Zázrak z měděné hory: Nedostatek mincí vyřešili v Anglesey originálně

Kopec se strategickým významem, nedostatek drobných mincí v oběhu a k tomu originální a efektivní řešení, na jehož konci bohužel stál pořádný bankrot. Tohle všechno se dalo zažít na velšském ostrůvku Anglesey

25.12.2023 - Radomír Dohnal



Přízvisko „hora“ si velšský Mynydd Parys čili Parys Mountain snad ani nezaslouží. Ve svém nejvyšším bodě nesahá ani do výšky 150 metrů nad mořem. Na druhé straně, svým významem byla kdysi větší, než velehorstva všech kontinentů. Byla totiž nejproduktivnějším měděným dolem na světě. Po nějaký čas. A stála taky u zrodu jedné „novinky“ v peněžním sektoru, s níž se potýkáme ještě dnes. 

Zrození 

O tom, že se v krajině zvlněných kopců na velšském ostrůvku Anglesey nachází ložiska mědi, se vědělo už dávno. Archeologové zde doložili první pokusy o těžbu a zpracování rud do doby bronzové. Těžba tu ve skromnějších měřítcích fungovala v podstatě nepřetržitě. 

Změnilo se to až v roce 1764, kdy se pozemek – tehdy už považovaný za nepříliš výnosný a navíc znehodnocený vyplavovanými železitými solemi – získal do svého držení Charles Roe z Macclesfieldu. Jen o pár měsíců později totiž narazil na obří podpovrchové ložisko. Podle jiných zdrojů objevil onu vydatnou žílu místní horník, za což byl odměněn lahví whisky. Podstatnější je, že se z Mynydd Parys, domněle již vyšeptalého naleziště, stalo naleziště světového významu

Hora totiž začala zásobovat královské loďstvo, které poptávalo ve velkých objemech měď na opláštění kýlů lodí. Proč? Plavidla s lesklým kovovým krunýřem plula rychleji, lépe manévrovala, byla pevnější. A taky o poznání snáz odolávala nejrůznějším vilejšům, šášním a dalším vrtavým mořským potvůrkám. Významně se tím prodlužovala doba, kterou mohly lodě strávit v činné službě na volném moři. 

Pro všechny 

Úspěch britského námořnictva se rodil v hlubině dolů pod Mynydd Parys, a na obratech majitelů to šlo znát. Těžbu inovovali, investovali i do navázaných procesů. Čištění rudy, extrakce v pecích na místě, srážení drenážní vody. Vytvořili také řádku zařízení, které zhodnocovaly procesní odpady a druhotné suroviny. Vyráběly se tu okrové pigmenty, síra či vitriol. 

Od roku 1787, kdy těžba přešla do správy Parys Mining Company, se nikde jinde na světě netěžilo tolik mědi, jako tady. Po celou dobu průmyslové revoluce stála Parys Mining Company na samé špici. A unikátní se ve světových měřítcích stala ještě jednou novinkou. Ta souvisela s ne až tak pozitivním vývojem britské ekonomiky. Tedy, ne že by se Britům nedařilo. Jen to nebylo znát na množství peněz – hotovosti, která byla v oběhu. Kriticky se jim totiž nedostávalo drobných mincí. 

Jejich ražba zpomalovala už od počátku 18. století kvůli nedostatku mincovního stříbra. A protože éru průmyslové revoluce rámovala též výrazná migrace obyvatel z venkova do měst, problémů s hotovostí tím přibývalo. Ve městech bylo zapotřebí – byť třeba po menších obnosech – platit za služby a zboží výrazně častěji. Své o tom věděli i na velšském ostrově Anglesey, kde se život dělníků a horníků točil kolem mědi. Královské námořnictvo, jejich hlavní odběratel, sice za zboží platilo královsky, ale ne zrovna včas. A proto se tu představenstvo Parys Mining Company rozhodlo k netradičnímu kroku. K ražbě mincí, které nebyly mincemi. Tokenů či chcete- li žetonů, peněžních poukázek, tedy zástupné alternativní měny. 

V žetonech 

To si pochopitelně zaslouží trochu vysvětlení, protože šlo o unikátní a nebývalé opatření. Na vrcholu své slávy pracovalo na Anglesey až 8 tisíc důlních zaměstnanců. Tvrdě dřeli a za práci jim pochopitelně náležela spravedlivá odměna. Tu obratem vraceli do oběhu tím, že zaplatili za ubytování na nocležnách, které provozoval jejich zaměstnavatel. Utráceli i za jídlo ve vývařovnách a za pití v krčmách, které rovněž provozovala Parys Mining Company. V měřítku jednoho ostrova tak proběhla velká spousta malých plateb, které byly potřebné a nezbytné. Ale v nějakém širším měřítku moc význam neměly, ty peníze se točily v malém oběhu pořád dokola. Cyklicky obíhaly lokální ekonomikou, ostrov přitom prakticky neopustily. A protože se těch drobných peněz na spoustu běžných malých plateb fyzicky nedostávalo, nahradili je šéfové těžařské společnosti tokeny

Příkladem může být například půlpence z roku 1788. Je to mince z čisté mědi a má velmi hezkou ražbu – z jedné strany je postava druida v kápi, z druhé pak krasopisně vyvedené iniciály společnosti. Ve své podstatě se hodnotou kryla s klasickou britskou půlpencí. 

Za tyto „druidské tokeny“ se dalo na ostrově bez problémů existovat. (foto: Wikimedia Commons, Brandon Bigheart, CC BY-SA 3.0)

Když horník z Anglesey dostal výplatu, nafasoval ji v těchto druidských tokenech. S nimi mohl zaplatit nocleh i každodenní gáblík. A pokud by jej velšský ostrůvek omrzel, v přístavu mohl tyto tokeny směnit za klasické libry. To se ale nestávalo často. Pro správce těžařské společnosti bylo podstatné, že tokeny výrazně omezily potřebu klasické leč nemile nedostatkové měny na ostrově. A protože zaměstnanci Parys Mining Company představovali většinu populace Anglesey, přestoupili na tuhle měděnou alternativu i ostatní obyvatelé ostrova. Žetony se tak dalo zaplatit u holiče, ševce i u řezníka. Ta hra „s trochu jinými penězi“ se všem moc líbila

Koloběh 

V Anglii platilo, že se padělání peněz trestá s nejvyšší přísností. Tedy smrtí. Jenže vyrábět žetony s jinými vzory, které mohly být použity místo mincí, zákon nezapovídal. Počin Parys Mining Company zůstával naprosto legální. A také originální. Tokenizace platidel a virtuální měny, o nichž se dnes tolik mluví, nejsou žádnou horkou novinkou. V roce 1790 se na Anglesey mezi lidmi „točila“ měděná kolečka. Nastavený systém pochopitelně drželo pohromadě několik omezení. Předně, tokeny nebylo možné z ostrova vyvážet ven. Každý si je před cestou z měděného ráje ochotně vyměnil za oficiální peníze. Těch výměn byl ale jen zlomek ze všech prováděných plateb. Horníci neměli důvod (a ani kvůli obavě ze ztráty zaměstnání moc nemohli) ostrov opouštět.

Dozor nad tím, kolik tokenů na ostrově obíhá, drželi účetní těžařské společnosti. Nikdo tokeny nad rámec běžného šetření z výplaty nehromadil. Systém byl dotovaný a „jištěný“ zvenčí tím, že ve víceméně pravidelném turnusu připlouvaly do Anglesey reálné peníze za zobchodovanou měď. Tokeny od Parys Mining Company také nebyly o nic hodnotnější, než klasické peníze. Za žeton s půlpencí se toho dalo koupit tolik, jako za půlpenci z londýnské mincovny. Na ostrově se dalo za co utrácet a alternativní měna se tu běžně akceptovala. A celé to pohromadě držela „víra a jistota“ toho, že dokud se pod Parys Mountain těží měď, bude to fungovat i nadále. 

K nezaplacení 

Příběhem z Anglesey se brzy inspirovala řada anglických měst, kde měli o drobné mince též nouzi. Začala si razit své vlastní tokeny. Velké popularity dosáhly například v Birminghamu. Na počátku 19. století prý v Anglii obíhalo víc mincí alternativních měn – rozmanitých tokenů, než klasických mincí. Když jste přijeli do velkého města, zastavili jste se ve směnárně, kde jste si hotovost směnili za místní tokeny, abyste měli z čeho vyžít

Historický příběh velké novinky v peněžním sektoru ale nemá dobrý konec. A dopadlo to přesně tak, jak se dalo čekat. Výnosy Parys Mining Company totiž začaly váznout, mědi pod zemí ubývalo. Místo rázného ekonomického opatření se ale šéfové rozhodli udržovat systém alternativní měny dál při životě. Dohromady nakonec nechali vyrazit 250 tun tokenů v hodnotě pencí a 50 tun půlpencí. Způsobili tím jedině inflaci – za stejný objem peněz se dalo nakoupit mnohem méně věcí. Kdo by pak akceptoval platby v zavedeném poměru 1:1? Pak už jen stačilo, aby pár horníků bouchlo do stolu a nechalo si vyměnit tokeny za hotové peníze. Když se ukázalo, že Parys Mining Company nedisponuje dostatečnou hotovostí, vznikla panika. A měnit tokeny zpět na peníze chtěli rázem všichni.

Šéfové důlní společnosti se rázem stali dlužníky a museli vyhlásit bankrot. Nafouknutá bublina s hlasitým řachnutím praskla, ostrovní ekonomika se položila. A panika se rychle přenášela dál do měst, kde také obchodovali s svými vlastními tokeny. První špásování s alternativní měnou, které zprvu přinášelo řešení finančních potíží, skončilo pořádným krachem…

Vydřiduchové zpoza oceánu

Nápad se perfektně uchytil za oceánem, v těžařských osadách a hornických městečcích v USA. Fungování tokenů se tam podobalo situaci na Anglesey. Důlní město uprostřed pustiny představovalo často jedinou civilizaci široko daleko. Veškeré obchody, občerstvovny i nocležny tam patřily jedinému majiteli. Ten mohl alternativní měnou nenáročně „točit“ peníze, a ještě z hlediska monopolního postavení lépe sdírat své zaměstnance o výdělky a vynucovat si jejich loajalitu. O jednom takovém vykukovi se můžete dočíst v článku o Pullman City.


Další články v sekci