Zánik civilizace na Rapa Nui: Vědci vyřešili záhadu Velikonočního ostrova

07.09.2022 - Barbora Jelínková

Malý ostrov v jižním Pacifiku patří mezi největší archeologické záhady planety. Dlouho jsme předpokládali, že za zánikem tamní civilizace stálo její vlastní „neekologické“ chování. Možná jsme se však mýlili

<p>Na Velikonočním ostrově se dnes nachází necelých devět set soch moai. Podle nové teorie jimi stavitelé označovali zdroje vody. <em>(foto: Shutterstock)</em></p>

Na Velikonočním ostrově se dnes nachází necelých devět set soch moai. Podle nové teorie jimi stavitelé označovali zdroje vody. (foto: Shutterstock)


Reklama

Z geografického pohledu jde o jedno z nejodlehlejších míst na Zemi: Od nejbližší pevniny v podobě Pitcaimových ostrovů na západě jej dělí 1 900 kilometrů a od pobřeží Jižní Ameriky ještě o dva tisíce kilometrů víc. O Velikonočním ostrově, s rozlohou zhruba odpovídající Plzni, přesto slyšel snad každý. A tamní proslulou záhadu v podobě kamenných soch si každoročně přiletí prohlédnout na sto tisíc návštěvníků. Jako by pradávní obyvatelé měli dobrý důvod, proč své domovině – vedle oficiálního názvu Rapa Nui, tedy „velká Rapa“ – hrdě přezdívali Te Pito o Te Henua neboli „pupek světa“

Ležící giganti

Letos 5. dubna uplynulo přesně tři sta let od chvíle, kdy se o jejich tajemství dozvěděl i zbytek planety: Onu Velikonoční neděli přistáli u tamních břehů holandští mořeplavci a zřejmě jako první lidé v novodobé historii na vlastní oči spatřili množství gigantických kamenných hlav. Naskytl se jim však o něco jiný pohled než dnešním turistům: Všechny sochy totiž původně spočívaly v horizontální poloze. Jejich opětovné vztyčení je dílem vědců, kteří se o tzv. moai – jak jim domorodci říkají – začali hlouběji zajímat v polovině minulého století. Největší zásluhu na tom měl legendární norský mořeplavec Thor Heyerdahl, jenž se jejich historií intenzivně zabýval.

Nepřehlédnutelné kamenné kolosy, měřící v průměru čtyři metry a vážící čtrnáct tun, okamžitě zaujaly odbornou i laickou veřejnost. Teprve později se badatelé začali rovněž ptát, kdo vlastně stál za jejich vznikem. Evidentně muselo jít o mimořádně vyspělou kulturu čítající tisíce jedinců, jenže v době příchodu Evropanů už měla zřejmě svůj vrchol za sebou. Poté, co se stal ostrov cílem otrokářů, počet domorodců dál rapidně klesal a v roce 1877 tam zbývalo všehovšudy 111 osob.

Tragický příběh 

Důvod, proč tou dobou již žádná ze soch nespočívala ve vzpřímené pozici, měla představovat občanská válka: V odborné komunitě převládal donedávna názor, že je ostrované začali porážet sami kvůli konfliktům, jež vypukly po vyčerpání přírodních zdrojů. Zmíněnou hypotézu zastával například Jared Diamond z Kalifornské univerzity. Ve své knize „Kolaps: proč společnosti zanikají a přežívají“ z roku 2005 popsal tragický příběh civilizace, která si svůj zánik způsobila sama. Největšího rozmachu dosáhla populace Velikonočního ostrova zřejmě v polovině 16. století, kdy tam podle odhadů mohlo žít přes 17 tisíc obyvatel. 

Kolem roku 1600 pak prý ostrované vykáceli veškeré dostupné dřevo, čímž se nechtěně připravili o možnost stavět lodě a lovit ryby. Kvůli čím dál nižším výnosům nepříliš úrodné půdy navíc brzy vypukl hladomor, a zůstávalo tak jen otázkou času, kdy se donedávna prosperující kultura zhroutí. Právě v oné době přitom údajně o to intenzivněji pokračovala výstavba dalších a dalších soch, z nichž se nově staly symboly moci a síly v klanových válkách.

Definitivní tečku za tragickým příběhem Rapa Nui udělalo vyhubení zbývajících volně žijících zvířat. Jak uvádí Diamond, poslední přeživší se tehdy s největší pravděpodobností uchýlili i ke kanibalismu. Když zhruba o století později připluli na ostrov Holanďané, našli už jen trosky původní civilizace, jejíž příslušníci z frustrace zřejmě poslali k zemi dokonce i svou někdejší pýchu – kamenné moai.

Co když bylo všechno jinak?

Donedávna většina odborné komunity s uvedenými závěry souhlasila. Zánik polynéské kultury se všeobecně uváděl jako příklad ekocidy, tedy nešťastného zničení životního prostředí neuváženou lidskou činností. Mnozí vědci dokonce varovali před zjevnými paralelami mezi tehdejší situací a současným drancováním planety. V roce 2020 však do celé záležitosti vnesl zcela nové světlo opětovný archeologický průzkum kamenných plošin ahu, sloužících jako podstavce pro jednotlivé moai. Radiokarbonové datování a demografické modelování odhalilo, že sochy prokazatelně vznikaly ještě po roce 1722 – což by naznačovalo, že místní civilizace prosperovala mnohem déle, než se původně předpokládalo. A dost možná, že za jejím zánikem vůbec nestálo nehospodárné zacházení se zdroji. 

K danému závěru dospěli archeologové Terry Hunt a Carl Lipo: Za více než deset let důkladného výzkumu nenašli žádný důkaz, že by za zkázou stálo nekontrolované mýcení palem. Ba naopak, kácení stromů podle nich probíhalo zcela systematicky a umožnilo ostrovanům získat prostor pro obdělávání půdy. Třebaže tamní zemina neposkytovala příliš vysoké výnosy, díky pečlivému obhospodařování dokázali domorodci relativně dobře prosperovat i s omezenými zdroji. Vynalezli dokonce speciální větrolamy, tzv. manavai, jejichž střecha chránila úrodu. Rostliny navíc hnojili a půdu pokrývali rozdrcenou horninou, aby v ní udrželi potřebnou vláhu. Po celém ostrově se podařilo nalézt úlomky obsidiánu, které vědci zpočátku považovali za zbraně – Hunt a Lipo se však domnívají, že šlo o zemědělské náčiní. 

Tady je voda

Předpoklad, že domorodci mohli být schopnými zemědělci, nepřímo potvrzuje i tři roky stará studie vědců z Binghamtonské univerzity zaměřená na rozmístění moai ve východní části ostrova. Badatelé zjistili, že drtivá většina soch stála v bezprostřední blízkosti podzemního zdroje sladké vody, která tvoří nezbytnou podmínku úspěšného pěstování plodin. Na Rapa Nui se totiž nenachází žádný přirozený pramen a veškerou pitnou vodu museli obyvatelé získávat z průsaků v mělkých lagunách při pobřeží. Nepochybně proto potřebovali mít přehled, kde se zmíněné průsaky objevují.

Ne všichni vědci ovšem s uvedeným tvrzením souhlasí. Podle dosavadních teorií představovaly moai specifický způsob uctívání předků, což je tradice typická i pro ostatní polynéské kultury. Uvádělo se také, že sochy měly za úkol ostrovany symbolicky ochraňovat  – proto jsou převážně obrácené zády k oceánu, aby mohly lépe dohlížet na dění na pevnině. Je však možné, že sloužily všem třem účelům současně: Oči uctívaných předků chránily ostrov a zároveň ukazovaly, kde se nachází životodárná voda. 

Odsouzeno k zániku

Pokud je ovšem popsaná teorie správná, co tedy nakonec vedlo ke kolapsu místní civilizace? Hunt a Lipo nepopírají, že ekologická katastrofa skutečně sehrála roli, byla však mnohem pozvolnější a patrně za ní nestál člověk – nýbrž hlodavci. Když na ostrov někdy kolem roku 1200 připluli první osadníci, přivezli s sebou mimo jiné několik krys. Malým tvorům se na Rapa Nui začalo dařit, a rychle se množili. Živili se přitom také ořechy palem, jak potvrzují nálezy drobných rýh po jejich zubech. Nepřímo tak přispěli k tomu, že se porosty neobnovovaly stejným tempem jako v rámci přirozeného vývoje.

Hlodavci navíc požírali ptačí vejce, čímž lidem dál omezovali potravinové zdroje. Připočteme-li další nepříznivé faktory, jež na nevelkém kusu pevniny komplikují udržitelný rozvoj, byla zřejmě civilizace Rapa Nui odsouzena k zániku od samého počátku. Změna však probíhala pozvolna a původně měli ostrované čas se přizpůsobit.

TIP: Záhada Velikonočního ostrova: Jak zde lidé přežili bez studní a řek?

„Postupně se proměnili v jednodušší, agrární společnost založenou na menších rodinných jednotkách, které pěstovaly plodiny na vlastních zahradách,“ vysvětluje archeolog Mauricio Lima z Pontifikální katolické univerzity v chilském Santiagu, jenž se na výzkumu podílel. „Nežili sice v naprosté rovnováze s přírodou, ale nenašli jsme ani žádné důkazy o obrovské ekologické katastrofě. Ve skutečnosti šlo o kombinaci tří faktorů: klimatické změny, rostoucí populace a proměn ostrovního ekosystému. To vše se odehrálo v průběhu zhruba čtyř století.“ Hřebíčkem do rakve se pak stal příchod Evropanů, kteří na Rapa Nui zavlekli mimo jiné smrtící choroby. 

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Hanza neprosperovala jen díky diplomacii – v případě nutnosti dokázala vzpurná hrabství třeba vyhladovět. (ilustrace: Profimedia)

Zajímavosti

Ted Sams získal po 60 letech svůj maturitní diplom. (foto: Profimedia, David Orr ©)

Revue

DART míří na sebevražednou misi ve jménu planetární obrany. (ilustrace: NASA/Johns Hopkins APL, Steve GribbenCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Banánovník nakažený fusariovým vadnutím (TR1). (foto: Flickr, Scot NelsonCC0)

Věda

Seznamte se s oblastí, kde se stékají dvě nejmohutnější moravské řeky Morava a Dyje – seznamte se s krajinou Soutoku. (foto: Petr Zajíček ©)

Příroda

Klášterní komplex dnes. (foto: Shutterstock)

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907