Západní Sahara: Život v zemi bez budoucnosti
Nejsušší a nejžhavější. Tyto dva přívlastky, které charakterizují oficiálně neuznaný stát Západní Saharu, lze vztáhnout na podobu místní krajiny, jakož i na politickou situaci. Chudé území na severozápadě černého kontinentu se stalo dějištěm jednoho z nejkomplikovanějších geopolitických konfliktů 20. století.
Spor označovaný jako arabská studená válka se táhne už bezmála padesát let a jakákoliv dohoda o příměří zůstává zatím v nedohlednu. Územím Západní Sahary prochází od severu k jihu vojenská hranice a dělí ji na dvě nestejně velké části: Východní čtvrtinu zaujímá tzv. Saharská arabská demokratická republika neboli SADR, uznávaná na mezinárodní úrovni zhruba šesti desítkami zemí vesměs třetího světa. V roce 1976 ji vyhlásilo povstalecké hnutí Polisario v reakci na odchod Španělů z tzv. Španělské Sahary a od té doby se SADR s nevalným úspěchem snaží vymanit z marocké nadvlády.
Něco za něco
Šestnáct let trvající partyzánskou válku sice v roce 1991 završilo příměří zprostředkované Organizací spojených národů, ale představitelé severního souseda dosud odmítají uspořádat dohodnuté referendum o nezávislosti. Marocká vláda si Západní Saharu nárokuje jako integrální součást vlastního území a kontroluje veškerou tamní ekonomickou aktivitu, přičemž o regionu hovoří jako o jedné ze svých provincií.
Spor má však rovněž mezinárodní dosah: Dotýká se totiž nejen bezprostředně sousedících zemí, ale účastní se ho například i USA coby jeden z dodavatelů zbraní pro marockou stranu. V roce 2020 Spojené státy oznámily, že uznají plnou svrchovanost Maroka nad Západní Saharou výměnou za to, že západoafrická země naváže vztahy s Izraelem.
Touha odejít
Permanentní napětí se hluboce podepsalo na životě půl milionu obyvatel, kteří mezitím hospodaří v mimořádně nehostinných podmínkách jedné z nejsušších oblastí planety: Průměrné letní teploty tam dosahují 43–49 °C a zemědělská půda zaujímá jen 0,02 % území. Životní úroveň lze popsat jako tristní. Polovina populace je negramotná a očekávaná doba dožití dosahuje pouze 52,4 roku, což znamená nejnižší hodnotu na celé planetě. Není divu, že řada obyvatel touží z regionu odejít. V alžírských utečeneckých táborech žije podle různých zdrojů 150–170 tisíc válečných uprchlíků. Ti, kteří zůstali, se z poloviny živí rybolovem na pobřeží Atlantiku, případně je zaměstnává některá z firem těžících fosfáty. Uvedená surovina představuje jeden z klíčových exportních artiklů a ročně se vyváží v objemu zhruba dvou milionů tun.
