Reklama


Zákulisní strůjce Napoleonova pádu: Jak změnil Metternich tvář Evropy?

17.01.2018 - Josef Veselý

S obdobnou brilancí, s jakou dobýval ženy, dosahoval Metternich také úspěchů diplomatických. K dokonalosti mu chyběly snad jen dobré zuby, které mu už v pětatřiceti prořídly. I to se však naučil maskovat podobně jako své pravé myšlenky

Kníže Metternich - Štíhlý blonďák s modrýma očima okouzloval okolí svým zjevem, vybraným chováním a konverzační duchaplností
Kníže Metternich - Štíhlý blonďák s modrýma očima okouzloval okolí svým zjevem, vybraným chováním a konverzační duchaplností

Reklama

Zdálo by se, že vrcholu své kariéry dosáhl, když ho rakouský císař jmenoval vyslancem v Paříži. Byl to vysoký post, ale měly přijít ještě mnohem vyšší. Zatím věnoval Metternich ve francouzském hlavním městě svůj denní program politice, láskám a občasným úvahám, o kolik si má opět říci svému vladaři, neboť byl mužem velkého světa a utrácel velkoryse. Když se mu nechtělo půjčovat si od frankfurtských bankéřů, neváhal požádat o peníze Františka I., který byl k němu milostivý i štědrý. 

Na novém postu

Brzy bylo jisté, že se vyslanec vrátí do Vídně, aby zaujal post ministra zahraničí. Metternichovi tehdy bylo 36 let. Do své nové vídeňské pracovny se dostal koncem listopadu 1809 a vydržel tam skoro čtyřicet let. Do úřadu nastoupil v době, kdy Rakousko znovu válčilo s Francií. Sice vyhrálo v bitvě u Aspern a Esslingu, ale u Wagramu opět zvítězil Napoleon. Císař Francouzů se načas usídlil v Brně a vyjednával, nebo spíš vyhrožoval. Obnovil svou myšlenku, že by se rakouská monarchie měla rozčlenit na tři části, českou, rakouskou a uherskou, a v každé z nich by vládl samostatně princ z habsburského rodu. 

Na habsburském dvoře se rozhostil pesimismus. Metternich byl snad jediný, kdo mu nepropadl. Byla v tom ješitnost? Jistě, ale jen tou se neprosadil. Měl ojedinělý talent inteligentního, tvořivého a zároveň cynického, chladně kalkulujícího machiavellistického politika. Dovedl výborně lhát, skvěle předstírat, umně lichotit, zariskovat a v pravý okamžik projevit tvrdost. Ve svém narcismu se považoval za patrně jediného dostatečně zdatného Napoleonova protihráče na evropském kontinentě. 

Koaliční obraty

Dějiny nakonec daly Metternichovi poněkud paradoxně za pravdu, protože nad francouzským imperátorem vskutku zvítězil. Hlavním strůjcem rozuzlení však byl Napoleon, který svou nekonečnou chtivostí po moci zavinil vlastní pád. Metternichova zásluha tkvěla v tom, že osudovou nezadržitelnost Napoleonovy sebezáhuby postřehl dřív než jiní a vyvodil z toho novou strategii. Začal nejprve rakouskou, a v závěru napoleonské éry i celoevropskou politiku navigovat směrem, který přinesl Bonapartovu zkázu.

Po porážce Rakouska v roce 1809 rafinovaně převedl habsburskou říši od vojensky zničující účasti v protifrancouzských koalicích k dočasnému spojenectví s Napoleonem. Habsburská princezna Marie Louisa se stala Napoleonovou druhou manželkou, a s prvotní inspirací k tomuto manévru přišel jako první právě Metternich. Stejně tak to byl on, kdo dosáhl pouze symbolické účasti Rakouska na Napoleonově tažení do Ruska. Podle lišácky formulované spojenecké smlouvy postavilo Rakousko takzvaný pozorovací sbor, který do bojů na carském území fakticky nezasáhl. Díky Metternichovi se tak i české země vyhnuly velkým a zbytečným lidským ztrátám.

Další brilantní diplomatický manévr krásného Klemense znamenalo převedení rakouského mocnářství od předchozího spojenectví s Francií přes orlí můstek ozbrojené neutrality až k mírotvorné zprostředkovatelské roli říše a konečně k aktivní vojenské účasti Rakouska v závěrečných bojích na straně protifrancouzské koalice. Zásluhou Metternichova umu a uznání jeho vůdčí diplomatické role se evropský mírový kongres konal v letech 1814 až 1815 ve Vídni za jeho předsednictví. Také závěry kongresu představovaly triumf, protože Rakousko vyšlo z těžkého klání územně i politicky posíleno. Rozrostlo se o Halič, Lombardii a Benátsko, dostalo zpátky pobřežní Istrii a Dalmácii na Balkáně. 

Jak přetvořit Evropu

Mírotvorci zúčastnění na vídeňském kongresu nepřestali sebechvalně ujišťovat Evropu o tom, že pro ni s největší odpovědností pojistili zářné zítřky. Ruský car Alexandr I., rakouský císař František I., pruský král Fridrich Vilém III., kníže Metternich, britský ministr zahraničí Castlereagh a ostatní prominentní tvůrci nové Evropy sice předtím nechali ve vleklých válkách zahynout dva a půl milionu, ba možná tři miliony lidí, ale nyní se stali apoštoly věčné křesťanské lásky. 

Za clonou slavností a radovánek se však spojenci tvrdě přeli a několikrát nebylo daleko k vážné roztržce. Není divu, neboť evropské poměry, které chtěli znovu uspořádat, se velice lišily od časů před francouzskou revolucí. Jaký klíč přitom zvolit? Prvním z nich se stala rovnováha sil, což byla doktrína platná už v 18. století a vehementně prosazovaná hlavně Británií. Žádná mocnost podle ní neměla být výrazně silnější než ostatní. Protože však každá z nich sledovala specifické zájmy, za proklamacemi o nezbytné rovnováze se odehrávala nelítostná bitva plná falše a předstírání. Vedle rovnováhy sil se stal dalším klíčem princip legitimity. Všude měla být uplatněna a obnovena mocenská práva dynastií, na něž revoluce a Napoleon vztáhli ruku.

  • Zdroj textu:

    Tajemství české minulosti

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Společný systém tří horských železnic – Dárdžiling, Kalka-Shimla a Nilgiri – je od roku 2008 zapsán na seznamu UNESCO.

Zajímavosti

Vilém s posledními dvěma manželkami Annou Marií a Polyxenou

Historie

Prototyp vesty AstroRad a kosmická loď Orion

Vesmír

Mládě žirafy zambijské - Samci tohoto druhu jsou s věkem stále tmavší

Příroda
Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907