolumbus – bylo město již zcela opuštěné a mohyly zarůstala tráva.

Vyprahlá i přívětivá

Na světě existovalo jen málo měst tak pozoruhodných jako Petra. Arabský kmen Nabatejců si v jordánských horách vybudoval mocenské centrum ve skrytém údolí, ze tří stran sevřeném vysokými skálami. Místo se postupně stalo domovem vládnoucího rodu a Nabatejci z něj učinili srdce svého království. 

Coby pouštní lidé dobře chápali, co je v okolní vyprahlé krajině nejdůležitější, a vytvořili proto dokonalý systém hospodaření s vodou. Postavili přehrady zachycující přívalové deště, vytesali do skal velké nádrže a vyvěrající prameny do nich svedli pomocí kanálů i keramických trubek. Dostatek vody umožnil pohodlný život 20–30 tisícům obyvatel, kteří tam pěstovali víno i fíky. 

A jelikož se Petra nacházela na křižovatce karavanních stezek spojujících Egypt, Sýrii, Arábii a Středomoří, stala se coby chráněné sídlo nezbytnou zastávkou všech kupců, kteří tam odpočívali, doplňovali zásoby – a samozřejmě platili cla. Kontrola nad proudící myrhou, kadidly, parfémy, kořením, slonovinou a drahými kameny dala Nabatejcům mimořádnou moc.

Přichází Řím

Největší rozkvět zažívala Petra v 1. století. Tehdy vznikly stavby, jež dnes obdivují turisté z celého světa – tzv. Pokladnice, Monastýr, Královské hrobky i Velký chrám, ve kterém se uctíval celý panteon bohů. Zlatý věk skončil roku 106, kdy zemřel bezdětný král Rabbel II. a Římané, tehdy na vrcholu moci, vyjednali s Nabatejci „mírové“ začlenění do vlastní říše. 

Svou část dohody přitom dodrželi a město dál rozvíjeli: Rozšířili vodní systémy a vybudovali lázně i divadlo. Zdálo se, že dobrému životu nic nebrání, změnilo se však všechno. Petra přišla o svrchovanost nad výběrem cel, která nově plynula do římské státní pokladny. A i kdyby si místní zachovali nad penězi kontrolu, nebylo by jim to příliš platné. Řím totiž zajistil bezpečnější námořní dopravu ve Středomoří, takže se cesta lodí stávala pro kupce výhodnější než pomalé karavany putující nehostinnou pouští. Obchodníci nyní mohli převézt víc zboží a rychleji. Proud zákazníků tak začal v Petře vysychat, zatímco obchodní centra jako Palmýra a Bosra dál prosperovala.

Pomalá smrt

S poklesem příjmů postupně degradovala vodní infrastruktura, jejíž udržování znamenalo pro město otázku života a smrti. Rozvod vody se časem omezoval na nezbytné minimum a kdysi tepající město obyvatelé pomalu opouštěli. Dílo zkázy pak dokonala příroda: V roce 363 zasáhlo oblast ničivé zemětřesení, které poškodilo nejen chrámy a veřejné budovy, ale také páteř vodního systému. Trubky a kanály se sice podařilo opravit, ale několik následných otřesů půdy je opět výrazně narušilo. 

Město přesto dál přežívalo, rozvíjelo se tam křesťanství a místní kostely fungovaly ještě v 6. století. Tečku za pomalou agonií učinila arabská expanze v první polovině 7. století. Centrum Petry se tehdy zcela vylidnilo a lidé našli útočiště v okolních oázách s bohatými prameny. Z města zbyla pouhá legenda šířená mezi kočovnými beduíny, kteří ruiny občas navštěvovali. A Evropanům se místo znovu otevřelo až v roce 1812, kdy ho „objevil“ švýcarský cestovatel Johann Ludwig Burckhardt.