Zbaveni zemské tíže: Kdy se vznesli první tvorové do vzduchu?

14.03.2020 - Jaroslav Petr

Po vodě a souši byl vzduch třetím a posledním z živlů, který si pozemští živočichové podmanili. Ptáci, s nimiž si létání automaticky spojujeme, ovšem zdaleka nebyli prvními tvory oblohy. Předběhl je hmyz a plazi

<p>Takto nějak pravděpodobně vypadali králové druhohorní oblohy azhdarchidi. Největší známý z nich, nazvaný <strong>Quetzalcoatlus</strong>, měl patnáctimetrové rozpětí křídel.</p>

Takto nějak pravděpodobně vypadali králové druhohorní oblohy azhdarchidi. Největší známý z nich, nazvaný Quetzalcoatlus, měl patnáctimetrové rozpětí křídel.


Reklama

Jako první se začali v atmosféře naší planety prohánět vlastní silou zástupci pravěkého hmyzu. O tuto výsadu, na rozdíl od jiných živočišných skupin, hmyz v průběhu evoluce nepřišel. Zůstává tak jedinou letuschopnou kategorií živočichů z říše bezobratlých.

Postrach s průsvitnými křídly

Během stovek milionů let získala hmyzí křídla nejrůznější tvary a konstrukce. Tropičtí motýli (Lepidoptera) udivují nádhernými barvami, brouci (Coleoptera) si přeměnili přední pár na tuhé a často velmi atraktivně zbarvené krovky. Ke konstrukční dokonalosti dovedl křídlo jako prostředek letu dvoukřídlý hmyz (Diptera), reprezentovaný třeba obyčejnou mouchou domácí (Musca domestica).

Způsob vzniku okřídleného hmyzu je však stále zahalen tajemstvím. Vzácné fosilie nenabízejí dostatek indicií k tomu, aby vědci mohli s jistotou říct, jak se křídla hmyzu vyvinula. Snad vznikla z výběžků, kterými si hmyz pomáhal k udržení rovnováhy při dlouhých skocích. Možná stály u jejich vzniku vnější žábry, jaké dnes pozorujeme u nedospělých jepic (Ephemeroptera).

Jisté je, že nástup hmyzích letců byl razantní. Ještě v devonu, před dlouhými 400 miliony let, byl hmyz bez křídel a nelétal. O osmdesát milionů let později v období karbonu se už vzduchem pohybovalo nejméně deset různých evolučních skupin hmyzu. Uběhlo dalších dvacet milionů let a v období permu se objevil největší známý létající hmyz – vážky Meganeura s rozpětím křídel až 75 centimetrů. Tito létající predátoři byli postrachem nejen pro hmyz (létavý i nelétavý), ale i pro drobnější obratlovce. Meganeura jasně naznačila, že letci zvířecí říše nejsou žádní evoluční outsideři a významně promlouvají do dění na Zemi.

Dva pohony hmyzích letců

U hmyzu se vyvinuly dva zcela odlišné způsoby „pohonu“ křídel. Některé druhy hmyzu mají létací svaly napojené přímo na křídlo, které je k trupu připevněné pohyblivým kloubem. Smrštěním svalu se křídlo zvedá, při povolených svalech naopak klesá dolů. Tak pracuje třeba křídlo vážek (Odonata) a tak trochu to připomíná způsob, jakým veslujeme na lodičce.

Evolučně novější „převody“ má hmyz, jehož křídla jsou přirostlá napevno k chitinovému obalu hrudi. Létací svaly se upínají na pevnou stěnu hrudi z vnitřní strany a tahem ji deformují. Jak se chitinová vnější kostra „prohýbá“, pohybují se i křídla. Tento pohon křídel využívají například mouchy (Musca) a další dvoukřídlý hmyz (Diptera) nebo vosy (Vespula) a jejich příbuzní z řad blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera).

Rekordy nejrychlejších svalů

Létací svaly hmyzu jsou mohutné, např. kuklicím z rodu Rutilia, jež se podobají mouchám, narůstají do délky až jednoho centimetru a v průřezu měří dva milimetry. U zdatných hmyzích letců tvoří létací svaly až třetinu celkové hmotnosti těla. Tyto mohutné „letecké motory“ spotřebovávají obrovská množství kyslíku a „paliva“. Organické sloučeniny s vysokým obsahem energie se ve svalech slučují s kyslíkem a tím se v nich vázaná energie uvolní. Jako palivo slouží hmyzu cukry a tuky. Brouci mohou pohánět svaly dokonce spalováním aminokyselin, jinak používaných především ke stavbě bílkovinných molekul.

V živočišné říši bychom marně hledali svalstvo, které by se enormní spotřebou energie vyrovnalo létacím svalům hmyzu. Jejich energetickým nárokům ovšem odpovídají úctyhodné výkony hmyzích letců. Komáři (Culicidae) dokážou mávnout křídly tisíckrát za vteřinu! I zdánlivě pomalý a neohrabaný letec, jako je čmelák (Bombus), mávne křídlem více než stokrát za vteřinu. Tak rychlý pohyb klade vysoké nároky nejen na svaly, ale i na nervový systém. Při nízkofrekvenčním letu do 200 kmitů za sekundu odpovídá sval na každý nervový vzruch jedním stahem. Při letech s vyšší frekvencí mávání křídel by už ale nervy nestíhaly vydávat svalům příslušné povely, a proto jeden nervový vzruch vyvolá u svalu hned několik stahů. V lidském těle nenajdeme žádný sval, který by dokázal pracovat s tak vysokou frekvencí. Mezi obratlovci podávají srovnatelný výkon například chřestýši (Crotalinae), kteří vydrží kmitat koncem ocasu i několik hodin s frekvencí až 100 kmitů za sekundu.

Vzduch ovládli plazi

Zhruba před 220 miliony roků pronikli do vzduchu podstatně větší letci, než byl pravěký hmyz. Druhohorám vládli plazi, a to platilo nejen o souši a vodě, ale i o vzduchu. Rozkvětu se dočkala pestrá a početná skupina ptakoještěrů – pterosaurů (Pterosauria). Ti se stali prvními létajícími obratlovci.

Křídlo ptakoještěrů tvořila blána natažená na kostech přední končetiny a především na silně prodlouženém čtvrtém prstu. Základ blány tvořily tisíce vláken uložených mezi vnějšími vrstvami kůže. Byla to unikátní konstrukce křídla, která se zásadně lišila od předchozích křídel hmyzu a nepodobala se ani křídlům pozdějších ptáků (Aves) nebo letounů (Chiroptera) – tedy kaloňů a netopýrů. Pterosaurům se dařilo až do konce druhohor, kdy vyhynuli spolu s dinosaury a mnoha dalšími představiteli tehdejší fauny a flóry.

Evoluci zdatných pterosauřích letců vyvrcholila kapitálními kusy s anatomií plně podřízenou nárokům letu – a to jak aerodynamice, tak i námaze spojené s máváním křídly. Například obratle hrudní páteře jim srostly, aby snáze odolávaly tahu létacích svalů. U některých druhů došlo dokonce k vytvoření kloubního spoje mezi lopatkou a páteří, což je mezi obratlovci zcela unikátní anatomický rys. Kosti měli pterosauři duté a díky tomu odlehčené na minimum.

Jedním z typických ptakoještěrů byl Pteranodon s osmimetrovým rozpětím křídel. Králi druhohorní oblohy však byli azhdarchidi, jejichž označení pochází z uzbeckého výrazu pro létajícího draka. V Uzbekistánu byly objeveny první fosilie těchto létajících plazů. Největším známým azhdarchidem byl Quetzalcoatlus pojmenovaný pro změnu podle mýtického aztéckého opeřeného hada. Patnáctimetrovým rozpětím trumfnul Quetzalcoatlus současné rekordmany v této disciplíně, albatrosy (Diomedea), hned čtyřikrát. Tělo tohoto azhdarchida však bylo velikostí srovnatelné s postavou dospělého člověka. Křídla měl dlouhá a úzká, což napovídá, že podobně jako albatros využíval vzestupných vzdušných proudů a vydržel kroužit a klouzat bez toho, že by musel mávat křídly.

Černí pasažéři větru

Silný vítr dokáže uchopit a přenést na velké vzdálenost nejrůznější tvory. Hurikány a tajfuny nasají někdy z moře nejen hejna ryb, která pak „prší“ z nebe nad souší daleko ve vnitrozemí, ale třeba i mořské želvy. Na rozdíl od těchto nedobrovolných letců patří někteří pavouci k pasivním vzduchoplavcům, kteří mají let dokonale zvládnutý a vyrábějí si pro něj „letadla“ těžší než vzduch.

Zřejmě nejznámějším příkladem pavoučího vzduchoplavce je běžník pocestný (Xysticus erraticus). Za příhodných podmínek, když vane mírný stabilní vítr, vylézá tento drobný pavouček na vyvýšené místo a otáčí se zadečkem vzhůru. Ze snovacích bradavek vypouští vlákna, do nichž se opírá vítr a tvaruje nitky do velkého „padáku“. Řada pavouků produkuje pro tyto účely zvláštní velmi jemné vlákno.

Letu pavučinovým „paraglidem“ využívají i poměrně velcí pavouci, např. některé druhy stepníků (Eresidae). Jejich samičky dorůstají hmotnost 0,1 gramu a měří cca 1,5 cm. Přesto se dokážou vznést na „padáku“ o průměru jeden metr tvořeném až několika stovkami jemných vláken.
Pavouci často uletí jen pár metrů, ale mohou překonávat i úctyhodné vzdálenosti. Byli pozorováni nad mořem i 1 600 km od pobřeží nebo ve výškách kolem pěti kilometrů nad zemí! Pavouk vydrží bez potravy až měsíc a tuto celkem úctyhodnou dobu má k dispozici na případné cestování bez mezipřistání.

Vlastní vítr hub

Pasivní pohyb vzduchem nevyužívají jen pavouci, ale také rostliny při šíření semen. Dobře létají třeba ochmýřená semena smetánky lékařské (Taraxacum officinale). Nažky javoru (Acer) opatřené křidélky spoléhají zase na „vrtulový efekt“. Vítr je může unášet i na velké vzdálenosti.

TIP: Létaní pod vlivem nevadí: Netopýři si ve vzduchu poradí i opilí

Na větru jsou při šíření výtrusů závislé i houby. Ty ale rostou nízko při zemi, kde bývá vítr jen slabý nebo nevane vůbec. Houby si proto kolem svých klobouků vytvářejí jakýsi průvan, aby se jejich výtrusy dostaly co nejdál. Dosahují toho odpařováním vody, kterým se lokálně ochladí vzduch a tím se původně nehybná vzdušní masa v okolí houby uvede do pohybu. Proud vzduchu je dost silný na to, aby odnesl výtrusy pryč od houby.

Pomýlené rychlostní rekordy

V mnoha knihách i internetových zdrojích se uvádí, že držitelem rychlostního rekordu mezi zvířecími letci jsou střečci rodu CephenemyiaPřipisuje se jim rychlost bezmála 1 300 km/hod a má se za to, že jsou jako jedni z mála živočichů schopni pohybu nadzvukovou rychlostí! Údaj vzbuzoval nedůvěru už záhy po svém zveřejnění v roce 1926. Střeček by při tak rychlém letu spálil každou vteřinu takové množství živin, které by vážila 1,5krát víc než on sám. Střeččí rekord byl jako omyl odhalen už v roce 1938 a už tehdy spolehlivá měření potvrdila, že střeček nelétá rychlostí vyšší než 40 km/hod. Omyl se však i s odstupem tři čtvrtě století stále drží při životě a dodnes figuruje jako rekord v mnoha přehledech „nej“ ze zvířecí říše.

Střečka nevystřídá v držení rychlostního rekordu ani další hmyzí adept – šídlo Austrophlebia costalis, u kterého se udává rychlost letu kolem 100 km/hod. I to je údaj získaný chybným měřením, při kterém byla brána v potaz jen rychlost hmyzu vzhledem k pozorovateli stojícímu na zemi. Za hodnověrný pro skutečnou rychlost letu se ale považuje pouze údaj o rychlosti, s jakou se hmyz pohybuje vůči okolní mase vzduchu. Rozdíl mezi oběma hodnotami – rychlostí vzhledem k zemi a rychlostí vzhledem k okolnímu vzduchu – může být propastný. Například můře osenici ypsilonové (Agrotis ipsilon) vědci naměřili ze země rychlost letu 110 km/hod. Můra však letěla ve výšce od 300 do 600 metrů a „vezla“ se na vichru před postupující studenou frontou. Vůči okolnímu vzduchu letěla rychlostí pouhých 10 km/hod.

TIP: Mimořádné výkony světové fauny: Nejlepší atleti zvířecí říše

K nejrychlejším hmyzím letcům, o jejichž výkonu není nejmenších pochyb, se tak řadí saranče stěhovavá (Locusta migratoria) létající rychlostí až 35 km/hod. Nelze však vyloučit, že se některé druhy hmyzu pohybují výrazně rychleji. Ve vědecké literatuře je popsána situace, kdy se ovád (Tabanidae) pokoušel dohonit vystřelené broky a údajně při tomto marném honu vyvinul rychlost 145 km/hod.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907