Největší mýty o zdraví: Opravdu červené víno prospívá zdraví? Musíte ujít 10 000 kroků? A potřebuje tělo detox?

Alkohol metla lidstva

• mýtus: trocha alkoholu nevadí
• pravda: vadí vždycky

Češi stále vedou globální statistiku konzumace piva. Podle posledních dostupných čísel z roku 2024 připadá na každého obyvatele naší země 126 litrů, a ještě před několika lety bylo dané číslo dokonce o 16 litrů vyšší. Němečtí sousedé s „pouhými“ 88 litry na hlavu se s námi skutečně nemohou měřit… 

Zdálo by se, že popíjení zlatého moku bylo vždy velebenou národní tradicí, ale není to pravda. Například v roce 1948 vypil průměrný Čech „jen“ 74 litrů. Jak je možné, že se spotřeba alkoholu během osmi dekád téměř zdvojnásobila? Některé zdroje – především ty vytvořené marketéry z velkých pivovarů – vám budou tvrdit, že je pivo vlastně zdravé.

Ano, díky kvasnicím a sladu obsahuje vitaminy řady B. Litr piva pokryje denní dávku B6 z jedné třetiny, B2 z pětiny a B1 asi ze 3 %. Zároveň dodá 45 % niacinu B3 regulujícího metabolismus a 30 % kyseliny listové, jež přispívá ke správné krvetvorbě. Navrch dostanete hořčík a draslík. Jenže téměř všechny uvedené složky pohodlně získáte i z plátku grilovaného kuřete – pouhých 150 gramů masa dodá velké množství vitaminů B, s výjimkou B1 a B2, které ovšem doplní rýže jako příloha. Není nutné k tomu vypít čtyři piva.

Ale zlepšuje trávení!

Hořké kyseliny z chmele skutečně stimulují žaludeční výstelku a pomáhají uvolnit víc trávicích šťáv, což usnadňuje zpracování těžkých jídel. Některé studie naznačují, že se takto může dokonce mírně povzbuzovat rozvoj střevní mikroflóry. Ale zde benefity piva končí. Všechno ostatní, co s ním přichází, vám na zdraví nepřidá – naopak. 

Největší problém představuje samotný alkohol. Ačkoliv se totiž u nás celkový objem spotřebovaného piva každoročně o něco snižuje, množství čistého alkoholu nijak neklesá a zůstává na 13 litrech na hlavu. Popsaný paradox je způsobený tím, že zákazníci přestávají pít „na objem“ a preferují kvalitu. Výčep klasické hospodské desítky tak klesá, zatímco obliba speciálů a ležáků s vyšším podílem alkoholu roste.

Žádné bezpečné množství

Alkohol patří mezi největší zabijáky a jeho efekt se týká všech aspektů zdraví. Nejde jen o přímý dopad na mozek, kde při dlouhodobé konzumaci může poškozovat nervové buňky a přispívat k postupné atrofii orgánu. Velkou zátěž představuje také pro metabolismus: V jednom gramu alkoholu je sedm kalorií, téměř dvakrát víc než v bílkovinách či sacharidech. Uvedenou energii však tělo nedokáže ukládat a chová se k ní jako k toxinu. Označí ji pro játra nálepkou „nejvyšší priorita“, a její vyloučení z těla tak dostane přednost před vším ostatním. Cukry a tuky v krvi tudíž musejí čekat, spalují se pomaleji a mohou se v těle ukládat.

Mezi nejčastější příčiny úmrtí v Česku patří ischemická choroba srdeční a cévní mozkové příhody neboli mrtvice. Přispívá k nim špatná strava, kouření a nedostatek pohybu. Pokud pak do uvedeného mixu přihodíte ještě pravidelnou spotřebu alkoholu, jejich účinek se radikálně zhorší. Nejlepší pití je tedy žádné pití, nebo jen skutečně občasné. 

Každý den v pohybu

• mýtus: deset tisíc kroků ke zdraví
• pravda: stačí mnohem méně

Když se světem rozšířilo heslo „deset tisíc kroků pro zdraví“, nikoho ani nenapadlo, že se skutečným měřením vlivu chůze nikdo nezabýval. Žádná studie, žádné analýzy – ale znělo to tak věrohodně! Uvedený mýtus ve skutečnosti vznikl díky reklamě. Když se v roce 1964 konaly v Tokiu olympijské hry, celý národ se zbláznil do sportu. Populace, jež po druhé světové válce přešla z jednoduché stravy zahrnující rýži a ryby na americkou dietu plnou tuku a sacharidů, si začala nutnost cvičení uvědomovat. A protože Japonsko zažívalo masivní technologický rozvoj, ohlíželi se zákazníci po hi-tech zařízení, které by je dokázalo správně nasměrovat.

Jejich hlad využila firma Jamasa a přišla s krokoměrem: Pojmenovala ho Manpo-kei, doslova „měřič deseti tisíc kroků“, neboť japonský znak 万 pro „deset tisíc“ vypadá jako kráčející postavička. A odsud zbýval už jen pomyslný krůček ke vzniku reklamního sloganu, který by zaplnil mediální prostor.

Můžete zvolnit

Skutečně však musíme nachodit tolik? Průměrný člověk překoná při ujití deseti tisíc kroků vzdálenost zhruba osmi kilometrů, čehož se dá při běžném životním rytmu ve městě dosáhnout jen stěží. Obvykle to vyžaduje speciálně vyhrazený čas – což může být dobrá motivace například pro české pejskaře, kteří svých 2,5 milionu mazlíčků musejí někdy vyvenčit.

Současné studie však ukazují, že deset tisíc kroků představuje mírně přemrštěné číslo a dobrých zdravotních výsledků se dá dosáhnout už při podstatně nižší fyzické aktivitě. Vědci ze Sportovní univerzity v Šanghaji zkoumali před čtyřmi lety pomocí krokoměrů populaci ve 111 zemích a poté sestavili žebříček nejaktivnějších národů. Poněkud překvapivě se nejvíc nachodí obyvatelé vysoce urbanizovaného Hongkongu, s průměrem 6 880 kroků. Češi se pak se svými 5 500 kroky nacházejí v evropském průměru, spolu s Němci, Brity, Italy či Maďary.

Experti dnes žádný přesný počet kroků jako „minimální zdravou hranici“ neurčují. Spíš hovoří o „čase stráveném pohybovou aktivitou“. Světová zdravotnická organizace doporučuje 150–300 minut mírného nebo 75–150 minut vysoce intenzivního pohybu týdně. První údaj lze tedy přeložit jako půlhodinu až hodinu chůze denně. 

Zázračné potraviny

• mýtus: musíme jíst superpotraviny
• pravda: nepotřebujeme je

Taky už jste slyšeli o zázračných, život prodlužujících, zaručeně účinných potravinách s předponou „super“? Nepochybně ano. Útočí na nás totiž ze všech lifestylových časopisů i krátkých videí na sociálních sítích, kde o nich hluboce a zasvěceně promlouvají pánové s velkými svaly a dámy s plochými břichy.

Navzdory svému názvu však superpotraviny nepředstavují nic jiného než obyčejné jídlo, které jedí lidé po celém světě bez velkého humbuku už tisíce let. Slovo „obyčejné“ zde ovšem není nijak degradující. Obvykle se tím myslí potraviny, jež neprošly průmyslovým zpracováním a nabízejí v malém objemu velké množství živin – ať už se jedná o vitaminy, kvalitní bílkoviny, protizánětlivé látky, či třeba podporu bohaté střevní mikroflóry. 

Superpotraviny získávají na popularitě prostřednictvím mediálních kampaní, dřív tedy díky tradiční televizní reklamě, dnes vlivem influencerů na sociálních sítích. Jejich náhlé zrození na mediální scéně však není nikdy náhodné a obvykle za ním stojí snaha firem využít nejnovější vědecký výzkum.

Jak šly trendy

Podle dat z analytického nástroje Google Trends lze snadno identifikovat, které superpotraviny dobývaly svět. V 90. letech vzaly Ameriku útokem „divoké“ borůvky, které jsou prý chutnější než šlechtěné varianty a mají dvakrát vyšší obsah antioxidantů a vlákniny. Trend by ovšem nevznikl bez masivní kampaně státu Maine, kde se zmíněné borůvky téměř výhradně pěstují.

Mezi léty 2000 a 2010 zase západní svět okouzlily açaí, plody tropické palmy euterpe brazilské, protože si je dopřávala známá moderátorka Oprah Winfreyová. Po nich přišel „himálajský zázrak“ v podobě plodů goji z kustovnice čínské, jež obsahují vysoký podíl bílkovin. Ve stejné době dorazila rovněž obliba koktejlů smoothies z rozmixovaného ovoce, které marketing protlačoval coby recept na zdraví. Taktně přitom přecházel fakt, že se v jediné půllitrové láhvi může nacházet ekvivalent 2–3 banánů, a takové množství sacharidů člověk obvykle naráz nesní.

Jsou opravdu super?

Mezi roky 2007 a 2012 začal scénu dobývat merlík chilský neboli quinoa. Prastará obilovina pěstovaná po celá tisíciletí v podhůří And má vysoký podíl bílkovin, neobsahuje lepek, a navíc ji Organizace pro jídlo a zemědělství při OSN označila v roce 2013 za plodinu roku – což je ta nejlepší reklama. Trvalo jen rok či dva, než se na výsluní ocitla kurkuma, kořen z kurkumovníku dlouhého, který roste v Indii a po usušení a rozemletí se prodává jako jasně žluté koření. Skýtá přitom řadu vitaminů a potlačuje záněty, nicméně roli protizánětlivého šampiona převzal okolo roku 2020 zelený ječmen.

A nyní zásadní otázka: Jsou superpotraviny opravdu tak „super“? Odpověď zní: Ano, i ne. Pokud je váš jídelníček spíš chaotický nebo po česku „tradiční“ – čili hodně masa, žádná zelenina – pomůže jejich zařazení vyrovnat deficit vlákniny, vitaminů a minerálů. Jestliže však žijete alespoň trochu zdravě, superpotraviny vám zdraví nijak radikálně nezlepší. 

Vitaminy jako zaklínadlo

• mýtus: musíme brát vitaminy
• pravda: stačí zdravě jíst

Vitaminy jsou pro tělo nezbytné jako stavební prvky pro řadu vnitřních procesů. Některé si organismus umí vyrobit sám, ale další musíme získávat ze stravy. Pokud jich má tělo málo, pak chátrá. Zdálo by se tedy, že je nutné jich přijímat co nejvíc, ale jde o zásadní omyl. Jejich skutečně potřebné množství stanovují nutriční odborníci například ze Světové zdravotnické organizace nebo z uznávaných vědeckých institucí jako Mayo Clinic. Tzv. doporučená denní dávka (DDD) představuje množství vitaminu, které je pro tělo nezbytné, ale ještě nikoliv škodlivé. A to je důležité: Jakkoliv bez uvedených látek nedokážeme žít, platí i zde ona lidová moudrost, že „všeho moc škodí“.

Pokud to přeženete s vitaminem C, můžete si přivodit křeče v břiše a průjem; vysoké dávky „déčka“ zasahují srdce a ledviny, zatímco přemíra B9 poškozuje nervový systém. Nicméně není třeba hned panikařit: Dostat do těla skutečně škodlivé množství vitaminů znamená velmi obtížný úkol a omylem se vám to podaří jen stěží.

Přesto je namístě obezřetnost, neboť například vitamin A může škodit už při trojnásobku DDD; kdežto třeba vitamin E byste museli sníst v množství tisíckrát překračujícím stanovený limit.

Umělé versus přírodní

Zastánci biostravy a přírodního stylu označují vitaminy v pilulkách za „nepřirozené“. Existuje však mezi nimi a těmi získanými z potravy skutečně nějaký rozdíl? Například vitamin C se už od 40. let minulého století vyrábí z glukózy získané z kukuřičného nebo rýžového škrobu. Ta se pak chemickými a biologickými procesy přemění na kyselinu askorbovou – tedy stejnou látku, jaká se nachází třeba v citrusových plodech. Někdy se navíc váže na minerály, aby vznikly méně kyselé formy šetrnější k žaludku.

Jiné vitaminy se v laboratoři syntetizují z různých chemických surovin, často i z látek pocházejících z petrochemického průmyslu, což zní možná děsivě. Jedná se však o zcela bezpečný a praxí prověřený postup, jehož výsledkem je vždy molekula s přesně danou strukturou, kterou dokáže organismus rozpoznat a využít.

Samotný původ výchozí suroviny přitom nehraje roli – podobně jako voda zůstává vodou, ať už pochází z přírody, nebo z laboratoře. Přírodní i syntetické vitaminy proto obvykle působí v těle stejně, protože mají stejnou chemickou strukturu. V některých případech se sice mohou lišit jednotlivé formy nebo jejich vstřebatelnost, obecně však platí, že organismus nerozlišuje mezi molekulou vitaminu z pomeranče a tou z tablety.

Jarní detoxikace

• mýtus: musíme tělu pomoct s očistou
• pravda: stačí zdravě jíst

Přichází jaro, a tudíž čas na detoxikaci organismu! Fitness magazíny se plní reklamou na produkty, které zaručeně podpoří funkci jater, ledvin a dodají tělu antioxidanty. Reklamní jazyk je velmi přesvědčivý – ale bohužel nepravdivý… Proč se po odcházející zimě cítíme „pod psa“? Nejde o žádnou záhadu, ale o kombinaci nedostatku slunečního svitu, výrazně snížené pohybové aktivity, opakovaných respiračních infekcí a také o důsledek pracovních povinností: Ty totiž nijak neberou v potaz, že v zimě klesá naše duševní i fyzická výkonnost. Jistá čtyřletá studie prokázala, že počet dokončených úkolů se v zimních měsících snižuje o 17 %, což obratem vyvolává vyšší stres. Je ovšem snadné svést mizerný stav těla na jakési neurčité toxiny, které se v něm nahromadily. 

Dokonalý filtr

Játra zajišťují více než 500 vitálních funkcí, odstraňují z krve bakterie, shromažďují nadbytečnou glukózu a regulují hladinu aminokyselin, které zodpovídají za tvorbu bílkovin, hormonů a enzymů. Ledviny pak čistí krev od odpadních látek, jež vznikají jako vedlejší produkty metabolismu, kontrolují úroveň minerálů a řídí množství vody v těle. Uvedené funkce „jedou“ vždy na plný výkon a žádná vědecká studie dodnes nepřinesla jediný důkaz, že by se daly jakkoliv uměle zvýšit či podpořit.

Když se pustíme do očistných diet a přestaneme se na několik dní přejídat, pijeme hodně tekutin a odepřeme si sladkosti i alkohol, nijak tím nestimulujeme své tělesné schopnosti. Ve skutečnosti ulevíme chronicky přetíženým orgánům a necháme je, aby si „užívaly“ méně práce. Alkohol a ultrazpracované potraviny s vysokým obsahem tuku a soli totiž zaměstnávají játra a střeva mnohem víc než trávení zeleniny. Dobrý pocit po skončení jarního detoxu nespočívá v tom, co zdravého si dopřejeme, ale naopak v tom, co nezdravého jsme si odepřeli. Tragédií popsaného přístupu je, že jakmile se začneme cítit lépe, opustíme onen striktní režim, který našemu organismu tak prospívá.

S doplňky opatrně

Běžný protiargument zní, že detoxikací „se přece nedá nic pokazit“. Zvýšený přísun vlákniny nebo dvoudenní půst, který může nastartovat řadu ozdravných procesů, tělu skutečně prospěje.

Problém nastává ve chvíli, kdy začneme užívat množství potravinových doplňků, jejichž kombinovaný efekt nikdo neprozkoumal. Není třeba je registrovat jako léčiva a dokládat jejich vliv na zdraví. Česká potravinářská inspekce je čas od času kontroluje, ale pokuty padají spíš za to, že výrobky neobsahují takové množství účinné látky, jaké uvádí etiketa. O jejich případné škodlivosti vypovídá jedna americká studie, podle níž zhruba za pětinou všech otrav jater stojí právě doplňky stravy.

Část jde na vrub fitness doplňků, zbytek však způsobují na první pohled „neškodné“ herbální přípravky, jako třeba extrakt ze zeleného čaje – jehož nadužívaní vede k symptomům podobným hepatitidě. Nejlepší rada proto zní: Žijte zdravě, a detoxikaci nebudete potřebovat.