Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec (1)

Osobnost Záviše z Falkenštejna má v našich dějinách vyloženě negativní charakter. Pro většinu lidí je jeho jméno symbolem zrady, prospěchářství a úskočnosti. Než vylíčíme okolnosti, za jakých jeho černá pověst vznikla, podívejme se nejprve na Moravské pole roku 1278, kde padl český král Přemysl Otakar II. a kde chyběl právě (zlo)řečený Záviš

14.11.2021 - Lenka Peremská



Zatímco se šiky českých a moravských pánů vydaly bojovat na Moravské pole, někteří členové Vítkovského rodu sledovali zápolení z bezpečí bavorského hradu. Za hranicemi českého státu dleli Ojíř z Lomnice a Záviš z Falkenštejna, jehož osudová role na velkolepém českém politickém jevišti měla teprve přijít.

Vítkovci proti královně

Zatímco rodiny oplakávaly své mrtvé z Moravského pole, oba Vítkovci neurvale vpadli do Čech, aby se opět chopili svých někdejších statků. Rychlému a nikým nebráněnému nájezdu neunikly ani nechtěné České Budějovice, ani klášter Zlatá Koruna. Jeho vypleněním si Záviš z Falkenštejna, nesoucí už tak na ramenou břímě všeobecné viny za prohru u Suchých Krut, připsal na svůj účet další provinění. Jeho vpád s obavami sledovala z Prahy zdrcená královna Kunhuta, aniž by v nejmenším tušila, že onen zlořád plenící jižní Čechy záhy ulehne do jejího lože jako milovaný a uctívaný protějšek.

Vdova Kunhuta zůstala osamocena s malým synem a bázlivě očekávala příští události. Tělo jejího manžela tlelo kdesi v daleké cizině, od jihu spěchaly do Čech uchvatitelské voje Vítkovců a z Moravy přicházelo vojsko samotného Rudolfa Habsburského. Situace vypadala beznadějně. Tak beznadějně, že se královna musela obrátit za hranice země do Braniborska. Že její výzva k tamějšímu markraběti Otovi Dlouhému byla osudným omylem, zjistila hned v následujících týdnech. Namísto dvorného a spolehlivého ochránce, který by zajistil chod českého státu, ochránil ji i malého Václava a navíc zabezpečil zemi před nájezdem uchvatitelského Rudolfa Habsburského, dorazil do Čech v čele vojska muž lačně toužící po moci, k níž se hodlal ubírat potíráním veškerých překážek. A jednou z nich byla sama královna.

Poznání přišlo příliš pozdě a následná snaha byla nadto další chybou. Bezradná Kunhuta se totiž obrátila na samotného Rudolfa Habsburského a došlo ke vzájemnému sblížení. Na situaci v Čechách to však mnoho nezměnilo. V Praze zůstal Ota Dlouhý Braniborský a královnu se svým synem dokonce nechal internovat na Bezdězu. Kunhuta však v pevných zdech severočeského hradu dlouho nepobyla a svého syna opustila.

Milencem královy matky

Královna dlela na svém skromném dvoře na Opavsku v Hradci nad Moravicí, který byl jen odleskem někdejší slávy pražského dvora. Kunhuta svou bitvu o syna prohrála. Ani po svém útěkem z Bezdězu nedokázala najít mocnou ochrannou ruku, která by malého Václava vytáhla ze zajetí a dokázala čelit vojskům Oty Dlouhého.

Život v Hradci byl jednotvárný, dokud se před branami královských statků neobjevil Záviš z Falkenštejna. Muž, který dosud trápil královnu vdovu stejně jako neurvalé šiky braniborského markraběte. Jeho pozice v Čechách však doznala podstatných změn. Zatímco se většina členů Vítkovské rodiny před novým českým pánem pokořila, Záviš z Falkenštejna neúprosně zůstával v opozici proti Braniborům. Jeho názory ho proto vedly až na dvůr královny Kunhuty. A právě tam, v odlehlých končinách českého království, se královna se Závišem sblížila. Vzájemné poznávání bylo brzy nahrazeno blízkým intimním vztahem.

Nerovný svazek mezi královnou a mocným, přesto však pouhým pánem, nezůstal dlouho v tajnosti. Přestože dvorská kultura pracovala s představou rytíře a jeho dámy, doba středověku v praxi podobným vztahům nepřála. Navíc Záviš ulehl do sotva vychladlého lože po muži, jemuž v rozhodující chvíli ani nepřispěchal na pomoc. Královská památka Přemysla Otakara II. tak byla zneuctěna a stín nevěry a cizoložství padl rovněž na hlavu královny. Vyprávělo se, že Kunhuta zcela propadla osidlům démonického Záviše, který ji zanedlouho obtěžkal potomkem a slavila se nerovná svatba. Pomluvy a předsudky obestřely mileneckou dvojici jako pavučina a následný ničivý hladomor byl dokonce přičítán jejich nerovnému svazku. Záviš s Kunhutou však osočování čelili i poté, kdy museli Opavsko opustit a uchýlit se na Falkenštejnovo panství. Do země se totiž vrátil někdejší opavský pán Mikuláš.

Dokončení: Záviš z Falkenštejna: Démonický zrádce a královnin milenec (2)

Rodinnou idylu nerušenou očerňováním a předsudky kalila jen nepřítomnost malého Václava. Po dlouhých a svízelných jednáních byl však Přemyslův syn konečně propuštěn a roku 1282 za jásotu obyvatel vstoupil do Prahy. Přestože ho matka v nejobtížnějších okamžicích opustila a přestože po jejím boku vystupoval dřívější zrádce vlastního otce, navrátivší se Václav oba manžele přijal na milost. Záviš mladého Václava zcela oslnil a na jeho dvoře získal na několik let neotřesitelnou pozici. Královské úředníky dle své libosti vyměnil především za členy vlastního rodu a na dlouhou dobu se stal nejvýznamnější osobou království. Nic na tom nezměnila ani pozdější Kunhutina smrt. 


Další články v sekci